Březen 2012

Moc dlouho.

30. března 2012 v 12:27 Stereotypní zápisy
Cukrová vata mi ucpává plíce. Dusím se vzteky, ale nedávám nic najevo. Nechci dělat zbytečnej rozruch.
Jednou za čas jsem něco naplánovala. Těšila jsem se, jak si v pátek v knihovně vyzvednu Mechanický pomeranč, poté se po dlouhých 14ti dnech pojedu na den podívat do míst, kde jsem trávila spousty a spousty depresivních časů. Těšila jsem se na to, jak budu tu knížku provokativně číst mámě pod nosem. Těšila jsem se na to až si lehnu do tý rozvrzaný postele a zahledím se na ten tolik okoukaný strop. Těšila jsem se jak si zalezu do toho svýho pokoje a zase nebudu mluvit se světem. Těšila jsem se na to, jak po dlouhý době vyvenčim psa. Těšila jsem se na svůj hajzl. Těšila jsem se na dobrý jídlo, tešila jsem se na čistý prostředí, těšila jsem se na to jak mě ráno probudí čerstvej vzduch a slunce... těšila, těšila, těšila.
V noci jsem se nejméně desekrát probudila. Ale jedinej sen který si pamatuju byl o tom, že jsem Alex deLarge a honí mě divočák.
A pak se to stalo.
Ráno jsem vstala a cejtila se příšerně. Téměř jediné kroky, který jsem za dnešek udělala, byly když jsem si šla pro teploměr.
Horečka.
Všechno bylo v hajzlu.
Pohrávala jsem si s myšlenkou že se stejně seberu a odjedu. Ale nemohla jsem ani stát. Teď už je mi líp, ale asi proto že jsem se "nadopovala".
Celý ráno jsem byla na sebe a svojí imunitu nasraná jako nikdy. Už mě to tady tak nebaví. Čtrnáct dní. Jak málo. Ale mě se zdá už jako věčnost. Už chci domů. Už tolik chci domů. Ale zároveň vůbec nechci. Všechno by bylo zase dokola. To práskání dveřma a napjatá atmosféra by se objevila určitě jen pár dní po mém příchodu, ostatně jako to bylo minule. Tentokrát musim vytrvat a rozmyslet si, co vlastně chci. Ale tady bejt už taky nemůžu...
Říkám si, že tohle se snad ani nemůže doopravdy dít. Můj život se tolik liší od životů mých vrstevníků. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale mám pocit že to jen odsrávám. Ten kdo říkal, že časem se všechno zlepší, pěkně kecal. Takže všichni lžete.
Včera jsem s jednou osobou (mám takový tušení že je to mé duševní dvojče) vedla konverzaci na téma "budoucí život". Shodly jsme se na tom že nechceme vyrůst. Že si chceme zase hrát s hračkami. Nechceme aby rozum přesáhl fantazii. Nechceme bejt zapšklý tlusťošky ve středním věku kterým ujel vlak.
Já vím co chci.
Opatřit si tlustýho poníka s andělskými křídly a odletět na druhý konec duhy.
Blbost.
Všechno mě tak štve.
A mám pocit že jsem čím dál tím blbější a blbější. A dětinštější (co je to sakra za slovo). A naivnější. A divnější. Jsem cizák. Neznám se. A ono to nezná mě. Jsem cizák.
Připadám si trochu jako stařík. Jenom se cpu a sleduju filmy. A fantazíruju. Jsem moc líná se nějak motivovat. Vymejšlim si vlastní svět a je mi všechno fuk. Ovšem se nedokážu dokopat k tomu abych si ten svět zrealizovala. Je to tak nepravděpodobné.



Červenej měsíc.

24. března 2012 v 21:34 Stereotypní zápisy
Dnešek byl zvláštní den, ačkoliv vůbec.
Záda mě přestaly bolet a tik v oku ustal.
Začaly se mi rozpadávat dráty.
Ráno, dopoledne a poledne bylo nepopsatelný. Vstala jsem, jen jsem se najedla a šla si zase lehnout. Nevím proč přišla jsem si úplně prázdná, jak vypumpovaná. Nedokázala jsem se z tý zatracený postele vykopat. A když už se mi to konečně povedlo, tak jsem se stejně dlouho neudržela a upadla na koberec. Zaostřovala jsem zrak na jednotlivá vlákna, nechtělo se mi vstávat. Nechtělo se mi zvedat. Nevěděla jsem vlastně ani proč se mám postavit. Ležela jsem tam tak na zemi a přemejšlela nad různými druhy náboženství a řikala si: "Tak, seru na to, nechám si vymejt mozek, přejdu na víru."
Jenže na něco takovýho jsme moc líná.
Protože už mě nebavilo čuchat k tomu smradlavýmu koberci, pokusila jsem se vstát, ale došla jsem jenom k oknu. Chtěla jsem ho otevřít a nadejchat se "vzduchu", ale tělo mi zase vypovědělo službu a já tam stála s obličejem k němu připláclym. Pozorovala jsem projíždějící auta a ten děsnej nepořádek v ulici. Bylo mi z toho místa zle, ale musela jsem to nějak přežít.
Co si asi lidé myslí o lidech s ksichty na skle?
Jen to hezké.
Už mě ten pohled z okna fakt štval, tak jsem se sebrala a doškobrtala do kuchyně a dřepla si na židli. Depresivní atmosféra na mě zaútočila hned po překročení prahu. Znechuceně jsem odvrátila pohled od osoby povalené na gauči a snažila se soustředit jen na prostírky ležící na stole. Slyšela jsem ozvěnu nějakých utěšujících slov, ale neuklidňovaly mě, spíše naopak. Ne, nechci jít na vzduch. Nemůžu. Nemůžu. Z očí mi zničehonic začaly téct slzy. Ale nebrečela jsem. Prostě tekly a já furt zírala na ty debilní prostírky a poslouchala ty hlasy zahalené v mlze. Ne, nechci jíst.
"Nedělej mi to ještě horší. Mám někomu zavolat?"
Slzy začaly téct větším proudem. Ale pořád jsem nebrečela. Už to ani neumim. Jen jsem zavrtěla hlavou. Bylo mi děsně, tak hrozně příšerně děsně. Byla jsem bez jakýhokoliv důvodu příšerně vyčerpaná.
Na stole se objevila sklenička s vodou a docela malej prášek.
Hele, tebe já znám. Tenkráte jsi mě pěkně štval. Debilní návyk. Povinný. A bez výsledku. Myslíš že ti na to skočím dneska, myslíš že mi po roce nakecáš jak to bude jiný? Tak fajn, to jsme teda zvědavá, vysměju se ti až uvidim že jsi mi kecal, pane Prášek.
Glo glo. Zase jsem se sebrala a odkráčela do pokoje. Svalila jsem se na postel a otevřela knížku "Přežil jsem Ramones" od Dee Dee-ho Ramona. Čtení nebylo nikdy tak prosté.
Pak se ale začalo něco měnit. Více jsem se věnovala stropu a ohýbání stránek všelijakými směry než textu. Hlava mi poněkud ztěžkla, ale nebolela. Ale hlavně- už mi nebylo tak na umření. Zájem o nějakou víru jako poslední východisko úplně zmizel. Zaklapla jsem knížku, zapnula počítač a začala se koukat na různý nesmysly na youtube. Čas běžel úplně jinak. Uplynulo několik hodina mě to přišlo jen jako dvacet minut.
Lidská potřeba mě ovšem donutila se zase zvednout. Sice už to nebylo tak těžké, ale bylo to pořád trochu obtížnější.
Když jsem vešla do koupelny, téměř automaticky jsem se podívala do zrcadla.
To že se stav mýho obličeje za poslední týden zhoršil, jsem už věděla, ale tady přibyla úplná novinka.
Úplně jiný oči.
Úplně divný. Bez výrazu.
Udělalo se mi ze sebe a mýho vzhledu blbě a tak jsem odkráčela.
Víte, včera jsem celej večer přemejšlela nad slovy "láska" a "milovat". Tyhle dvě věci jsou mi záhadou. Co to vlastně je, ta "láska"? Jak ji člověk pozná? Jak ji má opětovat?
Já jsem všeobecně známá tím že všechny kritizuju a že je nenávidím.
Ale já nevím proč taková jsem. Asi dokážu vidět lidi takový jsou, nebo nevim.
Ale já vždycky chtěla lidi milovat.
Chci mít spousty a spousty známých, které budu pořád dokola potkávat na ulici a objímat je. Budeme si vyprávět zážitky ze všedních obyčejných dnů. Já budu všem kupovat dorty a různý sladkosti a oni budou rádi. Budeme se všichni strašně milovat a jenom se smát.
Chci na chodník nakreslit křídou jedno velký, zatracený srdce a stoupnout si do něj.





Opačný konec vesmíru.

20. března 2012 v 19:48 Chaos
Vzbouzim se v pět ráno, rvu si do uší sluchátka a poslouchám muziku. Ať už primitivní nebo geniální, prostě poslouchám. Už nic jinýho ani nedělám, k ničemu jinýmu už se nedokážu dokopat. Aneb "Ještě chvíli a stane se ze mě premiant."
Baví mě pořád psát s novejma odstavcema a nevim proč.
Ani nevim proč jsem nespisovná, blbá, necitlivá, ta s nejlepšíma očima, ta TA.
Chci bejt primitivní chlap a zneužívat ženský blbosti. Chci mít nad vším přehled a tvářit se moudře. A aby mi to všichni žrali. Chci mít stejně debilní přání jako teď. Měla bych široký ramena, byla bych oplácaná, měla bych sexoušskej zadek a přiblblej výraz v ciferníku k tomu. Prostě boží.
"Tolik tě miluju až je mi zle."
Zůstavaj jen dvě slova. Proč, kdyby. Nic víc.
Chtěla jsem napsat úplně gigantózní článek až by se mi z hlavy kouřilo... ale ono houby. Co se formulování myšlenek týče, jsem na tom dost bledě.
Ale já se k tomu dokopu.
Víte, je to jako když mám představu o nějakym suprózním obraze. Začnu ho stvárňovat, ale jediný, co zatim vidim, je pěkná sračka. Přemejšlím nad tím, jestli to vzdát. Ale nakonec si řeknu, že když se do toho opřu nemusí být výsledek špatný. A on nakonec není. Není sice podle mých představ, ale byl zhotoven, a já můžu být spokojená s tím že jsem ho do toho konce dotáhla. Asi se podle týhle teorie budu řídit celý život. Přiznávám že se nemám úplně špatně. Někdy bych snad mohla i říci, že se mám jak prase v žitě. Ale nejde o materiální věci. Jde o to všechno v tý hlavě. A to všechno v tý hlavě se se mnou táhne už dobrou půlku mýho života. Dokonce jsem jednou kvůli tomu byla nucena bejt měsíc vězněna v těsnym pokoji společně s knížkou a ještě jednou holkou (kterou jsem si strašně oblíbila a bylo mi jí líto protože měla neskutečně debilní život) a obrovskym oknem. Na parapetu toho okna jsem sedávala každou volnou chvíli a čuměla skrze mříž ven na lidi. Ráno jsem si vždycky představovala jak jdou do škol za svými přáteli a tolik nenáviděnými učiteli, odpoledne zase že jdou všichni z práce domů, celí natěšení na konečný klid a pohodu po náročném dni. A večer jak nakonec se jdou všichni vožrat se svými přáteli. U toho okna jsem vydržela hodiny. Jednou jsem si vzala papír a tužku a ten výhled nakreslila. Sestřičky ho pak pověsily na nástěnku na chodbě vedle sesterny. Byly tam všelijaký zbytečný papíry, bodování, rozvrhy apod., můj obrázek se mezi tou šedí vyjímal. Zajímalo by mě jestli je tam dodnes. Ať už na tý nástěnce, někde v šuplíku nebo v koši.
Nemyslím, že mi ten měsíc tam pomohl. Jen taková menší životní zkušenost. A docela i pěkná. Bylo dobrý si mezi těmi všelijakými lidmi uvědomit že na tom nejsem zas tak špatně.
Jediný problém mi tam dělalo usínání. Denně jsem brala antidepresiva a k tomu ještě prášky na spaní. Ty prvně zmíněné prášky bych správně měla brát doteď, ale co vás nemá.
Nevím co chci.
Bráním sobě samotné v té samozvané "seberealizaci". A já nevím jak, vážně.
Prostě tim životem tak nějak propluju a nechám věci ať se dějou, ono to nějak dopadne. A popravdě? Tuším jak.




Tak dlouho jsem Nirvanu neposlouchala až jsem MÁLEM zapomněla na to jak je GENIÁLNÍ.

V exilu (?)

18. března 2012 v 16:05 Stereotypní zápisy
Definuji slovo domov.
Domov. Můj pokoj. Doopravdy můj. Místo, kde se z neznámého důvodu štítím chodit po podlaze. Místo, kde jsou rolety non-stop zatažené. Místo, kterýmu kraluje obrovská vlajka s Kurtem Cobainem na zdi. Místo, kde se nikdo nedokáže orientovat. Místo, které roky nespatřilo vysavač. Místo, kde si kdekdo pročítá chaotické nápisy na zdi, a kdekdo je (ne)pochopí. I já jaksi pozapomínala jejich význam. Místo, ve kterém si člověk lehne do postele, čumí na strop a sní. Sní. Sní.
A myslí na to, jak se nikdy ty krásné sny nikdy realitou nestanou.
Těmi nesplněnými sny je napuštěnej celej ten pokoj. Už mi to začalo ucpávat plíce.
Naposledy jsem se ohlédla. Neustlaná postel, vlajka s Kurtem pryč, pár kreseb na stole, nápisy na zdi se zdály opuštěné.
Opravdu je to teď napořád?
Zavřu dveře a s kufrem v ruce vykráčím z domu. Tentokrát to mám dokonce i bez odvozu.
Mám poruchu příjmu reálné situace. Pořád si myslím že je to jen nějakej vejlet. Hovno. Kdo je tu vlastně blázen?
Žrát prášky, měla jsi žrát prášky, nežrala jsi prášky, lemro, měla jsi žrát prášky, nežrala jsi prášky. Houby. Jen po nějaký době jsem jich sežrala víc najednou. Nepomohlo.
Přicházim o rozumovou část mozku. Aww yeah!
Mám už tejden tik v oku a nevim jak se ho zbavit.
Jsem neustále nečím přitahována. Blíží se jaro a je mi to kurevsky jedno.
Je jaro.
Někdo řekl že čas prej pádí.
Pádí, ale já snad stojim nebo co.
Proč pořád ztrácím to, co se snažím najít?

PROČ POŘÁD ZTRÁCÍM TO, CO SE SNAŽÍM NAJÍT?!



Poof!

8. března 2012 v 18:02 Chaos
Teď se každý den probouzím pěkně zmatená.
Pronásledují mě praštěný, avšak ne nepříjemný sny. Jsou docela milé. Ale pekelně živé. Tedy... jak který.
V noci mě pak budí bolesti hlavy, které nejdřív potlačuji vůlí, ale díky tomu že jsem zvyklá na prášky to nefunguje. A už nikdy fungovat nebude.
A povedl se mi zázrak.
Vrátila jsem se v čase. Doopravdy jsem se vrátila v čase s úmyslem napravit chyby který jsem napáchala. Pak jsem se lekla a ty chyby napáchala znova. Bože.
No nevadí.
Myslela jsem si, že mě týden prázdnin vyléčí z toho humusu kterej nedokáže můj omezenej slovník nazvat. Ale hele, ono to pokračuje dál, ne-li je to ještě horší!
Včera jsem se několik hodin procházela po tomhle podělaným městě a cejtila se tak strašně prázdně. Chodila jsem po nábřeží sem a tam, nechala se okukovat praštěnejma bruslařema že tam jsem tak sama. Něco tomu chybělo. A nebyla to jedna věc. Chybělo tomu miliony, miliarda věcí. Kecla jsem si na ledovou lavičku a přemejšlela nad tím. Z tý miliardy věcí jsem přišla asi jen na tři. A k tomu ta příšerná bolest hlavy. Chvála Bohu za brufen a tyhle sračky plné benzínu.
Baví mě pátrat v paměti a přicházet na dávno zapomenuté věci. Jako když oprašujete knihu. Knihu která má nebezpečný obsah. Obsah kterej jste nikdy vidět neměli. Pak si ten obsah pořád přemítáte v hlavě a jediný na co se zmůžete je : "Jéžišmarja."
Táhněte s kravinama jako je Hlas Československa, Superstar, Hotel Paradise a navalte Partičku. Chci si zase na chvíli nasadit na svůj vážnej ksicht masku primitiva co se směje každý debilitě.
Nemůžu se dočkat pondělí. Lidé mi poslední dobou z nějakého nevysvětlitelného svědčí. Ale otázkou je, jestli jim svědčim já že? Heheh.
Naše děti jsou vystaveny vymývačům mozků jako je techno a Winx Club. Zavážeme jim oči, hodíme do tmy a počkáme až z toho vystřízliví (ý?). Další generace už se nám zase podaří. Tahle tentokrát stála za pěkný hovno.
California rest in peace.
"A když dostanou to, co žádali, už to znovu nechtějí." Haha, trefný.
Interpunkce není moje silná stránka.
Was she asking for it?
Did she ask twice?
Mám novou potřebu. Novou věc, kterou chci. A neni materiální.
A není hezká.
Nananana. Písničky hrané pod vlivem jsou nejlepší. Tak jakoby kolíbavé. Ne, to neni to správné slovo. Uklidňující, a přitom tak pobuřující.
Nepsala jsem to už někdy? To je fuk.
Chci se zase vrátit do budoucnosti. Tenkráte to byla sranda. Tak uklidňující a přitom tak pobuřující. Já jsem vlastně děsně nevděčnej hajzl. A nechci být. Ale jsem moc velkej hajzl na to abych to měnila. Takže jakási ta pověstná, smrdutá spirála.
Pojď, ujedeme na kole. Bart na nás čeká za rohem. Chce, abychom ho zvolili za prezidenta. Ale ne, to by bylo moc drzé.
Začnu si nelegálně pořizovat ruční granáty a budu je házet po všech, co se budou se svojí drahou polovičkou olizovat na ulici. Nedávaj nám prostor.
Až vyrostu tak natočím film. Bude úplně děsně nesmyslnej, a jedinej kdo ho bude chápat... budu já. A až poběží titulky, bude tam záběr na mě zezadu jak jdu. Prostě půjdu a oni to natočí. Bude k tomu hrát nějaká Bowieovka. Jak sobecké.
Zbejvá mi tejden.
Nebo třeba měsíc?
Musím si dát nějaký nekompromisní ultimátum.

I wanna know, have you ever seen the rain?

A tak to bude.

4. března 2012 v 0:42 Stereotypní zápisy
Jednoho dne budu bydlet v dřevěný chatě u lesa, úplně odříznutá od světa. Kolem tý chaloupky poteče takovej čistej, průhlednej potůček. Až bude vedro tak si v něm ráno budu máchat nohy.
Město v nedohlednu. Jen louky a les. Nakažlivě čerstvej vzduch.
Uvnitř chatky to bude pěkně útulný. Ani žádný výstřelky z moderní doby.
V obýváku nebude gauč, křesla a tyhle nesmysly. Jen polštáře. Ty polštáře budou poskládaný kolem nízkýho, nizoučkýho konferenčního stolku. A v tom obýváku budou květiny. Neskutečné množství květin. A akvárko s rybičkama.
Nebude tam televize, internet, mobil, rádio... nic. Jen pošta.
Přes ceou zeď bude viset obrovský plakát a na něm Měsíc nad pouští. Děsně uklidňující obrázek. Celý hodiny se budu válet na polštářích, popíjet čaj, zírat na ten švihlej plakát a poslouchat ticho. Starat se o moje dva německý ovčáky. Vždycky jsem chtěla německýho ovčáka, nevim proč. Nikdy jsem netoužila po těch přešlechtěnejch smetácích, ačkoliv jednoho takovýho doma teď mám a taky ho mám ráda.
Takže tam teda budu takhle sedět. Pak přijde můj děsně krásnej manžel, sedne si vedle mě a bude koukat na ten plakát se mnou. Budeme si povídat. Nic víc nepotřebujem.
Každý ráno se vzbudím tak v sedm, úplně čilá, udělám si čaj, vypustím psy ven, lehnu si do trávy a budu pozorovat jak se slunce líně plazí po neskutečně modré obloze. Hlavně na nic nemyslet. Jen vstřebávat tu čistotu přírody.
Budeme si tam pokojně stárnout, až nakonec budu klidně umírat v obklopení svýho manžela. Nebudu na nic myslet. Nebudu myslet na to, co bylo. Jen na manžela a psy který jsem hodlala opustit. Na nic víc.
Tak sladký ten konec bude.

... and lipstick was everywhere.

2. března 2012 v 21:30 Stereotypní zápisy
Tenhle týden jsem byla schopná tančit. Měla jsem vše pod kontrolou. Uměla jsem tančit. Společenské potřeby se naplňovaly.
Jen zpola.
Neznám lepší zábavu než jezdit autobusy po městě sem a tam. Když jsem na opačném konci města vystoupila, všechno bylo pryč. Už jsem neuměla tančit. Už jsem neměla nic pod kontrolou.
Zase jsem byla nic.
Nastoupila jsem na autobus. Na autobus domů.
Vypila jsem hrnek kakaa a dala si tři obrovský krajíce chleba.
Na smyslu života mi to nepřidalo.
Seděla jsem v křesle a střešním oknem pozorovala zataženou oblohu. Že by to byla zábava, to se říct nedá.
Ale nic jiného se dělat nedá.
Radši ve škole než doma.
Tam jsem za srandistu.
Přitom v hloubi duše beru všechno smrtelně vážně. Bůh, co se stalo? Je březen. Všechno má začít kvést. Bejt světlejší. Nechutně růžový. Všechno je růžový. Až na to že růžovou nesnáším. Vždycky když mi bylo nejhůř babička mi říkala:
,,Řekni si že zítra, za týden, za měsíc, za rok může být vše jinak." Tou radou se řídím už třetím nesmyslným rokem a nepozoruji výrazné změny. Jak únavné.
Za rok bude jinak. Otázkou je jestli to bude lepší, nebo horší?
Jak se to vezme.
V noci se minimálně dvakrát budím. Mám živé sny. Nejsou zlé... jsou takové ty sny ze kterých je líto se probudit. Trošku přidrzlé. Baví mě.
Také jsem se dala do psaní básniček. Nebudu je zveřejňovat, páč to vůbec jako básničky nevypadá ( :D ), ale mám pocit že je to trochu lepší než přímé psaní. Tady člověk tak trochu po pointě pátrá, a to mě baví. Má to více smyslů. Baví mě.


Touhle písničkou si mě Hole už nadobro získali. Nedokážu popsat.