Abandoned prayers

10. února 2012 v 21:22 |  Chaos
Proč nikdy nevím začít?
Běhá mi mráz po zádech. Bezúčelně běhám po nekonečných, chatických chodbách školy, a řehtám se přitom na celý kolo. Koukám za roh. Ohlížím se. Ten blažený pocit když najdu to, co jsem nehledala. Je to tak roztomile legrační. Je to vlastně tak hrůzostrašný, že se bojím si to připustit. Nechci si nic připustit. Zoufalá. To je to správný slovo. Maskuji to za "šprýmařinu". Proč. Už nechci. Nechci. Proč. Prostě chaos. Zase se opakující pocit blaženosti bez příčiny. Nebo alespoň příčinu tuším. Je tak zlá. Všudypřítomná. Nechutná. Chci zapomenout, spíše vyskočit. Poletět. Musíme se do konce školního roku naučit tancovat jak banda "popem oblbnutejch" individuí. Neumim to ani trochu, je to děsně úchylný. Těšim se až skončí hodina a já vyběhnu na chodbu šaškovat. Ujel mi autobus (vlak, metro, tramvaj, trolejbus, letadlo,taxi). A ještě ke všemu vůbec netuším jak tenhle rozvinout, ačkoliv nával emocí je brutální. Myšlenky běžej rychleji než je dokážu normálně zformulovat. Nikdy je nedokážu normálně zformulovat. Vznikne bláto. Rozkošné. Brr. Tak proč mě to tak baví? To nejde už dál. Co se to vůbec se světem děje? Tedy... spíše se mnou...? Nebudu kecat když řeknu že se bojím. Nevím o co a o koho. Ačkoliv to bude znít arogantně, nejspíše se bojím o sebe. Bojím se že všechno poztrácím. Bude to konec. Je to tak nevyhnutelný. A všechny tyhle pocity to potvrzují. Dokola. Nic se nemění. Jen šílím. Zatáhnu žaluzie, schoulím se do křesla, snažím se nevšímat si nepořádku a poletujícího prachu v pokoji, poslouchám hluk zezdola a přemýšlím. Nic víc. Nad prkotinama. Pokládám si otázky na které mi nikdo neodpoví. Snažím se pokládat věci dohromady. Pak vstanu z gauče a chodím po pokoji jak lapená zvěř. Hrabu se rukama ve vlasech a pořád přemýšlím. Snažím se nepřiznat si v jak divném světě žiju. Snažím se nepřipustit si své zoufalé postavení ve společnosti. Utulávám. Představuji si. Zapojuji fantazii. Utíkám pryč. Ale jsem pořád v pokoji. Kdyby, proč. Zbytečný slova. Hlavně to "kdyby". A zase dokola. Zbitej pes. Úsměv od ucha k uchu. Falešnej pocit štěstí. Návrat do reality, zase si uvědomovat ty krutý pravdy. Potřeba změnit život. Opatrnost nebo průser. Vyber si. Z ani jednoho se už nevyhrabeš.
Tolik toužím po pánským triku ve dvě ráno. Promenádovat se s nim po domě. Městě. S pyšným výrazem ve tváři. Ne chlapeckým. Ale pánským. A ten úsměv. Pokřivenej. Všichni by na mě tam ve městě pohlíželi s úctou. A budu pořád v tom pánskym triku. Budiž staň se! Nic...
Těšim se na pondělí. Budu zase létat po škole a vyčkávat na něco co sama neumím definovat. V úterý mi nasadí takovej ten drát co narovná ten mindrák kterym trpím už od svých... 8 let?
Pak zase. Kdy se z toho vzpamatuji? Nevím. Takhle divnej pocit jako tenhle týden jsem noposud neměla. Nebo někdy možná, ale je to jen mlhavá vzpomínka. Už jí nechci. Kupte si jí někdo. Nebo vám jí daruji. Jen si jí proboha někdo vemte. Vymažte mi hlavu. Už nechci postávat v tranzu u automatu na sušenky. Nechci naslouchat přes papírové zdi. Nechci se těm hlasům smát.
Chci pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Camilla Dickless. (z ganja ráje) Camilla Dickless. (z ganja ráje) | Web | 10. února 2012 v 21:26 | Reagovat

úžas.
je to vážně ujetý.
je to až roztomile legrační.

2 Marková Marková | Web | 11. února 2012 v 0:34 | Reagovat

hehehhe děkuju :)))

3 Any :) Any :) | Web | 11. února 2012 v 11:43 | Reagovat

Šílené :-D

4 xoxo M. xoxo M. | Web | 11. února 2012 v 12:02 | Reagovat

heh, ano záhlaví. děkuju :))

5 steel32 steel32 | Web | 11. února 2012 v 12:30 | Reagovat

je to úžasně napsaný! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama