Všechno je jen iluze, zařiď se podle svých potřeb.

13. dubna 2012 v 19:55 | Kim |  Chaos
Sedim tu s nějakým břečkoidním capuccinem (nebo jak se to sakra píše) atupě vejrám do monitoru, očekávajíc pěkně mizerný víkend. Jakej víkend by se koneckonců dal čekat, když nemáte do čeho kopnout. Když procházíte obdobím fantazijní chudoby. Když vám kručí v břiše ale vy zaboha nechcete nic sežrat. Když vám dochází, že za dva měsíce skončí jedna kapitola vašeho života a vás to pomalu ale jistě začínáš štvát. Když jste o(ch)hromeni sami sebou. Když si čím dál víc začínáte mluvit sami pro sebe. Když jste zkrátka nechutně sami a vám to vleze na ten zbytek něčeho čemu lidi obvykle říkaj"mozek".
Vždyť já nic složitého nechci. Chci jen mít po boku nějakého člověka (nebo osla to je fuk) co by si se mnou třeba jen povídal. Chodil ven. Blbnul. Pomlouval mě. Cokoliv. Chci kamaráda. Konečně nějakého dobrýho. Vím, že tací neexistují. Zároveň vím, že počet lidí co jsou se mnou ochotni trávit čas je dostatečný, ale moje věčně nespokojená povaha má furt nějaký další požadavky. Nerozumím tomu ani já, natož aby tomu rozuměl někdo kdo tohle bude číst, ale tak nějak to je a namlátila bych si za to. Fujfuj.
Nehlídejte se. Ztraťte nad sebou kontrolu. Protože jen tak budete doopravdy sami sebou. Ničeho nelitujte. Nebabrejte se v sobě.
Naučte mě to.
Mám úplně děsně příšernou vlastnost, za kterou se nenávidím. Vždycky když mě něco (chápej = cokoliv) zaujme tak se na to úplně děsně upnu. A když se člověk upne na několik věcí najednou? No jéžišmarja.
Třeba když se upnu na to, že se na něco furt upínám. Když se upnu na to, že se upínám na věci na který se upínám. Bla bla bla. Propadám ze dvou předmětů a měla bych srát strachy, ale moje lhostnejnost ke všemu možnýmu mě děsí. Nevím co si o sobě myslet. Jestli jsem to fakt já. Ne, nemůžu být. Jsem úplně nějaká jiná, divná. Závidím zesnulým jejich klid. Věřím na ten posmrtnej život kde si všichni jen válej šunky. Mám svoje důvody tomu věřit. Důvody, který by lidi který postihlo to samé (ne, neřeknu co, smůla) asi vyděsily. Nebo nevyděsily. Třeba si to myslej taky. Ale lidi se smrti bojí. Moje máma z ní má fobii. Připadám si divně když se jako jediná ze sta na smrt těšim. Nechci páchat sebevraždy. To je nuda. Prostě ta představa, že se celej život za něčím ženu a pak je mi to stejně k ničemu, mě baví. Baví mě ta představa procesu smrti, to je jak zjistím, že už je to všechno za mnou. Až se konečně uvítám s lidma kteří mi tak chyběli. Kterým jsem nestihla říct tolik nepotřebných věcí. Kterým jsem nestihla ukázat všechny bezvadný věci co mě zajímaj. Se kterýma jsem nikdy neprobrala jejich problémy. Lidi, který jsem jen pozorovala jak usínaj s cigaretou v ruce, s myslí mimo hlavu. Ale já nic nevěděla. Přišlo mi to tak normální. Dneska bych se tomu tak ráda zasmála. Poplácala ty lidi po zádech a řekla "zapomenem na to". Ale to se nestane. Udělalo mi to moc velkou jizvu na mozku. Fakt je mi to líto. Fakt fakt fakt. Ani nevim proč si to vlastně vyčítám sobě. Proč zase odbočuju od tématu. Proč není dne kdy bych si na tu skutečnost nevzpomněla. Na tu odpornou skutečnost. V širokým okolí není nikdo kdo zažíval to samý co já. Doslova to samý. Jéžišmarja o tom jsem přece vůbec psát nechtěla...
Při hodině chemie jsem si z nudy udělala seznam věcí který bych chtěla spáchat než zemřu. Všechny jsou nadreálný, pochopitelně. To bych nebyla já abych si z toho neudělala hořkou prdel. Já si dělám prdel úplně ze všeho. Strašně mě to štve. Když vyplňuju dotazníky nějakýmu poťouchlýmu doktorovi, dělám si prdel. Žertuju i nad věcma který "žertovní" vůbec, ale vůbec nejsou. Měla bych se dát do kupy, sakra.
Ale já vím že se do tý "kupy" stejně nedám. Jsem lenochoidní lenoch. Lenoch. Lenoch.
Mám hlad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Otrávenej skřet Otrávenej skřet | Web | 13. dubna 2012 v 21:52 | Reagovat

Smrt je zajímavá. Škoda, že samotný obřad trvá jen chvilku a to bloumání věčností tak strašně dlouho. Já vlastně ani nevím, co bych dělala v době, kdy bych opustila svou schránku. Asi bych strašila.

Bože, ještě že nejsem nesmrtelná.

2 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 14. dubna 2012 v 20:06 | Reagovat

Při čtení první třetiny článku a pak i něčeho ve zbytku jsem si říkala "to jsem snad psala já!"... Jo. Cejtim a prožívám to samý. I když já (myslim) nemam "nespokojenou" povahu...
Smrt. Jediné, čeho se bojím, je zemřít úplně sama. I když je paradox, že často myslím na sebevraždu a v těch vizích jsem vždycky úplně sama... Ale posmrtný život. Jo. Doufám, že to bude tak, jak si představuju. Jinak by to byla škoda. Každopádně se do dozvim až po smrti...

3 Meggy Meggy | Web | 15. dubna 2012 v 21:10 | Reagovat

Taky si často říkám, že nemám s kým jít ven a přitom já bych měla s kým jít, ale jsem líná tomu člověku zavolat a jak píšeš, mám moc velký požadavky. Nevím, proč to lidi takhle dělaj.
A myslím, že upnout se na jednu věc je horší, než se upínat na spousty věcí. Znáš ten citát ne? "Nikdy nedovol nikomu, aby ti byl vším, protože když ho ztratíš, nemáš nic."

4 cucoried-ka cucoried-ka | Web | 18. dubna 2012 v 19:23 | Reagovat

Kazdopadne teraz zomriet urcite nechcem, ale rada by som vedela, co by robili niektori ludia po mojej smrti, len sokda, ze sa to nedozviem.
Inak niektore pasaze tvojho clanku mi pripadali ako vytrhnute z mojej hlavy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama