Červenej měsíc.

24. března 2012 v 21:34 |  Stereotypní zápisy
Dnešek byl zvláštní den, ačkoliv vůbec.
Záda mě přestaly bolet a tik v oku ustal.
Začaly se mi rozpadávat dráty.
Ráno, dopoledne a poledne bylo nepopsatelný. Vstala jsem, jen jsem se najedla a šla si zase lehnout. Nevím proč přišla jsem si úplně prázdná, jak vypumpovaná. Nedokázala jsem se z tý zatracený postele vykopat. A když už se mi to konečně povedlo, tak jsem se stejně dlouho neudržela a upadla na koberec. Zaostřovala jsem zrak na jednotlivá vlákna, nechtělo se mi vstávat. Nechtělo se mi zvedat. Nevěděla jsem vlastně ani proč se mám postavit. Ležela jsem tam tak na zemi a přemejšlela nad různými druhy náboženství a řikala si: "Tak, seru na to, nechám si vymejt mozek, přejdu na víru."
Jenže na něco takovýho jsme moc líná.
Protože už mě nebavilo čuchat k tomu smradlavýmu koberci, pokusila jsem se vstát, ale došla jsem jenom k oknu. Chtěla jsem ho otevřít a nadejchat se "vzduchu", ale tělo mi zase vypovědělo službu a já tam stála s obličejem k němu připláclym. Pozorovala jsem projíždějící auta a ten děsnej nepořádek v ulici. Bylo mi z toho místa zle, ale musela jsem to nějak přežít.
Co si asi lidé myslí o lidech s ksichty na skle?
Jen to hezké.
Už mě ten pohled z okna fakt štval, tak jsem se sebrala a doškobrtala do kuchyně a dřepla si na židli. Depresivní atmosféra na mě zaútočila hned po překročení prahu. Znechuceně jsem odvrátila pohled od osoby povalené na gauči a snažila se soustředit jen na prostírky ležící na stole. Slyšela jsem ozvěnu nějakých utěšujících slov, ale neuklidňovaly mě, spíše naopak. Ne, nechci jít na vzduch. Nemůžu. Nemůžu. Z očí mi zničehonic začaly téct slzy. Ale nebrečela jsem. Prostě tekly a já furt zírala na ty debilní prostírky a poslouchala ty hlasy zahalené v mlze. Ne, nechci jíst.
"Nedělej mi to ještě horší. Mám někomu zavolat?"
Slzy začaly téct větším proudem. Ale pořád jsem nebrečela. Už to ani neumim. Jen jsem zavrtěla hlavou. Bylo mi děsně, tak hrozně příšerně děsně. Byla jsem bez jakýhokoliv důvodu příšerně vyčerpaná.
Na stole se objevila sklenička s vodou a docela malej prášek.
Hele, tebe já znám. Tenkráte jsi mě pěkně štval. Debilní návyk. Povinný. A bez výsledku. Myslíš že ti na to skočím dneska, myslíš že mi po roce nakecáš jak to bude jiný? Tak fajn, to jsme teda zvědavá, vysměju se ti až uvidim že jsi mi kecal, pane Prášek.
Glo glo. Zase jsem se sebrala a odkráčela do pokoje. Svalila jsem se na postel a otevřela knížku "Přežil jsem Ramones" od Dee Dee-ho Ramona. Čtení nebylo nikdy tak prosté.
Pak se ale začalo něco měnit. Více jsem se věnovala stropu a ohýbání stránek všelijakými směry než textu. Hlava mi poněkud ztěžkla, ale nebolela. Ale hlavně- už mi nebylo tak na umření. Zájem o nějakou víru jako poslední východisko úplně zmizel. Zaklapla jsem knížku, zapnula počítač a začala se koukat na různý nesmysly na youtube. Čas běžel úplně jinak. Uplynulo několik hodina mě to přišlo jen jako dvacet minut.
Lidská potřeba mě ovšem donutila se zase zvednout. Sice už to nebylo tak těžké, ale bylo to pořád trochu obtížnější.
Když jsem vešla do koupelny, téměř automaticky jsem se podívala do zrcadla.
To že se stav mýho obličeje za poslední týden zhoršil, jsem už věděla, ale tady přibyla úplná novinka.
Úplně jiný oči.
Úplně divný. Bez výrazu.
Udělalo se mi ze sebe a mýho vzhledu blbě a tak jsem odkráčela.
Víte, včera jsem celej večer přemejšlela nad slovy "láska" a "milovat". Tyhle dvě věci jsou mi záhadou. Co to vlastně je, ta "láska"? Jak ji člověk pozná? Jak ji má opětovat?
Já jsem všeobecně známá tím že všechny kritizuju a že je nenávidím.
Ale já nevím proč taková jsem. Asi dokážu vidět lidi takový jsou, nebo nevim.
Ale já vždycky chtěla lidi milovat.
Chci mít spousty a spousty známých, které budu pořád dokola potkávat na ulici a objímat je. Budeme si vyprávět zážitky ze všedních obyčejných dnů. Já budu všem kupovat dorty a různý sladkosti a oni budou rádi. Budeme se všichni strašně milovat a jenom se smát.
Chci na chodník nakreslit křídou jedno velký, zatracený srdce a stoupnout si do něj.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kirma Lee Kirma Lee | Web | 25. března 2012 v 11:54 | Reagovat

Teda, to je hodně depresivní článek... Přijde mi, jako by jsi prožila nějaký psychický šok, či něco podobného, nevím. Přesto jsi to ale vyjádřila naprosto skvělem procítěně.
Jinak díky za komentář na blogu. Vystihla jsi to naprosto skvěle, protože mě by také zajímalo, kolik se těch výtisků prodá. No, když do prodeje dají něco kolem 100 000 výtisků (fakt moje přibližný číslo), tak to potom se toho prodá fakt málo, ale co my víme. Nezapomeňme, že tu jsou ještě 13-leté holky a také mnohem nižšího věku, co tohle hltají od rána do večera :D

2 Kestrin Coleridge Kestrin Coleridge | Web | 25. března 2012 v 19:44 | Reagovat

proč si můj komentář smazala?!

3 Kim Kim | Web | 25. března 2012 v 19:47 | Reagovat

[2]: Nic jsem nemazala?

4 Satine Satine | Web | 26. března 2012 v 21:16 | Reagovat

Nedávno mě ve městě zastavili lidi, co věřili v Boha a snažili se na tu víru obrátit i ostatní. Tihle nebyli naštěstí nijak násilní, jen o tom tak povídali a poslechli si i opačné názory. A já jsem se nad tím najednou musela tak zamyslet, že oni vlastně mají pro co žít, jsou vyrovnaní jak s životem tak se smrtí, a pokud po smrti nebude nic a oni nepůjdou do toho jejich nebe, tak už jim to přece stejně bude jedno, ale prožili život s přesvědčením, že mají pro co žít. No, ale jak říkáš, mně by někdo ten mozek fakt musel vymýt, abych se dala na nějaký náboženství.

5 bludickka bludickka | Web | 27. března 2012 v 11:52 | Reagovat

Nevím, tyhle věci asi nejdou zvládnout vůlí a přesvědčením sama sebe. Antidepresiv se bojím jak čert kříže - a vůbec všech psychofarmak. Nelíbí se mi představa, že mi něco mění myšlení. Bez mojí možnosti s tím něco dělat. Ten konec se mi líbil. A proč ne? Třeba to lze. Hledat na lidech to hezké. Objímat se s nima a povídat.

6 Lucyje Lucyje | Web | 28. března 2012 v 17:37 | Reagovat

Jé, Mechanickej pomeranč v záhlaví :) .. teda film jsem ještě neviděla, ale knížka je skvělá.

7 manga-anime-art manga-anime-art | Web | 31. března 2012 v 12:26 | Reagovat

moc pěkně píšeš, máš zajímavej styl.
Mě se to líbí :)

8 Molly Molly | Web | 31. března 2012 v 13:53 | Reagovat

Vím,že to je depresivní článek,ale párkrát jsem se musela zasmát,hezky píšeš a ty pomatený stavy mysli jsou mi povědomý,až moc povědomý

9 Delorah Delorah | 14. dubna 2012 v 8:38 | Reagovat

Tenhle čtu pořád dokola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama