Únor 2012

Všednost.

11. února 2012 v 13:50 Chaos
Něco jsem provedla.
A já vím co.
A pekelně se stydím.
Touhle písničkou si už několik hodin špiním mozek. Neboj se představivosti.
Dožene tě.
Zastřelíme realitu.


Abandoned prayers

10. února 2012 v 21:22 Chaos
Proč nikdy nevím začít?
Běhá mi mráz po zádech. Bezúčelně běhám po nekonečných, chatických chodbách školy, a řehtám se přitom na celý kolo. Koukám za roh. Ohlížím se. Ten blažený pocit když najdu to, co jsem nehledala. Je to tak roztomile legrační. Je to vlastně tak hrůzostrašný, že se bojím si to připustit. Nechci si nic připustit. Zoufalá. To je to správný slovo. Maskuji to za "šprýmařinu". Proč. Už nechci. Nechci. Proč. Prostě chaos. Zase se opakující pocit blaženosti bez příčiny. Nebo alespoň příčinu tuším. Je tak zlá. Všudypřítomná. Nechutná. Chci zapomenout, spíše vyskočit. Poletět. Musíme se do konce školního roku naučit tancovat jak banda "popem oblbnutejch" individuí. Neumim to ani trochu, je to děsně úchylný. Těšim se až skončí hodina a já vyběhnu na chodbu šaškovat. Ujel mi autobus (vlak, metro, tramvaj, trolejbus, letadlo,taxi). A ještě ke všemu vůbec netuším jak tenhle rozvinout, ačkoliv nával emocí je brutální. Myšlenky běžej rychleji než je dokážu normálně zformulovat. Nikdy je nedokážu normálně zformulovat. Vznikne bláto. Rozkošné. Brr. Tak proč mě to tak baví? To nejde už dál. Co se to vůbec se světem děje? Tedy... spíše se mnou...? Nebudu kecat když řeknu že se bojím. Nevím o co a o koho. Ačkoliv to bude znít arogantně, nejspíše se bojím o sebe. Bojím se že všechno poztrácím. Bude to konec. Je to tak nevyhnutelný. A všechny tyhle pocity to potvrzují. Dokola. Nic se nemění. Jen šílím. Zatáhnu žaluzie, schoulím se do křesla, snažím se nevšímat si nepořádku a poletujícího prachu v pokoji, poslouchám hluk zezdola a přemýšlím. Nic víc. Nad prkotinama. Pokládám si otázky na které mi nikdo neodpoví. Snažím se pokládat věci dohromady. Pak vstanu z gauče a chodím po pokoji jak lapená zvěř. Hrabu se rukama ve vlasech a pořád přemýšlím. Snažím se nepřiznat si v jak divném světě žiju. Snažím se nepřipustit si své zoufalé postavení ve společnosti. Utulávám. Představuji si. Zapojuji fantazii. Utíkám pryč. Ale jsem pořád v pokoji. Kdyby, proč. Zbytečný slova. Hlavně to "kdyby". A zase dokola. Zbitej pes. Úsměv od ucha k uchu. Falešnej pocit štěstí. Návrat do reality, zase si uvědomovat ty krutý pravdy. Potřeba změnit život. Opatrnost nebo průser. Vyber si. Z ani jednoho se už nevyhrabeš.
Tolik toužím po pánským triku ve dvě ráno. Promenádovat se s nim po domě. Městě. S pyšným výrazem ve tváři. Ne chlapeckým. Ale pánským. A ten úsměv. Pokřivenej. Všichni by na mě tam ve městě pohlíželi s úctou. A budu pořád v tom pánskym triku. Budiž staň se! Nic...
Těšim se na pondělí. Budu zase létat po škole a vyčkávat na něco co sama neumím definovat. V úterý mi nasadí takovej ten drát co narovná ten mindrák kterym trpím už od svých... 8 let?
Pak zase. Kdy se z toho vzpamatuji? Nevím. Takhle divnej pocit jako tenhle týden jsem noposud neměla. Nebo někdy možná, ale je to jen mlhavá vzpomínka. Už jí nechci. Kupte si jí někdo. Nebo vám jí daruji. Jen si jí proboha někdo vemte. Vymažte mi hlavu. Už nechci postávat v tranzu u automatu na sušenky. Nechci naslouchat přes papírové zdi. Nechci se těm hlasům smát.
Chci pryč.

Vylévání kamene

8. února 2012 v 18:12 Chaos
Stát před oknem a uvažovat jestli se rozeběhnout je fakt sranda.
Dokud vám nedojde vážnost situace.
Kecám, je to sranda.
Pořád přemejšlim nad jednou věcí. Rozeběhnout se a vzlétnout. Chci to umět, chci vyskočit. Ale nejde to. A asi nikdy nepůjde... hm.
Stereotyp mi vlezl na tu břečku zvanou "mozek". Odejít, mučit se, přijít, čumět, spát. A dokolečka. Nic na práci, a když už tak ěm ta práce děsně štve. Kdyby se mělo splnit vše, nad čím uvažuju, tak by to byl parádní průser. Krok do prázdna. Alespoň by byl ten život akčnější. Nejspíše i o dost kratší. Následuje sladká odměna. Když v hodině nakreslím malé človíčky, jak jdou po schodišti a následně lezou po žebříku někam do výše, do nebe, všichni si hned myslej že je to cesta do ráje. To sakra není. Sama neumím definovat co to je. Jde z toho strach. Deník tloustne. Mysl touží. Jak to všechno jen skončí?
Zdává se mi o tom, jak skáču učitelům po zádech. Jak mě žere pes. Proč.
Nechci myslet, přemýšlet. Vzpomínat. Minulost mě mučí. Vysává ze mě energii, tolik nepotřebnou k životu. Co?

Novorozeně, adolescent, batole.

5. února 2012 v 0:20 Chaos
Ani mi nebudete věřit jak mi tohle bezvýznamný psaní pomahá pročistit si hlavu. Nebo spíše zaneřádit? To je fuk.
Vygumovaná.
Cejtim se jak bezvýznamný plátek sýra.
Učitelka na VV řikala že prý někdo má v hlavě jakýsi "kanál" kterým dokáže bez rozmyšlení hodit cokoliv na papír. Nepřemejšlí nad tím co kreslí. Prostě něco čmárá a ono z toho vzejde něco úplně praštěnýho. Zjišťuji že to nemám tolik u kreslení jako u psaní. Páááni. Ještě umět pravopis.
Dimension 7, dimension 7, dimension 7, dimension 7, dimension 7. Tam si já žiju svým povalečským životem. I na dveřích mám nalepený něco ve smyslu "vstupujete do sedmé dimenze".
Jsem nevyspělý důchodce. Nevím sakra. Vůbec nic nevím. Někdo mi někdy v hlavě zkousne nějakej nerv a já zkratuju. Praštím s sebou na zem. Řvu. Dělám podivný grimasy. Celá se kroutim. Potřebuju se z toho dostat. Nepotřebuji bonbón, potřebuji lék. Leží na skládce toxickýho odpadu. Maminka ho tam poslala. Už se nevrátil. Chci se třást a nemyslet. Bum, prásk, bum bum prásk. Chci už mít nějakýho manžílka. Děsně klidnýho. Malátnýho. Co by sotva stál, ale vlídně se usmíval. Posílal mi pozdravy ze samých famózních míst. Lidi by mu tleskali a já byla pyšná. Všechno by mě bolelo. Americký úsměv. Zapomeňme na český jazyk. Škola. Milovníci nenávisti a adrenalinových sportů, račte přijít do školy. Vaše potřeby se naplní. Budete šťastní. Úsměv od ucha k uchu. Tak se to přece dělá. Nejúčinnější maska. Nasrat.
Jsem odporná stvůra, žiju v jeskyni, nemám šat a při úplňku chodím lovit ryby do jezírka plného slizského žabince. Jenom v teniskách. Až se nažeru, vyju na měsíc. Pak zase zaběhnu do jeskyně a pláču. Řvu. Kleju. Dusím se. Směju se. Pocit viny. Je to tak všudypřítomný. Odveďte to. Vezmi mě za ruku. Vytáhni mě a já pak vytáhnu tebe. Šaty si ale nevezmu. Nejsem zvyklá.
Jako kamarád. Jako kamarád. Jako odvěký nepřítel. Jistě sis nepředstavoval že to dopadne takhle, že jo. Pláčeš nade mnou, ale já tě neslyším. Já pláču nad tvými fotkami. Ty mě ale slyšíš. Sleduješ. Nenávidíš mě. Proklínáš. Za to jak se chovám. Proč. Vím že se snažíš silou vůle mě od toho držet dál. Já to ale nedokážu.
Je mi to ale líto.
Je mi to líto.
Je mi to strašně líto.
Promiň.

Zítra

3. února 2012 v 20:49 Chaos
Jak se mi sakra povedlo říznout se klávesnicí do prstu? Krvácím.
Poslouchám "Pyramids Babylon" od Theatre of Sheep, nádhernej brain wash. Krásně to mate. Šťárá se to v temnejch koutech mojí už tak temný hlavy. Spřízněné duše existují. Někoho takovýho jsem našla. Ale nikdy neviděla...
Zítra.
Zítra je zbytečný slovo. Žádnej přechod mezi dny není. Jen když spíme. Všechno se stalo dneska.
Prokriste co to melu.
Ale je to vlastně pravda.
Dneska jsem se narodila. Dneska byl velkej třesk. Dneska zahynuli dinosauři. Tenhle den je zatraceně dlouhej, zajímalo by mě kdy skončí?
Mám unavený nohy, ale mám potřebu utíkat. Však víte.
Dopadá na mě něčí stín. Stíny. A já se strachuji že z nich nikdy nevykročím. Je to všechno v nás. Ustupte, ať se můžu vzpamatovat. Přemýšlet. Nevidím přes vás. Máte tak krásný záda. Zakecala jsem se s kytkou. Předstírám lepru, jen abych se vyhnula všedním tvářím. Všedním řečím. Všedním dnům.
Ch ch ch changes, zpívá David Bowie.
Změny člověk potřebuje, jen se musí rozhodnout jestli jsou pro něho dobré nebo špatné. Většinou je ale při výběru slepý. Já se ale už dávno rozhodla, a slepá jsem rozhodně nebyla. Naopak, tak ostrý vidění jsem nikdy neměla. Je to špatné. Profackujte mě někdo. Potřebuju probrat. Nakopla jsem se jablkem. Vitamíny, pff.
Zase vidím výtah, střechu, město, noční nebe, SVOBODU. Co se to se mnou stalo? Jako malá jsem nebyla o nic jiná. O nic významější. Pak jsem narazila na jednu malou holčičku, první nejlepší kamarádství. Jůůůůůů. Někdo nám ho ukrad. Pátrám po příčinách. Zkoumám svojí vlastní psychiku. Jako hrát si s dynamitem. Vybuchlým.
Ten Bowie se mi fakt zamlouvá. Cítím se malátná když ho poslouchám. Však víte.
Blogery jsem dřív odsuzovala, ale ono je to skvělý. Baví mě psát, baví mě prohlížet si blogy jiných a náležitě to komentovat.
,,Všechno souvisí se vším."
Odpověděla jednou matikářka nějakýmu šprťouchleti které bylo v rozpacích z toho že mu nevycházel příklad. Ta věta mě zaujala. Přišla mi důležitější než nějakej debilní příklad kterej stejně nevyužiju. Dumala jsem nad tím. Ona je to dokonce i pravda. I matikářka dokáže říct něco k zamyšlení. Všechno souvisí se vším.
Všechno souvisí se vším.

Intuice

2. února 2012 v 21:11 Stereotypní zápisy
To není dobrý.
Vždycky když mám pocit, že se něco v mém životě změní, nestane se buď nic, nebo něco strašného.
Mám strach.
Bez jistoty.
Už mě nebaví pořád balancovat na okraji strachu, reality, a smyšlené budoucnosti plné lásky. Nebaví mě se koukat na záda lidí. Nebaví mě sledovat jak se okolní svět hroutí. Jak ten můj, tak doopravdickej. Potřebuju změnu k lepšímu. Potřebuju kyslík.