Moc dlouho.

30. března 2012 v 12:27 |  Stereotypní zápisy
Cukrová vata mi ucpává plíce. Dusím se vzteky, ale nedávám nic najevo. Nechci dělat zbytečnej rozruch.
Jednou za čas jsem něco naplánovala. Těšila jsem se, jak si v pátek v knihovně vyzvednu Mechanický pomeranč, poté se po dlouhých 14ti dnech pojedu na den podívat do míst, kde jsem trávila spousty a spousty depresivních časů. Těšila jsem se na to, jak budu tu knížku provokativně číst mámě pod nosem. Těšila jsem se na to až si lehnu do tý rozvrzaný postele a zahledím se na ten tolik okoukaný strop. Těšila jsem se jak si zalezu do toho svýho pokoje a zase nebudu mluvit se světem. Těšila jsem se na to, jak po dlouhý době vyvenčim psa. Těšila jsem se na svůj hajzl. Těšila jsem se na dobrý jídlo, tešila jsem se na čistý prostředí, těšila jsem se na to jak mě ráno probudí čerstvej vzduch a slunce... těšila, těšila, těšila.
V noci jsem se nejméně desekrát probudila. Ale jedinej sen který si pamatuju byl o tom, že jsem Alex deLarge a honí mě divočák.
A pak se to stalo.
Ráno jsem vstala a cejtila se příšerně. Téměř jediné kroky, který jsem za dnešek udělala, byly když jsem si šla pro teploměr.
Horečka.
Všechno bylo v hajzlu.
Pohrávala jsem si s myšlenkou že se stejně seberu a odjedu. Ale nemohla jsem ani stát. Teď už je mi líp, ale asi proto že jsem se "nadopovala".
Celý ráno jsem byla na sebe a svojí imunitu nasraná jako nikdy. Už mě to tady tak nebaví. Čtrnáct dní. Jak málo. Ale mě se zdá už jako věčnost. Už chci domů. Už tolik chci domů. Ale zároveň vůbec nechci. Všechno by bylo zase dokola. To práskání dveřma a napjatá atmosféra by se objevila určitě jen pár dní po mém příchodu, ostatně jako to bylo minule. Tentokrát musim vytrvat a rozmyslet si, co vlastně chci. Ale tady bejt už taky nemůžu...
Říkám si, že tohle se snad ani nemůže doopravdy dít. Můj život se tolik liší od životů mých vrstevníků. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale mám pocit že to jen odsrávám. Ten kdo říkal, že časem se všechno zlepší, pěkně kecal. Takže všichni lžete.
Včera jsem s jednou osobou (mám takový tušení že je to mé duševní dvojče) vedla konverzaci na téma "budoucí život". Shodly jsme se na tom že nechceme vyrůst. Že si chceme zase hrát s hračkami. Nechceme aby rozum přesáhl fantazii. Nechceme bejt zapšklý tlusťošky ve středním věku kterým ujel vlak.
Já vím co chci.
Opatřit si tlustýho poníka s andělskými křídly a odletět na druhý konec duhy.
Blbost.
Všechno mě tak štve.
A mám pocit že jsem čím dál tím blbější a blbější. A dětinštější (co je to sakra za slovo). A naivnější. A divnější. Jsem cizák. Neznám se. A ono to nezná mě. Jsem cizák.
Připadám si trochu jako stařík. Jenom se cpu a sleduju filmy. A fantazíruju. Jsem moc líná se nějak motivovat. Vymejšlim si vlastní svět a je mi všechno fuk. Ovšem se nedokážu dokopat k tomu abych si ten svět zrealizovala. Je to tak nepravděpodobné.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Otrávenej skřet Otrávenej skřet | Web | 2. dubna 2012 v 20:34 | Reagovat

Všechno je moc nudný a fádní. Život nám utíká mezi prstama jako sladká sůl a všichni čekaj, že se budem usmívat a dělat, že je všechno strašně v pohodě. Jenže není, což ostatní nepochopěj. Jsem ráda, že nejsi jako sví vrstevníci, já taková taky nejsem. Jsem ta černá ovce, která se prosadí a ostatní jí nenáviděj, zatímco jí tiše propalujou očima. Tenhle život je nudnej.

Mimochodem, díky za pochvalu, potěšila mne, já čekala spíš něco ve smyslu, že jsem fakt nechutná. Přidávám si tě do oblíbených, bavíš mě xD

2 K. K. | 13. dubna 2012 v 20:35 | Reagovat

tenhle článek jsem úplně přehlídla... ale je úžasnej. ani u toho nemůžu dýchat...zapomínám na to, páč vnímám jen ty myšlenky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama