Dlouhá noc

5. října 2013 v 15:14 | Kim |  Stereotypní zápisy
...dlouhá noc, nikdo z nás nejde spát, dlouhá noc...
,,Hehe, ta písnička je o perníku." řiká blonďatej týpek sedící naproti mě v ňákým pajzlu. Vidim ho poprvý po třech měsících, ale stejně se nemohu zbavit pocitu jakoby byl vedle mě pořád.
,,My jsme v Děčíně, Antonio?" dostanu ze sebe úplně odpálená nějakým pražským modelem. Jenom přikývne a upije ze svýho Morgana s colou.
...dlouhá noc...
Potácela jsem se mu po boku, zatímco jsme kráčeli napříč nočním DC. Pouliční lampy zářily víc jak obvykle, za jejich clonou byla jinak nepropustná tma. Nedokázala jsem pochopit co se děje natož kde jsem, ale byla jsem s člověkem kterýho jsem nikdy nepřestala a nepřestanu zbožňovat. Nevěřila jsem že už se někdy vrátí, ale vrátil.
Věřim na zázraky.
Ty časy se vrátily za jednu jedinou noc zpátky. Leželi jsme v posteli a já si nechala vyprávět o všem možnym od principů židovské kabaly až po osudy nás dvou.
Ráno jsme zase posedávali na nádraží a já si nechala čechrat vlasy ranním větrem. Popíjela jsem hnusný kafe a nechtěla domů, už v životě se nechci od tohodle člověka odloučit, nebo mi ho zase nějaká schválnost sebere a třeba už ani nevrátí.
,,Přijedu v pátek na tvoje narozeniny, jo?"
Na moje narozeniny to právě všechno začalo.
...
Mezitím jsem musela ve škole absolvovat seznamovací kurz pro prváky. Byla jsem bez signálu, hloupí učňové mě bez přestání srali svejma pseudoúvahama a vyjadřováním vůbec. Díkybohu tam někdo přitáhnul bong, tudíž jsem se celý tři dny tam promenádovala úplně zmaštěná, s jedinou myšlenkou na pátek, kdy už ten trapnokurz měl konečně končit.
Taky že skončil, a hned po něm jsem začala víkend společně s tím, na kterýho jsem celou dobu myslela. Prostě nejskvělejší narozeniny, ukázala jsem mu čajovnu a seznámila s pár mými přáteli... bohužel se mezi lidma necítí dobře, tak jsme jeli domů, kde jsme strávili celý zbytek víkendu jenom se společností psa.
A taky jsem ten den dostala gramofonovou desku The Idiot od Iggyho Popa.
V neděli ráno odjel, zamávala jsem mu.
Od tý doby jsem ho neviděla.
...
Celá moje školní docházka spočívá v tom, zkouřit se ráno na busáku do takový míry, že ještě zkouřená budu vycházet ze školy. Prakticky když jsem bez muže, někoho, jinak čas ani nezabíjim... jenom svinskym hulením.
Dokud mi někdo nenabídl houbičky.
Poprvý jsem jich sežrala kolem 25ti. Jen tak.
Změnilo to úhel mýho pohledu na život, zažralo se mi to do mozku, je to neskutečná, ačkoliv ne vůbec agresivní věc, jak se v prevencích proti drogám říká. Nejsou to žádný šílený ani obludný halucinace. Zdá se mi, že to naopak o halucinacích ani není, řekněme spíše, že jsou fascinující ty myšlenkový pochody. Člověk dokáže vidět skrze všechno, uvědomit si neuvědomitelné. A k tomu se roztejká do oblečení.
Nebudu nikoho zastrašovat, každýmu sedne něco jinýho... někdo chlastá a někdo žere houby.
Já se poflakuju, nic nedělám, pátrala po mě tři dny policice, přidělili mi kurátora, bydlim u babky, hulim, mám hnusnou pleť, jsem hnusná, vylejou mě, muž je v píči Vídni, ooo bože všechno je zpátky.
 

Plateau

27. srpna 2013 v 20:51 | Kim |  Stereotypní zápisy
Jsem unavená...
Můj muž je nenávratně pryč.
Přišel jiný...
Když vedle něho spím, zdají se mi sny o Filozofovi, muži, Pánovi.
Jak jsme v nějakým obchodě, a naše zraky se setkají přes regály. Běžíme k sobě a pláčeme štěstím.
Pak se probudím v chladném bytě, vedle spokojeně pochrupujícího blonďáčka, kterýho ač mám hodně ráda, pořád v sobě cítím prázdno.
Strašný prázdno.
Je to drsný, ale přirovnala bych to k smrti příbuzného. A já vím jak smrt příbuzného vyčerpává, však jsem čtyři roky bez otce.
Lidi si o mě musej myslet že jsem idiot. Imbecil a kripl.
Proč děláš tohle a tamto? Tohle přece nesmíš. Musíš tohle. A udělala jsi chybu. A tak.
Jsem šašek, když je člověk v mojí společnosti jenom se tlemí mým přízemním žertům a spontánním píčovinám co vyvádim. Nebaví mě to, nevim proč to dělám.
Nebaví mě se bavit už s nikým, takřka doslova. Ne že by mi na nich nezáleželo, nezáleží mi spíš na sobě a nebaví mě ty lidi zatěžovat svejma depresivníma kecama. Komu se mám ale kurva vyzpovídat, komu?
Za tejden jdu do nový školy, musim bydlet zase u matky lterá nepřetržitě ječí hlasem jako když řeže cirkulárka už v sedm ráno... nevím jestli je to deprese, všechny moje nálady a emoce už se slejvaj do sebe jakl nějakej koktejl sraček.
Proč?
Chybíš mi.
Oba dva.

Zabordelenej mozek

31. července 2013 v 17:41 | oldfashionedfuckoff |  Chaos
Modrý oči na mě vejraj, flusnu jí do ksichtu. Ležim ti v žaludku, co?
Ty mě taky. Vy mě taky.
Jste plevel společnosti, podřadní fakýři, kraj útesu, herci zamítnutého pilotu, zbyteční. Mezi vaše záliby patří psací stroje, Crystal Castles a kafe. Nebavim se s váma, jste přemnožení a ztrácíte na smyslu a účelu. Jděte se pořezat a zahrabat.
Myslím že ztracenější jsem v životě nebyla (kecám), ale získala jsem svým způsobem nadhled který mě opravdu baví.
Narvu do sebe pět jointů, a cesta napříč městem je hned snesitelnější, jinačí. Všechny ty prasečí ksichty mi pak samy uhejbaj, vlastně tam ani nejsou protože začíná děsně chcát, a tak se všichni nasardelej pod střechy kde se tře jeden o druhýho. Pak jsem tu já s mikinou oblečenou šejdrem, ksichtem rozmáčenym a já nevim co ještě. Běžim v kaluži podél silnice s roztaženýma rukama, voda stříká sem a tam, všechno se ztrácí v ohlušujícím dešti, ale já jsem kurva svobodná, nejsem prasečí ksicht.
Jsem totiž na kaši. Matně si vzpomínám na to jak jsem s otevřenou pusou seděla u stolu v hospodě a nezmohla se na jediný pohyb či slovo.
Chybí mi.
Dětství.
 


Čas je relativní a je to prdel

23. července 2013 v 21:43 | Kim |  Stereotypní zápisy
Moc nepíšu, seru na to.
Nedávno mi jedna kámoška připomněla, že vloni touto dobou jsem na blog psala něco v tom smyslu že bych ráda věděla jak bude za rok.
A hele, ono je to tady.
Mám sto chutí říct že všechno je kurva stejný ale když se nad tím doopravdy zamyslím, tak to byl ten nejšílenější rok za celej můj život. Dosavadní. Nejspíš.
Můj život se totálně změnil nástupem na střední školu. Jít na internátní školu byl ten nejpitomější nápad, ale zároveň jsem tak příšerně vděčná za ten pobyt tam.
Předem jsem se zbavila strachu z cizích lidí, protože tam zezačátku nebyl nikdo, koho bych znala. Postupem času jsem poznala toho nejblbějšího a nejvíc imbecilního člověka co kdy můžete potkat (viz spolubydlící), poznala jsem feťáky, poznala jsem typický studenty, poznala jsem umělce, poznala jsem poprvý homosexuály kteří se stali takřka mými nejlepšími přáteli, poznala jsem... ano, poznala jsem mýho nynějšího přítele. To jak jsme se dali dohromady, co všechno jsme prožili, co všechno jsme si kdy řekli a jaký píčoviny jsme vyváděli, to jsou všechno takřka jediný věci co se mi honí hlavou a na který musím pořád dokola vzpomínat... protože věřím že tyhle vzpomínky nikdy nevyblednou.
Tím se vlastně odstartovaly veškeré změny v mém životě.
Byo 19.září a my jsme se šly společně se spolubydlícíma zkouřit.
Rozhodla jsem se že půjdu na pokoj a trochu se prospím.
Jen jsem si lehla, někdo otevřel dveře.
Oděn v černém kabátě, rozcuchané vlasy, přihmouřený oči a kamenný, ovšem zároveň i jemný výraz.
Láska jak hrom, láska co mě připravila o veškerý city k ostatním, protože jsem je dala jen jemu, což jsem bohužel ovlivnit nikterak nemohla.
Ano, kvůli němu jsem přišla i o mnohé co jsem měla ráda.





Ale tak co, nemám bejt píča.
Co mi rok ještě dal? Proxanaxované či prohulené či propité večery, psychické zhroucení jež mě dostalo do psychiatrické léčebny v Bohnicích (je to tam super!), první nezávaznej sex v životě po kterým fakt nechápu co na něm lidi vidí, seznámila jsem se Honzou, Honza mě vyfakoval, Honza se zas se mnou skamarádil, začala jsem studovat židovskou Kabalu, utekla jsem z domu, dostala novej telefon, seznámila jsem se s Viktorkou a kopou dalších lidí bez kterejch už si život představit nedokážu, pořídila jsem si kocoura kterej mě teď kurva sere, přišla o to na hotelu (málem tenkrát matka nahlásila že mne muž, dle jejích slov prasák a zmetek unesl), poprvý v životě se nedávno opila do sraček, zjistila jaký to je být záškolák, zjistila jaký to je poslat učitele do prdele, zjistila jsem jaký to je stát mezi začínajícími feťáku ráno na Krystalu a čekat než začne škole, chodit po škole zase na Krystal, poznala jsem Varnsdorf, došlo mi že většina lidí je fakt hloupá, došlo mi že se něco mýmu mozku stalo a že už neuvažuju jako předtím a už nikdy v životě nebudu.
Mé životní priority se otočily o 180 stupňů a já už nesním o tom že budu jednýv hospodě u pláže která se jmenuje "Kensington club" popíjet džus, z okna pozorovat moře a poslouchat skotský dudácký odrhovačky.
Nevím co chci, ale ne, tohle ne. Musím pátrat dál.
Co přinese další rok?

I've been trolled by God

10. července 2013 v 11:48 | Kim |  Chaos
Všéchno se táááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle posralo.
Pán je mrtvej.
Já alkoholik
Začátek prázdnin. Akce.
Zleju se jak to prase.
Střih.
Tahaj mě po chodníku.
Akce!
Tahaj mě po chodníku jak to hovado. Řikám, že už to ujdu sama. Postavím se, padám.
"Gabrielo kurva neser mě!"
Zvedám se a jdu. Nemám páru kam jsme to došli, ale já se zhroutila na zem, a začla brečet. Naříkala jsem, řvala jsem, sténala bolestí.
"Prooooooč jsi mě opustil?!?!"
("protože ses změnila a je z tebe tákovádle píča")
"Nechte jí tam ležet, ona se chvíli prospí."
"Vole zavoláme jí radši taxíka."
Tohle jsem slyšela za mými zády zatímco jsem se válela ve vlhké trávě a pozorovala mravence.
V noci jsem spadla na notebook.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.

A spálená jak paprika,

"Už tu jednu kurvu máme. Támhle."

17. června 2013 v 17:10 | Kim |  Chaos
Rozhodla jsem se že začnu chodit do kostela. Už nevím co mám pro nějakej zázrak sakra udělat.
Můj Pán zmizel.
Plakal. Nechtěl se mě pustit a já jeho.
On si hledá krabici ve které by přespal a já se snažím zápasit s myšlenkou na Věčný klid.
Kontakt přerušen, šňůra přestřihnuta.
Neskutečný žal mě donutil si pořídit kocoura. Pojmenovala jsem ho Malý Princ.
Malý Princ, ta postava obecně, mi připomíná mého Pána. Světa a života neznalej blonďáček, co se dostal ve špatný čas na špatný místo a nechtěl nic víc, než namalovat beránka. Nechtěl nic víc, než pochopit podstatu všeho.
Pochopil... a srazilo Ho to ke dnu.
Vždycky když se na kocoura podívám, vidím Jeho oči. Vždycky jsem si z Něj utahovala že má oči jak kočka. Potvrdilo se mi to, a to dost krutě.
Večer.
Nemohu usnout, Malý Princ vedle mě spokojeně dřímá. Podívám se na telefon a poslední zpráva z fejsbuku od onoho Filozofa (kterého jsem tu poprvé zmínila... někdy v září...?), že zase pláče, poslouchá tuhle písničku a že musí už jít.
Pa.
A ticho.
Pustila jsem tu píseň.
Pláč se mi podařil zastavit až kolem páté ráno.
Seděla jsem na okenním parapetě, klepala se, brečela, skučela, naříkala, kouřila jedno žváro za druhým, zahojené jizvy mě začaly z nějakého důvodu šimrat, zase jsem brečela a nakonec pozorovala svítání.
Svítání.

Kabát jsi svlék.
Byl mi velký, ale hřál.

Jakoby něco ve mě umřelo. Znova a znova.
Svítalo. Dneska.
Nechci si to připustit.
Že je další den.
Že se musím sebrat a jít na vlak.
A jet do školy, kde se akorát o sobě od spolubydlící dozvím že jsem hloupá kurva.
Svítalo.
Malý Princ spokojeně vyspával. Pak se probudil a chtěl si hrát. Neměla jsem na to sílu.
Svítalo. Dneska.
Celej svět umřel a zbyla jsem jen já, sedíc na okenním parapetu.
Vrať se, vrať se, vrať se, vrať se, dostaneš se z toho, vrať se, vrať se, dokážeš to.
Jediný, co mi zbylo, je krabice vína. Už nemám ani na brko.
Krabice vína a Malý Princ.
A svítání.
Svítání.






Ano, pane.

2. června 2013 v 10:36 | Kim |  Chaos
Seš můj Pán, můj padlej anděl co v kaluži leží, zvedej se, nebo ne, lež, klidně lež, lehnu si vedle tebe.
Koukej na ty mraky, Pane, co ti připomínaj?
Jsou to jenom mraky, Gabriell.
Ani rozštěpené osobnosti, výhružky smrtí, předsudky okolí a psychopatismus vůči všemu okolo vyjma nás dvou nás nezastaví. Večer když sedim na parapetu a kouřím ňáký levný cetky, tak koukám na tovární komíny a hvězdy. A myslím na tebe, můj Pane, a vzpomínám. Kdy se opět setkáme?
Nenávidí nás, cejtíš to, slyšíš to?
Můj Pane, můj učiteli, Mistře.
Spi sladce.

Swing low

16. května 2013 v 19:35 | Kim |  Chaos
Toulat se po hvězdách, toulat se po hvězdách.
Ležím schoulená pod dekou, třesu se a hystericky pláču.
Gabrielko moje, proč sakra pláčeš?
Začnu se oblíkat a jdu na balkon zapálit si. Naskýtá se mi pohled na noční Českou Lípu.
Někdo stojí za mnou. Nevím jestli chci poslouchat kecy o tom "že budem už jenom spolu" a tak. Přeci jenom, nevim jestli to fakt vydržim. Láká mě poznat jiné alternativy, jiné chlapce. Ale vím, že je nikdy milovat nebudu.
A tak jsem se vrátila zpátky, oblečená si lehla do postele a zase začla plakat. A. začal pouštět "Šípkovou Růženku" od Jiřího Shelingera a já nevěděla jestli se smát nebo brečet ještě víc. Leželi jsme nehnutě vedle sebe a mě se v hlavě promítal celej víkend. Jak jsme se snažili zprovoznit starej gramofon a pak na něm poslouchali Járu Cimrmana. Nadávali na vřeštící andulku. Žrali excelentní večeři co Antonio uvařil. Křížem krážem procházeli sídliště.
Já jsem nebyla šťastnější... jsem klišé. Moje palice je klišé.
Do smrti bych ležela s ním na gauči a poslouchala praskání starého gramofonu.
Do smrti.

Blíží se bouřka

7. května 2013 v 21:52 | Kim |  Chaos
Byla jsem tam docela nedávno.
Modré papuče, ošoupaný legíny, flanelová košile a rozcuchaný vlasy byly moje uniforma.
Uniforma nás všech.
Přesto jsme všichni vypadali najendou strašně zdravě. S pravidelným stravovacím režimem jsem začínala přibírat na váze a celkově jsem začínala vypadat k světu. Jakoby si to tělo chtělo tu čistotu užít, protože vedělo že bída přijde znovu.
Občas jsem se o poledním klidu koukla z okna. Po zahradě létaly vrány. Svým způsobem mi to přišlo strašně poetické.
Nejlepší čas byl po večeři. Nebo v poledne... bylo to nejlepší vlastně pořád.
Když terapeuti do relaxační místnosti přinesli strašně měkoučký deky a karimatky. Vy jste si jen lehli, zachumlali se, poslouchali hudbu a třeba i usnuli. Nebo prostě všichni jen leželi, koukali do svíčky a povídali si s paní Terapeutkou s velkým T o smyslu života. Tu paní upřímně miluju a občas se mi po ní strašně stýská, chci se s ní rozhodně ještě někdy potkat.
Po večeři se psaly deníky... váhám jestli sem někdy útržky z něho napsat plus odpovědi psycholožky. Časem třeba.
Šli jsme se koukat na televizi, hne do telefonech. Večery pro mě znamenaly takovej chvilkovej návrat do života, světa, dění. Váleli jsme se po kostkách, menší děti u televize občas usnuly. Mohli jsme si tam nosit plyšáky, ale já žádného neměla. To mě mrzelo natolik, že jsem si tam jednoho mohla ušít.
Ten pocit, když mi psychiatrička oznámila že mě propustí. Neskutečný.
Tak mě propustili.





Ani jsem se nenadála a bylo to všechno zase odznova. Čím to? Jak to? Proč?
Byla jsem odhodlaná žít jinak. Byla jsem odhodlaná dodělat školu. Byla jsem odhodlaná bydlet doma. Byla jsem odhodlaná žít.
"Hej nemáš něco?"... věta která to nejspíš všechno posrala. Jakmile se člověk dostane zase mimo realitu, má nechuť se zase vracet. Typický bílení domácí lékárničky, slože, slože, slože.
Ba ne, já se nemůžu prostě pořád sebelitovat, ačkoliv si za většinu svých problémů můžu sama. Že nade mnou zanevřela rodina, že...
Že jsem prostě unavená.
Zaspala bych věčnost, přátelé. Už nikdy nevstala z měkkých peřin, na nichž se cítím jako na oblacích. Protože otevřít oči do nového dne je pro mě děsná bolest. Jak fyzická, tak duševní.
Spánek je dar. A každý večer před spaním se modlím. Opravdu.
Přísun peněz mi byl zastaven, nemohu ani bratrovi koupit nic k narozeninám. Když jsem mu to oznámila, jenom se mi vysmál, že jsem ubohá. Copak za to mohu?...
Copak mohu za to, že jsem špatně.
Že moje existence má cenu prasklý žárovky.
A taky by to chtělo sex.

Shitty shit

4. května 2013 v 14:17 | Kim |  Chaos
Petře, pořídím si kočičku.
Říkal jsem ti, že jsem alergik.
Maj roztomilý tlapičky. A jsou to egocentrický svině.
Radši psa, Gabi. Ridgebacka, toho jsme měli když jsem byl malej.
A proč ne malamuta?
Jsou moc hodní.


Stál tam, na vlakovým nádraží. Oblečen do obleku, s upravenými vlasy a zářivýma očima. Hrdě mi ukazoval smlouvu s firmou kde pracuje. Bylo to ještě neskutečnější než se zdá.
Včera jsem se opila. Týden bez hulení, musela jsem si to nějak vykompenzovat...
Léky udělaly asi taky nejspíš svoje. Šla jsem s kamarádem po městě a nadávali jsme si do čuráků, kriplů, zmrdů, píč a ještě hůře. A u toho se smáli jak malý děti.
Tejden zpátky, BigBang. Xanax asi. A osobáček. Čárka třeba. Dram end bás. Hopsala jsem u ohlušujících beden. Všude diskanti a smažky. Do božího rána jsem pak seděla s jedním chlapcem na schodech a nechutně se oblejzali.
"Mela si za tu dobu s někým něco?... Gabi, mluv!"
Začla jsem plakat a on skoro taky.
Ve středu jsem dostala strašlivou depresi. Málem jsem vykrvácela. Došlo mi, že jsem si zapomněla vzít prášek. A málem mě to dohnalo k sebevraždě. Jděte do píči...
Stejně jde všechno zas do hajzlu... nedožiju se roku 2014.

Kam dál