"Před smrtí oči září."

28. dubna 2012 v 20:42 | Kim |  Chaos
... řekla jedna moje babička která má tak trochu telepatické schopnosti a umí vycejtit věci dopředu. Většinou uhodne když má někdo umřít. Sdělila mi, že když viděla někoho naposledy, nezvykle moc mu zářily oči. To jí donutilo té dané osobě pokaždé říct "dávej na sebe pozor".
Ti troubové si ale nikdy pozor nedali.
Kdy bude někdo varovat mě?
Ale, zažeňme chmury!
Kdyby týdny měly barvy, tenhle bude zelenej. Zelenej jako barva mýho ksichtu ze všeho kolem.
Zelenej kvůli takovýmu tomu "antidepresivu", díky kterýmu mi tý zelený na ksichtě trochu ubralo (ta věta zní děsně divně).

...

"Tohle je poslední šance. Říkal, že jsme to už moc dlouho zanedbávali. Je to na tobě. Jestli se na to zase vykašleš, tak to budeš mít na krku celej život. A může to dopadnout hodně špatně. Ani teď to nevidím moc růžově, abych pravdu řekla."
Poslouchala jsem a snažila se v těch žbleptech najít něco, čeho bych se mohla chytnout a trochu se tím pak pobavit. A tak se stalo.
"A jak by to teda mohlo dopadnout?" zeptám se naoko děsně ustaraně. Ve skutečnosti je mi to úplně k smíchu.
Odpovědi se mi nedostalo.
Stejně si na to tak z půlky dokážu odpovědět sama.
Ale když já fakt nevím.
Vím, že to slovo "nevím" používám nějak často, ale já fakt nevim. Mám zase sto chutí se na to vykašlat a plavat v tom nechutnym omastku. Nechci si nechat vymejvat mozek. Tohle jsem já. Takhle to má bejt. Je to sice na hovno, ale tak to bohužel je.
Tak jsme tedy začali.
Před "usnutím" mě příšerně bolely nohy, to byla jedna z hlavních věcí co mi bránila v spánku. Pak (to se mi stalo poprvý) mi o sebe začaly drkotat zuby ale zima mi nebyla. Měla jsme najednou děsně zesláblý ruce, ztěží jsem mohla něco držet. A když už jsem konečně usnula, tak ne na dlouho.
A takhle to bude prosím každej večer dokud si to zatracená schránka nezvykne.
A co bude pak?
Něco se změní. Ale já nechci. Ovšem musím, nebo se třeba naplňej ty nesmyslný hrozby.
Dneska byl fakt pařák.
Rozložila jsem si na trávník deku, poslouchala muziku a čmárala si nějaký nesmysly. Pak jsem si jenom lehla na záda a pozorovala Měsíc a letadla. Představovala jsem si, jak se držim toho letadla za křídlo a odlétáme na ten Měsíc. Úplně jsem se do toho vžila. Bylo to fajn.
Poté jsem zkoumala jednotlivé trsy trávy. Už to nebyly trsy trávy. Byly to jednotlivé bytosti, životy. A já je trhala, tedy zabíjela. Vybírala jsme si pečlivě, koho zabiju příště. Představovala jsem si, jak ta duše opouští tělo a odchází na místo věčné blaženosti.
Takže jsem je nezabíjela, ale pomáhala jim.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 28. dubna 2012 v 22:19 | Reagovat

S mojí babičkou je to taky zvláštní. Vycítila smrt svého dědečka a její maminka i tatínek se s ní přišli ve spánku rozloučit, když umírali. Má vlastně víc takových nadpřirozených zážitků, vždycky mě to baví poslouchat.
To s těma nohama mi připomnělo, že mě taky někdy před spaním tak divně bolí, nevím čím to může být, ale za tu bolest bych zabíjela. Nedokážu určit, zda mě bolí svaly, kosti nebo co sakra, ale je to strašný. A z těch veder se teď každej raduje, sice je moc hezky, ale já ten pařák nesnáším. Motá se mi z toho hlava a potím se. Mooc hezký.
Jinak ta písnička je super.

2 hel hel | Web | 29. dubna 2012 v 12:44 | Reagovat

moja mama robí opatrovateľku v rakúsku. je to dosť o psychike, starať sa o umierajúcich ľudí, v podstate ich vyprevádzať na druhý svet. už veľakrát sa s ňou prišli rozlúčiť, dokonca hovorí, že má pocit, že ju chránia.. teda neviem čo z toho je pravda, ale asi na tom niečo bude.

3 Otrávenej skřet Otrávenej skřet | Web | 29. dubna 2012 v 19:31 | Reagovat

Taky cejtim a většinou i matně vidim to, co se lidem stane. Ve snech a většinou se to bohužel stává. Vždycky když vidim, že zapaluju hnusný svíčky na hrobech a plamínky zhasne vítr, tak se něco někomu stane. Zatim to vážně fungovalo, je to na prd.
Je teplo, hodně. Ani mi nevadí to, že je teplo, spíš to sluníčko. Přijde mi, že se nějak divně změnilo, že jsou jeho paprsky nějaký tvrdší a ostřejší. Je to divný. Sluníčko snesu večer, když zapadá a jeho světlo je měkký a medový, trochu, jako by bylo opilý s z těch všech barev kolem a musí odejít, zmizet za kopec.

4 D. D. | 29. dubna 2012 v 19:36 | Reagovat

Když to vydžíš, budeš na sebe pyšná. Do it.

5 really-cool really-cool | 29. dubna 2012 v 20:29 | Reagovat

Hustý, slyšela jsem už o takových schopnostech, ale nikdy jsem to neměla ve své blízkosti.
Mimochodem, taky často používám slovo "nevím".. ale kdo ne, že jo.

6 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 30. dubna 2012 v 21:41 | Reagovat

zelenej tejden, jsme na tom stejně.

omastek mi též začíná zvláštním způsobem chybět. smůla, říkám si, ale asi bych to fakt nebyla já.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama