Bleju duhu a popcorn

21. dubna 2012 v 15:56 | Kim |  Chaos
Někdo by řekl, že bejt na potápějící se lodi co vypadá jako vaše škola, může bejt celkem sranda, ale není. Učitelé se tam chovají jinak. Rozdávaj žákům cigára aby se trochu uklidnili. Pak s váma pošahaně klábosej a v jednom kuse vybuchujou smíchy.
Mě to ale vtipný nepříjde.
Ani nevíte jak se dostanete z tý lodi domů, kde na vás čeká další "přenádherné" překvapení.
Před dveřma stojí taková mrňavá, samozvaná kurvička z osmičky ze který si my děláme jen srandu. Je to taková malá, odbarvená kravka, která už ani neví jak bejt středem pozornosti, no prostě bájo. A ta tu teď stojí před mejma dveřma a ptá se, jestli jí můžu propůjčit pokoj na to aby tam mohla skotačit se snad ještě mrňavějšíma kloučkama. Jsem otrávená a chci mít pokoj, takže jakože odsouhlasim.
Tak si teda zalezou do pokoje kde ti kloučci mohou tu holku roztrhat a já se na ně jen pobaveně dívám.
Je to divný.
Mám hlad.
Nedokážu se nijak zastavit. Začnu se vařit, a pak to se mnou tak napůl praští. Ztratím kontrolu. Nehlídám se. Řvu, kleju, rozhazuji toaleťákem po domě, až mi vrtá hlavou, co že se to vlastně děje. Celá se rozklepu a nejde mi ani pořádně dejchat a ze všech rohů slyším smích. Lezou po mě pavouci. Slyšim hrát kytaru. Sedim u ní několik hodin a čekám až znova zahraje. Počítám, kolik koleček už jsem kolem pokoje dala. Jednou jsem dala stovku. Nevim co to je, sakra. Ale není to příjemný.
Nakonec si na krásnej závěr pošramotim ruku, ani jsem nevěděla co dělám, bylo mi to fuk.
Pak jen slyšim jak se někdo s ženskym hlasem snaží dovolat někam, kde se to nikomu jistě nelíbí. Hemží se to tam bílejma pláštěma.
Prosím ten přísnej ženskej hlas na kolenou aby nikam nevolal, že jsem v pohodě, že jsem normální.
Hlasová schránka.
Projednou jsem zase vyhrála.
Z posledních sil se svalim na postel a zavřu oči. Vidím neskutečně živý obrazy. Běhaj sem a tam, a mě se to moc líbí. Jsem tam já, a ještě nějací lidé, spolužáci. Smáli jsme se úplným blbostem. Ale smáli jsme se. Fakt jsme se smáli.
Ty obrazy byly tak divný, až jsem si řekla že musim určitě umírat.
To se mi ale zjevil obraz jiný. Muž s falešnými andělskými křídly mi řikal, že tu ještě mám povinnosti, tím pádem ještě nemůžu umřít. Tak trochu jsem ho prosila, ale byl vytrvalej.
Tak jsem zase otevřela ty těžký víčka a posadila se.
Na tý posteli jsem pak seděla do tý doby, než se kolem mě seskupila úplná tma. Bylo mi blbě. Bolela mě ruka, chtělo se mi spát a v hlavě mi tikalo slůvko "proč proč proč". Cejtila jsem se pěkně provinile. To jsem zase jednou něco posrala.
Bylo mi fakt úplně příšerně prázdně, jako by ze mě někdo vysál vzduch brčkem. Lalalala.
Konečně jsem upadla do tolik osvobozujícího spánku. Zdálo se mi, že jsme v nějakym pochybnym lunaparku v Miami, a poté hned že účinkuju v nějakym směšnym pořadu kde lidi jezděj na koních. Mě jediný na toho koně nešlo nasednout, a ze smíchu ostatních mi došlo, že ho proti mě poštvali. Smích, smích, smích.
Je to divný a nevim co si mám myslet.
Nevim proč o tom píšu článek.
Nevim vůbec nic.
Nevim nevim nevim nevim.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Camilla Dickless Camilla Dickless | 28. dubna 2012 v 10:02 | Reagovat

nevíš, proč píšeš tenhle článek.
a já zase vůbec nevim, proč mám blog :D
asi proto, abysme se my dvě poznaly, jak už se stalo.
bejt neznalá je tak fajn. nevědět. nevědět, že nic nevíš. chtěla bych to taky jednou zažít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama