V exilu (?)

18. března 2012 v 16:05 |  Stereotypní zápisy
Definuji slovo domov.
Domov. Můj pokoj. Doopravdy můj. Místo, kde se z neznámého důvodu štítím chodit po podlaze. Místo, kde jsou rolety non-stop zatažené. Místo, kterýmu kraluje obrovská vlajka s Kurtem Cobainem na zdi. Místo, kde se nikdo nedokáže orientovat. Místo, které roky nespatřilo vysavač. Místo, kde si kdekdo pročítá chaotické nápisy na zdi, a kdekdo je (ne)pochopí. I já jaksi pozapomínala jejich význam. Místo, ve kterém si člověk lehne do postele, čumí na strop a sní. Sní. Sní.
A myslí na to, jak se nikdy ty krásné sny nikdy realitou nestanou.
Těmi nesplněnými sny je napuštěnej celej ten pokoj. Už mi to začalo ucpávat plíce.
Naposledy jsem se ohlédla. Neustlaná postel, vlajka s Kurtem pryč, pár kreseb na stole, nápisy na zdi se zdály opuštěné.
Opravdu je to teď napořád?
Zavřu dveře a s kufrem v ruce vykráčím z domu. Tentokrát to mám dokonce i bez odvozu.
Mám poruchu příjmu reálné situace. Pořád si myslím že je to jen nějakej vejlet. Hovno. Kdo je tu vlastně blázen?
Žrát prášky, měla jsi žrát prášky, nežrala jsi prášky, lemro, měla jsi žrát prášky, nežrala jsi prášky. Houby. Jen po nějaký době jsem jich sežrala víc najednou. Nepomohlo.
Přicházim o rozumovou část mozku. Aww yeah!
Mám už tejden tik v oku a nevim jak se ho zbavit.
Jsem neustále nečím přitahována. Blíží se jaro a je mi to kurevsky jedno.
Je jaro.
Někdo řekl že čas prej pádí.
Pádí, ale já snad stojim nebo co.
Proč pořád ztrácím to, co se snažím najít?

PROČ POŘÁD ZTRÁCÍM TO, CO SE SNAŽÍM NAJÍT?!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama