Duben 2012

"Před smrtí oči září."

28. dubna 2012 v 20:42 | Kim |  Chaos
... řekla jedna moje babička která má tak trochu telepatické schopnosti a umí vycejtit věci dopředu. Většinou uhodne když má někdo umřít. Sdělila mi, že když viděla někoho naposledy, nezvykle moc mu zářily oči. To jí donutilo té dané osobě pokaždé říct "dávej na sebe pozor".
Ti troubové si ale nikdy pozor nedali.
Kdy bude někdo varovat mě?
Ale, zažeňme chmury!
Kdyby týdny měly barvy, tenhle bude zelenej. Zelenej jako barva mýho ksichtu ze všeho kolem.
Zelenej kvůli takovýmu tomu "antidepresivu", díky kterýmu mi tý zelený na ksichtě trochu ubralo (ta věta zní děsně divně).

...

"Tohle je poslední šance. Říkal, že jsme to už moc dlouho zanedbávali. Je to na tobě. Jestli se na to zase vykašleš, tak to budeš mít na krku celej život. A může to dopadnout hodně špatně. Ani teď to nevidím moc růžově, abych pravdu řekla."
Poslouchala jsem a snažila se v těch žbleptech najít něco, čeho bych se mohla chytnout a trochu se tím pak pobavit. A tak se stalo.
"A jak by to teda mohlo dopadnout?" zeptám se naoko děsně ustaraně. Ve skutečnosti je mi to úplně k smíchu.
Odpovědi se mi nedostalo.
Stejně si na to tak z půlky dokážu odpovědět sama.
Ale když já fakt nevím.
Vím, že to slovo "nevím" používám nějak často, ale já fakt nevim. Mám zase sto chutí se na to vykašlat a plavat v tom nechutnym omastku. Nechci si nechat vymejvat mozek. Tohle jsem já. Takhle to má bejt. Je to sice na hovno, ale tak to bohužel je.
Tak jsme tedy začali.
Před "usnutím" mě příšerně bolely nohy, to byla jedna z hlavních věcí co mi bránila v spánku. Pak (to se mi stalo poprvý) mi o sebe začaly drkotat zuby ale zima mi nebyla. Měla jsme najednou děsně zesláblý ruce, ztěží jsem mohla něco držet. A když už jsem konečně usnula, tak ne na dlouho.
A takhle to bude prosím každej večer dokud si to zatracená schránka nezvykne.
A co bude pak?
Něco se změní. Ale já nechci. Ovšem musím, nebo se třeba naplňej ty nesmyslný hrozby.
Dneska byl fakt pařák.
Rozložila jsem si na trávník deku, poslouchala muziku a čmárala si nějaký nesmysly. Pak jsem si jenom lehla na záda a pozorovala Měsíc a letadla. Představovala jsem si, jak se držim toho letadla za křídlo a odlétáme na ten Měsíc. Úplně jsem se do toho vžila. Bylo to fajn.
Poté jsem zkoumala jednotlivé trsy trávy. Už to nebyly trsy trávy. Byly to jednotlivé bytosti, životy. A já je trhala, tedy zabíjela. Vybírala jsme si pečlivě, koho zabiju příště. Představovala jsem si, jak ta duše opouští tělo a odchází na místo věčné blaženosti.
Takže jsem je nezabíjela, ale pomáhala jim.



Nosožravec

23. dubna 2012 v 9:29 | Kim |  Chaos
Ještě nikdy se mi nestalo, že bych se ráno vzbudila a pousmála se. No takhle.. to že se ráno pousmívám neni moc zajímavý, ale spíš to, co byla příčina.
Jakoby mi mysl opustila tělo a nehrál v tom roli heroin. Prostě odletěla. Na jednu stranu mi to přišlo trochu strašidelný, ale nakonec mi to bylo úplně fuk. Nešla jsem ani do školy, dokonce mě tam ani nikdo doma nenutil, těm už je taky všechno jedno.
Je to úplně jako bych se pohybovala v nějakém neurčitém, krásně tmavém prostoru a na ničem, doopravdy na ničem co se stane nezáleželo. Čas je plynoucí, smrdutá řeka Labe plná všemožnýho harampádí... tedy lidí. A já jen sedim na břehu, a zírám na tu řeku a nemyslím si vůbec nic. Pousmívám se nad rozkvetlou jabloní nebo třešní nebo co to sakra je, a všechno je vlastně fajn.
I když vlastně vůbec.
Ne, je to fajn.
Nebo není?
Je to osvobozující pocit. Je to všechno vlastně jen sen, iluze. Nic z toho se doopravdy neděje. Nepíšu tenhle článek, možná ani nežiji. Sakra, vždyť je to pravda! Když si budete říkat jak jste na tom špatně, budete na tom špatně. To nikdo neznáte Zákon přitažlivosti?!
A proč to sem tahám?!
Vždyť já jsem v pohodě. Takhle v pohodě jsem dlouho nebyla. Nebo je to jen zase ta pojebaná iluze?
Co to sakra..?
Už to mám. Já jsem v pohodě, jen okolí ne. Nebo naopak? Ale jak to mám poznat? Já se v tom všem nějak ztrácím. Přitom to jsou takový nehorázný blbosti. Ale já se zajímám převážně o blbosti, takže nazdar. Ale když se to tak vezme, zas takový blbosti to nejsou. Ale nad čím to vlastně přemejšlim? Nad jakýma blbostma? Vždyť ani nevím nad čím vlastně přemejšlím, takže jak to můžu soudit, hodnotit? Jak o tom můžu psát?
Chci vlastně jen říct, že se něco změnilo. Úplně mě pohltila jakási apatie ke všemu možnýmu nebo jak to nazvat. Božská apatie. Teď se může stát cokoliv, a já budu jen sedět na posteli, zírat do stropu a...
A?
Já nevim.
Měla bych zase začít číst knížky. Ale dneska všechny knížky zaváněj těma trapnejma upírama ve snaze napodobit ještě trapnější Twilight. Takže jako co si vybrat? Absolutně nevim. Naposled jsem četla Mechanickej pomeranč, ale před pomerančem byla, co se čtení týče, velka mezera. Chci prostě jen naplno využít průkazku do knihovny a opakovaně tam srát ty nesympatický knihovníky svým neustálým "a máte tohle? A máte tamto?"
Měla bych se teď spíše zaměřit na to, kde seženu omluvenku hahaha.
Božská apatie.
Ale za pár dní toho vystřízlivi(y?)m, a zase budu dělat zmatky.
Zase ke mě ta mysl vrátí, ale já jí nechci. Ať si dál pluje vesmírem, mě je ukradená.
Nasrala mě.

Bleju duhu a popcorn

21. dubna 2012 v 15:56 | Kim |  Chaos
Někdo by řekl, že bejt na potápějící se lodi co vypadá jako vaše škola, může bejt celkem sranda, ale není. Učitelé se tam chovají jinak. Rozdávaj žákům cigára aby se trochu uklidnili. Pak s váma pošahaně klábosej a v jednom kuse vybuchujou smíchy.
Mě to ale vtipný nepříjde.
Ani nevíte jak se dostanete z tý lodi domů, kde na vás čeká další "přenádherné" překvapení.
Před dveřma stojí taková mrňavá, samozvaná kurvička z osmičky ze který si my děláme jen srandu. Je to taková malá, odbarvená kravka, která už ani neví jak bejt středem pozornosti, no prostě bájo. A ta tu teď stojí před mejma dveřma a ptá se, jestli jí můžu propůjčit pokoj na to aby tam mohla skotačit se snad ještě mrňavějšíma kloučkama. Jsem otrávená a chci mít pokoj, takže jakože odsouhlasim.
Tak si teda zalezou do pokoje kde ti kloučci mohou tu holku roztrhat a já se na ně jen pobaveně dívám.
Je to divný.
Mám hlad.
Nedokážu se nijak zastavit. Začnu se vařit, a pak to se mnou tak napůl praští. Ztratím kontrolu. Nehlídám se. Řvu, kleju, rozhazuji toaleťákem po domě, až mi vrtá hlavou, co že se to vlastně děje. Celá se rozklepu a nejde mi ani pořádně dejchat a ze všech rohů slyším smích. Lezou po mě pavouci. Slyšim hrát kytaru. Sedim u ní několik hodin a čekám až znova zahraje. Počítám, kolik koleček už jsem kolem pokoje dala. Jednou jsem dala stovku. Nevim co to je, sakra. Ale není to příjemný.
Nakonec si na krásnej závěr pošramotim ruku, ani jsem nevěděla co dělám, bylo mi to fuk.
Pak jen slyšim jak se někdo s ženskym hlasem snaží dovolat někam, kde se to nikomu jistě nelíbí. Hemží se to tam bílejma pláštěma.
Prosím ten přísnej ženskej hlas na kolenou aby nikam nevolal, že jsem v pohodě, že jsem normální.
Hlasová schránka.
Projednou jsem zase vyhrála.
Z posledních sil se svalim na postel a zavřu oči. Vidím neskutečně živý obrazy. Běhaj sem a tam, a mě se to moc líbí. Jsem tam já, a ještě nějací lidé, spolužáci. Smáli jsme se úplným blbostem. Ale smáli jsme se. Fakt jsme se smáli.
Ty obrazy byly tak divný, až jsem si řekla že musim určitě umírat.
To se mi ale zjevil obraz jiný. Muž s falešnými andělskými křídly mi řikal, že tu ještě mám povinnosti, tím pádem ještě nemůžu umřít. Tak trochu jsem ho prosila, ale byl vytrvalej.
Tak jsem zase otevřela ty těžký víčka a posadila se.
Na tý posteli jsem pak seděla do tý doby, než se kolem mě seskupila úplná tma. Bylo mi blbě. Bolela mě ruka, chtělo se mi spát a v hlavě mi tikalo slůvko "proč proč proč". Cejtila jsem se pěkně provinile. To jsem zase jednou něco posrala.
Bylo mi fakt úplně příšerně prázdně, jako by ze mě někdo vysál vzduch brčkem. Lalalala.
Konečně jsem upadla do tolik osvobozujícího spánku. Zdálo se mi, že jsme v nějakym pochybnym lunaparku v Miami, a poté hned že účinkuju v nějakym směšnym pořadu kde lidi jezděj na koních. Mě jediný na toho koně nešlo nasednout, a ze smíchu ostatních mi došlo, že ho proti mě poštvali. Smích, smích, smích.
Je to divný a nevim co si mám myslet.
Nevim proč o tom píšu článek.
Nevim vůbec nic.
Nevim nevim nevim nevim.

Všechno je jen iluze, zařiď se podle svých potřeb.

13. dubna 2012 v 19:55 | Kim |  Chaos
Sedim tu s nějakým břečkoidním capuccinem (nebo jak se to sakra píše) atupě vejrám do monitoru, očekávajíc pěkně mizerný víkend. Jakej víkend by se koneckonců dal čekat, když nemáte do čeho kopnout. Když procházíte obdobím fantazijní chudoby. Když vám kručí v břiše ale vy zaboha nechcete nic sežrat. Když vám dochází, že za dva měsíce skončí jedna kapitola vašeho života a vás to pomalu ale jistě začínáš štvát. Když jste o(ch)hromeni sami sebou. Když si čím dál víc začínáte mluvit sami pro sebe. Když jste zkrátka nechutně sami a vám to vleze na ten zbytek něčeho čemu lidi obvykle říkaj"mozek".
Vždyť já nic složitého nechci. Chci jen mít po boku nějakého člověka (nebo osla to je fuk) co by si se mnou třeba jen povídal. Chodil ven. Blbnul. Pomlouval mě. Cokoliv. Chci kamaráda. Konečně nějakého dobrýho. Vím, že tací neexistují. Zároveň vím, že počet lidí co jsou se mnou ochotni trávit čas je dostatečný, ale moje věčně nespokojená povaha má furt nějaký další požadavky. Nerozumím tomu ani já, natož aby tomu rozuměl někdo kdo tohle bude číst, ale tak nějak to je a namlátila bych si za to. Fujfuj.
Nehlídejte se. Ztraťte nad sebou kontrolu. Protože jen tak budete doopravdy sami sebou. Ničeho nelitujte. Nebabrejte se v sobě.
Naučte mě to.
Mám úplně děsně příšernou vlastnost, za kterou se nenávidím. Vždycky když mě něco (chápej = cokoliv) zaujme tak se na to úplně děsně upnu. A když se člověk upne na několik věcí najednou? No jéžišmarja.
Třeba když se upnu na to, že se na něco furt upínám. Když se upnu na to, že se upínám na věci na který se upínám. Bla bla bla. Propadám ze dvou předmětů a měla bych srát strachy, ale moje lhostnejnost ke všemu možnýmu mě děsí. Nevím co si o sobě myslet. Jestli jsem to fakt já. Ne, nemůžu být. Jsem úplně nějaká jiná, divná. Závidím zesnulým jejich klid. Věřím na ten posmrtnej život kde si všichni jen válej šunky. Mám svoje důvody tomu věřit. Důvody, který by lidi který postihlo to samé (ne, neřeknu co, smůla) asi vyděsily. Nebo nevyděsily. Třeba si to myslej taky. Ale lidi se smrti bojí. Moje máma z ní má fobii. Připadám si divně když se jako jediná ze sta na smrt těšim. Nechci páchat sebevraždy. To je nuda. Prostě ta představa, že se celej život za něčím ženu a pak je mi to stejně k ničemu, mě baví. Baví mě ta představa procesu smrti, to je jak zjistím, že už je to všechno za mnou. Až se konečně uvítám s lidma kteří mi tak chyběli. Kterým jsem nestihla říct tolik nepotřebných věcí. Kterým jsem nestihla ukázat všechny bezvadný věci co mě zajímaj. Se kterýma jsem nikdy neprobrala jejich problémy. Lidi, který jsem jen pozorovala jak usínaj s cigaretou v ruce, s myslí mimo hlavu. Ale já nic nevěděla. Přišlo mi to tak normální. Dneska bych se tomu tak ráda zasmála. Poplácala ty lidi po zádech a řekla "zapomenem na to". Ale to se nestane. Udělalo mi to moc velkou jizvu na mozku. Fakt je mi to líto. Fakt fakt fakt. Ani nevim proč si to vlastně vyčítám sobě. Proč zase odbočuju od tématu. Proč není dne kdy bych si na tu skutečnost nevzpomněla. Na tu odpornou skutečnost. V širokým okolí není nikdo kdo zažíval to samý co já. Doslova to samý. Jéžišmarja o tom jsem přece vůbec psát nechtěla...
Při hodině chemie jsem si z nudy udělala seznam věcí který bych chtěla spáchat než zemřu. Všechny jsou nadreálný, pochopitelně. To bych nebyla já abych si z toho neudělala hořkou prdel. Já si dělám prdel úplně ze všeho. Strašně mě to štve. Když vyplňuju dotazníky nějakýmu poťouchlýmu doktorovi, dělám si prdel. Žertuju i nad věcma který "žertovní" vůbec, ale vůbec nejsou. Měla bych se dát do kupy, sakra.
Ale já vím že se do tý "kupy" stejně nedám. Jsem lenochoidní lenoch. Lenoch. Lenoch.
Mám hlad.

Peklo bude naším rájem.

7. dubna 2012 v 21:46 | Kim |  Chaos
Táhněte s těma Velikonocema sakra. Ten kdo chce ať si je slaví, ale ať z toho vynechaj chudáky lidi co se tomu chtěj vyhnout. Barvit pitomý vajíčka který si stejně nikdo nevezme, protože lidi preferujou chlast. Od devíti od rána poslouchat nezvaný, tlustý vidláky smrdící po hnoji a slivovici kteří celej svůj život zasvětili krmení slepic a sledování televizních novin. Všechny bych je hnala do měst, do světa, aby se vzpamatovali.
Proč mě rozčiluje taková prkotina do háje?
Už ani ty prázdniny si nedokážu užít. Už jenom vidim jak všichni budou báááááásnit o těch parádních prázdninách na který si stejně moc nepamatujou. Ty bych taky hnala!
Dneska zase na mě vlezlo něco divnýho. Stála jsme s hlavou opřenou o zeď a bědovala. A bědovala.
Moje emko se rozhodlo to věčný pendlování mezi "domovem" a domovem ukončit, takže mi bylo nařízeno ať si sbalim saky paky a vrátim se. No a jsem tady. A nevim co si mám myslet. Výhled z okna je sice lepší, ale jinak je mi tak nějak prázdně. Spíš naštvaně. Jsem naštvaná na sebe, a nevim proč.
Já nevim vůbec nic. Díkybohu.
Nevim co se děje ve světě. Nevim co teď "letí". Nevim vůbec nic o tom se děje v týhle naší vládě ačkoliv o tom každej mluví. Mě tyhle prasečinky prostě nezajímaj. Bohovi poděkuji.
Jednou po sto letech jsem si doma jako zvukovou kulisu pustila (promiňte mi to) Óčko, a vůbec jsem nevěděla o co tam sakra jde. Představovala jsem si různý lidi jak seděj u těch svejch laptopů a tuhle "muziku" si stahujou a následně poslouchají. A ten poslech si užívají stejně tak jako když já poslouchám třeba Nirvanu. A nedokážu to pochopit. A štve mě to. Je mi z toho až smutno. A štve mě že mě to štve.
Poslední dobou když jdu napříč městem a vidim ty věčně zahořklý, uspěchaný retardovaný opice ve středním věku tak je mi smutno. Vždycky si říkám že ať udělám cokoliv, dopadnu stejně jako tihle lidi. Moje cesta doprovázená stresem a depresemi povede za penězma a luxusem, kterýho se stejně nikdy nedočkám. Budu bydlet v králíkárně vedle hlučnejch sousedů. Večer přijdu z práce nasraná, přečtu si noviny, sežeru nějaký plechovkový jídlo a půjdu se uložit k spánku provázeným nočníma můrama plnýma neúspěchu, nesplněných snů a veřejnýho ponížení. A nejhorší na tom je, že se to fakt stane. Doopravdicky doopravdy. Mám z toho hrůzu.
Ale mám takovej divnej pocit. Že se stane něco obrovskýho. Že se na mě řítí jakási pomyslná lavina.
Z tý naší měsíc trvající partičky uvěznený za mříží už všichni opadli. Zbejvám já. Hmmhmmhm.
Ten slavnostní pocit když zaklapnu knížku, zírám do zdi a snažím se si to všechno přebrat. Když je mi z toho až jakoby smutno.
Ty myšlenky co vám tikaj v hlavě když vám vlastní emko sdělí, že našlo vaše pokusy o "básničky" a řekne že jsou dojemné.
Proč tomu jen nevěřím. Zase mě chce zatáhnout k tomu pidlookýmu psychoušovi kterej žije otázkama jako "co doma, co škola?". A já nikam nepůjdu. To radši už fakt zešílim, jakože k tomu poslední dobou daleko nemám. Tralala.
Snažím se obejmout zeď. Válim se na schodech. A nadávám a nadávám. Hledám souvislosti. Snažím se pochopit. Nenene.
Hnusí se mi pohled na slunečnej den, páč si vždycky uvědomim že si takovej den neumim užít. Že se všichni zase budou rozplývat nad tím že je "konečně vedro, musíme někam odpoledne nebo večer jít, bude prdel, bude to legen...počkej si..dární a blablablablabalabaalabla"
To chce sestrojit nějakej lacinej stroj času a tohle nechutný období plnýho napětí ve vzduchu přeskočit.
Tybláho on už je duben.
Proč tomu jen nevěřím?

Jabloň na smetišti.

3. dubna 2012 v 17:43 Chaos
Úsměv.
Důvod?
Nevim.
Je mi fajn. Je mi fakt strašně moc fajn, ale to že neznám příčinu mě trochu děsí. Je to prostě jako bomba. Cesta do školy je šedivá až to bolí, ale tam to hned zmizí. Ale já fakt nevim proč. Nevim. Nevim. Pátrám. Nevim. Nevim. Dobrá nálada mě děsí. Vždycky něčemu předchází. Něčemu co už zas tak dobrý není. Nebo jsem prostě jen debilní pesimista, co já vim. Nevěřim v dobrou náladu, zvlášť když vůbec nemá důvod.
To je vám tak, když vás po triumfálním návratu zase vyrazej se slovy "seš nemocná", a vy ignorujete svou mladší sestru co furt omílá "kam jdeš, kam jdeš, kam jdeš?"
Jabloň na smetišti. Tak strašně to konstrastuje, je to tak neuvěřitelné.
Jabloň na smetišti.
Chybí mi živý sny. Dříve se mi zdávaly každej druhej den, člověk pak nad nimi mohl přemýšlet... a teď nevidím nic než mlhu. Když se podívám před sebe, vidím mlhu. Když se podívám vedle sebe, vidím mlhu. Když se podívám za sebe, vidím barvy. Cejtím kolem sebe psí dech, cigarety a smradlavý, plesnivý ručníky. Ale žádnýho psa ani ručníky nepozoruji.
Myslím že jsem na to přišla.
Tohle není skutečnost. Všechno se odehrává jen v mé hlavě, ani ta možná není skutečná. Musí to tak být. Jinak si to vysvětlit neumím. Všechno je mi najednou tak cizí. Před vším teď stojí nepřekonatelná překážka.
Nebo nestojí?
Musím jít. Musím to někam posunout. Nevím co a nevím jak. Ale něco udělat musím.
Školu už jsem tak napůl vypustila z hlavy. Tady není co oslavovat. Ale mě to tak sere. Mozek mi shnil. Už nedokážu udržet sebemenší pozornost. Už nedokážu hrát ani ten pitomej on-line slovní fotbal. Nedokážu se naučit ani jednu jedinou posranou sloku z celý básničky která je mi stejně k hovnu. Mám snad pocit že už neumím ani pořádně psát. I když se kolem sebe rozhlédnu, je fakt že na tom nejsem se psaním zcela nejhůř. Ale radši budu mlčet.
Čas plyne. Fakt jo. Už třetím rokem to fakt cejtim.
Čas plyne.
Třetím rokem jsem pořád na tom samým místě.
Možná se mi jenom drobenko změnil vzhled, co já vim. Ale jinak pořád na tom samým místě. Ne, nevím proč jsem tohle šílenství začala odpočítávat před třemi lety.
Vlastně vím.
Kolik toho může změnit jeden telefonát ze zahraničí?
Kolik toho může změnit stříkačka schovaná v DVDčku?
Jak jsem zjistila, mnohé. Opravdu mnohé.
Ale nedá se nic vrátit. Nic. Jen nosit kytky. A přemýšlet. Ale kytky zvadnou...
Jednou se půjdu podívat na tu vydlabanou skálu pěkně zblízka. A bude mě to zatraceně bavit.
Proč tady melu nesmysly co nikoho neserou a nesmysly co nikoho neserou melou mě?
Proč si vyčítám věci který mi jsou jedno?
Tenhle článek píšu už asi dvě hodiny. Jak jsem řekla, zrovna dvakrát mi pozornost udržet nejde...
Chci ven.
Chci najít to místo, o kterým jsem snila jako malá a o kterým sním možná i ... vlastně ne.
Ale tolik ho chci najít. A já ho najdu. Nepočítám s ničím jiným než s touhle možností. Já ten svět najdu. Bude to tak skvělé.
Na smetišti.