Květen 2012

Michael

26. května 2012 v 9:37 | Kim |  Chaos
Každá prohraná bitva v sobě současně nese i výhru. Ať už je sebemenší.
S rozostřeným pohledem jsem ulehla do postele plné choroboplodných zárodků, a snažila se ve své vypatlané mysli věci nějak ujasnit. Nešlo to. Nikdy to snad ani nepůjde.
Začala jsem propadat panice, protože mi došlo že tahle cesta se zamotává a že to může bejt všechno, jen ne lehký. Snažila jsem si v duchu odpovědět na jednoduché, odrbané otázky typu "proč, jak, co", ale odpověď mi vždycky utekla pokaždé když jsem jí měla nadosah. Neumím už ani zoufat, nejde mi brečet, jediný co s rozbouřenými emocemi dělám je to že je dusím. Nejsou to deprese, není to pocit bezmoci, je to jen panika, čistá panika. Nevím proč a jak. Děsilo mě že nevím co všechno se může ještě stát a že současnost se stane minulostí, a že nejkrásnější vzpomínky se s každým rokem vzdalují víc a víc, až nakonec zbyde jen mlhavý obraz něčeho, čemu se tenkrát dala říkat radost. Až mi bude nějakejch třicet, řeknu si: "Jo, to bylo moc hezký", ale prostě je to pryč a obdivuju lidi co se ze slunečního svitu minulosti tak nějak vymanili, protože mě se to snad nikdy nepodaří. Každej den, každou chvíli, ač se zdá že jsem se vším tak nějak vyrovnaná, tak jen vzpomínám a v duchu běduju a naříkám, protože nechci aby se to takhle vzdalovalo a vzdalovalo a nakonec upadlo v zapomnění. Třetím rokem je už pryč, třetím rokem mě ubíjí absence otcovské mateřské samozvané lásky, a mě to štve víc než kdykoliv předtím, protože všechno už je jen ta debilní vzpomínka, která začíná chladnout a za chvíli jí budeme moci pohřbít úplně. Lidi mají chyby, lidi v sobě dusí démony a bojují s nimi... ale bohužel někteří prohráli. Jsem ráda že nejsem potomkem zazobaných kravaťáků, ale potomkem člověka, kterej si ozkoušel život ze všech drsnejch hran a kterej všechno musel trpitelsky snášet, ať už opovržení od okolí, opovržení od mého dětinského "já" kterýho dneska tak lituju, lidi jsou lidi a každý jsou nachlup stejní, ať už to jsou NARKOMANI nebo jen zasraní ÚŘEDNÍCI !!! Nikdy si neodpustím to, že jsem na všechno nepřišla už dřív, nikdy si neodpustím to, že se tady s tím vystavuju, ale já musím. Musím. Já trpim každej den tim jak se o tom nikdo nechce bavit, jak to nikoho nezajímá, jak "o tom nebudeme mluvit", ale je to tak strašně těžký s něčím takovým žít ve stereotypním souladu a tvářit se jako hahaha je to vlastně v pohodě, že mě vůbec nesere to že všichni si žijete v dokonalý rodinný harmonii zatímco já musím být věčně zatahována do minulosti, skládat všechny pomyslný dílky a všechno najednou do sebe zapadá. Poslouchat "tak alespoň teď víš že se drog nedotkneš, když vidíš jak to dopadá" ale co oni všichni vlastně ví? Jak můžou vědět jestli se teď štítím čehokoliv co jen zavání narkotiky? Hahaha, pravej opak. Jděte do prdele, všichni. Ničemu nerozumíte. Já taky ne. Je to pryč. Nevím proč to píšu. Nikdy jsem nechtěla tohle udělat. Ale já tu akorát zesměšňuju lidi na který pořád myslim ale to je přece fakt jedno ne není... nevim.
A pak přišel Michael. On. Michael. Člověk s tak špinavě čistou duší. Trávil se mnou celý dny, noci. Pomáhal mi. Nebo snad ubližoval? To je jedno. Být s ním byla na jednu stranu potíž a na druhou stranu to bylo tak osvobozující.
Po nekonečných měsících zase ležel vedle mě, koukal na mě těma smutnýma, modře azurovýma očima a celej se tak nějak smutně tvářil a já byla šťastná jako nikdy předtím. Vrátil se. Vrátil se!!
Výhružně jsem ho prosila ať už nikam nechodí, že takhle je to přece fajn, že budeme spolu. On přikývl a na tváři vyloudil takovej neuvěřitelně sladkej, až kýčovitej úsměv, a takhle debilně jsme na sebe vejrali dokud jsem konečně šťastná a klidná neusnula.
Ale zase odešel.

Sedm vejšplechtů o ničem a o nikom

24. května 2012 v 17:07 | Kim |  Stereotypní zápisy
Takže, http://i-love-lennon.blog.cz/ mě nominovala do nějakýho řetězáku, kde jde o to

Nominovat 15 blogerů, jejichž blog vznikl relativně nedávno.
Informovat nominované o nominaci.
Prozradit na sebe 7 různých informací.
Zmínit, kdo tě nominoval.
Připojit ikonku Verstaile blogger awards k článku.

Nechci nijak otravovat 15 blogerů, ale myslím že můžu nominovat http://ztraty-anal-nalezy.blog.cz , kterou tím snad nijak rušit nebudu.

Takže, jdu na těch pravoslavných 7 informací:

1. Závislák na hudbě.
Přísahám Bohu, že není dne kdy bych si nepustila nějakou hudbu. Zní to trochu jako kýč, ale nemůžu si pomoci. Ten úžasnej pocit, když se mi krví linou akordy a v hlavě běsní podmanivé, rychle bicí... paráda.

2. Divný úchylky.
No, divný asi zrovna dvakrát ne, ale někdy mám ten pocit... Zbožňuji když mají lidi (převážně chlapi) nezvyklou barvu vlasů, oblíkaj se do oblečení opačnýho pohlaví nebo prostě jen nějak vybočují z řady... a hlavně brejle.

3. Jsem nenažraný tlustý prase.
Jídlo je jeden z mých nejpříšernějších zlozvyků. Jsem schopná se nacpat k hranici blití, a za půl hodiny se tak cpu znova. Výkonu jsou to vskutku podivuhodné, téměř neuvěřitelné.

4. Zajímám se o blbosti.
Věřím v jakýsi duchovno a síly co jsou nad námi. Zajímá mě tématika drog, zvláště ty tvrdý. Zajímají mě narkomani, nebo lidé podobného rázu, třeba jen psychicky nevyrovnaní. Takoví lidé jsou pro mě ukázka něčeho, čemu se říká opravdový život, a ten je přece krutej.

5. Zákeřnej, primitivní smysl pro humor.
Už kolikrát jsem zadržovala smích nad něčím fakt stupidním. Baví mě si představovat různý vtipný situace a pak se jim smát. Ráda taky dělám vylomeniny jako malej parchant, třeba se po chodbách školu plížim jako voják a předstírám že učitelé jsou křoví.

6. Jsem sobec.
Jsem sobec, lituju se a myslím jen na sebe, nezdravím lidi, jsem škodolibá a nikomu nic nepřeju. Co víc chcete? Radši rychle ode mě pryč!

7. Holka modrooká.
Jediný, opravdu jediný co na sobě mám ráda, je moje barva očí. Někdy mi zářej podle nálady, je to paradání, hehe...





Zavažte mi oči

23. května 2012 v 18:52 | Kim |  Chaos
Zavažte mi oči, típněte si o mě cigaretu, propíchněte mě vidlema. Jsem uslintaný batole co neumí s lidmi komunikovat jinak než přes internet a nezdravím. Ano, přesně, nezdravím lidi a nemluvím s nimi. Nic o nich nevím. Vylijte na mě horký sádlo a kyselinu. Potrestejte mě za tu ohavnou nelidskost!
Hodlám tu využít Zákon přitažlivosti, i když ho budu muset trochu podmáznout, protože zatím moc nefungoval.
Zakousněte mojí naivitu. Zaduste jí. Pohřběte jí. Jsem přespříšliš nasáklá těch "hahaha" jedů. V těle mi místo krve proudí pryskyřice s pomerančovým, až bylinkovým aroma, a místo mozku mám jeden velkej krystal amfetaminu. Potím benzín. Myslí jsem zaseklá v době ledový.
Rozhřejvám cukr na lžíci a zároveň zaškrcuji ruku. Trochu to štípne, a pak snad chcípnu.
Jsem v útlumu. Nevim jak, ale mám chuť se vám všem jenom vysmát. Jste blbci. Jste zaslepení sami sebou. Musíte se všichni řídit jen nějakejma posranejma společenskejma zásadama. "Udělám tohle, a on o mě řekne tohle. To je tak neslušné! To nemůžu přece udělat! To si na sebe nevezmu! Vždyť se mi vysmějou! Hlavně nezapomeň pozdravit! Nic neříkej! Zalez!"
Tenhle život je moc krátkej na to, aby jsme žili podle druhých, který zase žijou podle někoho jinýho. Jsme pořád něčím ovlivňováni. A pak všichni společně společensky smrdíme. Vzmužte se, podpalte nemocnici, obskákejte ty co za to stojí a serte na lásku!
Kdyby to bylo tak lehký, že?
Radši si zalezete do těch svejch vyšperkovanejch, kýčovitejch pokojíčků, necháte si od maminky udělat večeři a pracujete nad domácím úkolem kterej vám zadala strašně přísná paní Učitelka s velkým U a vy přece nechcete dvojku, co by si o vás spolubydlící ve třídě plný polointeligentních lidoopů pomysleli!
Obejmout a pustit. Uspávat uši tím řezavým, pisklavo-hlubokým hlasem. O tom všem dětinsky snít. Zemřít.
To se mi ani trochu nelíbí. Cejtím se...furt dokola tu opakuju "cejtím se cejtím se cejtím se"... ale koho to zajímá, sakra.
Tyhle dny smrdí po spáleným oleji a zkažený šunce. Jsou tak nechutný. Je to všechno tak růžový. Lidé vás začínají poslouchat, začínají vás vnímat, vy začínáte vnímat všechny okolo, všechno je tak růžový. Jste plni nechutného očekávání, jak tohle všechno může skončit. A brzy to přijde. Už to bouchne. Všechno se to hromadí a hromadí a hromadí a napíná a pomalu, ale jistě praská.
A dopadne to, jak chci.
Dám si to za rámeček.
Na čestný místo na nočním stolku, hned vedle fotografií toho, po kom mám tak modře krásné oči. Je to takovej oltářek. Jsou tam ty fotografie, svíčky, sošky andělů... a brzy tam přibyde nová fotka. Fotka, při který mi srdce poskočí. Fotka, při který si vzpomenu na dobu týhle nejistoty a jenom se zasměju.
Bude to dobrý.
Prosím.

Bojím se.

21. května 2012 v 16:25 | Kim |  Stereotypní zápisy
Píšu po čím dál kratších intervalech, zdá se mi. Ale vem to čert.
Věci se mají tak, že... zase to nedokážu popsat. Nejde to. I když zatnu zuby, nehty si vrejvám do dlaně, nikdy nenajdu ty správný slova. Cejtim se jak omezenec kterej včera vylezl z prehistorický jeskyně a učí se jíst příborem a oblékat se.
V poslední době na mě prší jakýsi kyselý déšť falešné polodobré nálady a pološtěstí. Nemám žádný sebemenší důvod nějak jančit a vejskat jak švihlá vytlemená kravka. Nebo možná mám, já nevím.
Já se prostě štěstí bojím. Boím se i dobré nálady. V životě pro mě vždycky mlhavé chvilky štěstí předcházely příšerné zklamání. A já se bojím že to přijde znova. Že se na něco těším, a ono to nepřijde. Je pravda, že s věcmi nelze na sto procent počítat a taky že nic nepřijde samo, nespadne z nebe... ale když já jsem tak hrozně naivní. Nezdá se to, ale fakt jsem. Bohužel.
Ale ono to přišlo jako blesk z čistého nebe. Z mojí strany tedy. Jestli to přijde i na druhou osobu, toho se právě bojím. Nikdy by mě nenapadlo že se nechám takhle divně zblbnout. Je to tak nepravděpodobný. Nic nevyjde, vidím to. A sere mě to. Brácha pořádá oslavu, rodiče pryč, všechni jeho kámoši a pro mě tak trochu známí tu přespí. A mám z toho rozporuplné pocity, protože to jsou fakt fajn lidi, ale v jejich společnosti si připadám jak blbec. Sice už mi řekli, že jsem fajn, ale já se tak necejtim. Můžu sedět opodál a zírat do blba, nikoho neotravovat, a furt si budu připadat jak osina v prdeli. Ach jo.
Proč mi nikdy nemůže nic vyjít?
Je to tak nepravděpodobný.
Ale tak moc bych si přála aby to vyšlo, i když už jsem předem zklamaná. Už nechci bejt tak naivní, jako vždycky koneckonců. Ale je to jak na horský dráze. Chvíli jsem úplně neskutečně šťastná pro tu neuvěřitelnou příležitost, a pak najednou už úplně vidím jak žádná takový příležitost nepřijde a já si budu ty rány způsobené mojí dětinskou naivitou lízat ještě celkem dlouho.
Tenhle stav mě pronásleduje už od včerejška a už chci aby to bylo za mnou a já věděla na čem jsem.
Jsem debil.

V hluboké nemysli.

18. května 2012 v 16:32 | Kim |  Chaos
Ztrácím schopnost vnímat události a následně je zpracovávat. Proklouzávaj mi mezi prsty jako písek na pláži plné odpadků. Chvíli mě sice něco na duši zaškrábe jako ty otravný cedulky na trikách, ale pak to zase ztratím a já dělám svoje obvyklý věci. Žeru, čumim na bednu, žeru, čtu si, žeru a zase žeru.
Mám chuť někoho poprosit aby mě přetáhl špalkem po hlavě. Tak silně abych utrpěla vážné poškození mozku. Je to tak dědičné.
Cítím ty hnusný změny. Nechci je cejtit. Chci aby mě zavřeli někam do mrazícího boxu a čekali až tam úplně znecitlivím a nakonec zdechnu. Aby mě pak rozporcovali, nacpali do igelitek a prodávali to po všech těch Kauflandech a Globusech, kde by si to rozebrali ti po slevách hladoví důchodci.
Nic se nedá popsat. Nic nedokážu definovat. Nejde to. Nevnímám, já vůbec nevnímám. Tohle není léčení, to je vymejvání mozku. Nic ve mě není, nedokážu nad ničím přemýšlet, nedokážu myslet v obrazech, je to strašně zničující. Jediný, co takřka cejtim, je lítost nad sebou samotnou, což je největší hnus všech hnusů, ta sebelítost.
Už mě nezajímaj lidi. Neserou mě, ani mě netěší. Všichni pořád všechny jen pomlouvaj a já jediná nikdy nevím co vlastně říct. Asi jsem z toho vyrostla nebo co já vim co. Všechny něco sere, všichni na sebe křičej, jen já se pousmívám jak duševně zaostalá. Všichni se dohadujou o správným řešení a takových sračkách, ale já se v duchu snažím přijít na význam snu, který se mi ten večer zdál. Nic, nic.
Jediná věc, která se mě za poslední dobu celkem dotkla, je celkem čerstvá. Ještě z ní sálá teplo mládí. Zkrátka šlo o ústeckej Miladafest kam jsem původně měla jít, ale nakonec z toho, jak jinak, sešlo. Ty kapely tam mě nezajímaly, vlastně ani nevím proč mě to tak strašně sere.
Počkat, už vím.
Objevila jsem novej cit. Neni tak novej. Je vlastně celkem dost starej. Neni ani nijak intenzivní. Vlastně vůbec. Jde jen o jakousi formu okořenění už tak prázdnejch myšlenek, ale prostě tak nějak. Týká se jednoho stvoření, který vždycky když vidim, mám jakousi prapodivnou radost a nervózu. A právě to stvoření se má dneska na Miladafestu pravděpodobně zjevit. A mě strašně mrzí že ho zase strašně dlouhou dobu nespatřím, teda jestli vůbec.
Neni to nijak intenzivní.
To je teda asi jediná "událost", která se mi do tý hlavy tak nějak z části dostala. Jinak se cejtim prázdně. Prázdno jak ve mě, tak všude kolem. Nikdo v okolí se se mnou bůhvíjak zahazovat nechce. Dřív mě to strašně mrzelo, teď když nad tím přemýšlím, jen tupě vejrám.
A taky se mi zdaj strašně živý sny. Nejdřív o narkomanovi kterýho jsem znala, koupal se v bazéně a vypadal příšerně. Ještě hůř než jak normální narkomani vypadají. A já se za něj styděla, snad se ho i bála. Pak se kolem mě seskupili všelijací psychiatři a začali mlejt blbosti typu "trauma z dětství, jak moc ho máte ráda, dostaneme ho na léčení, pomůžeme vám."
A ten "plavec" opravdu začíná vypadat tak, jak si ho pamatuju. Snad i líp.

To

15. května 2012 v 17:21 | Kim
Už dlouho jsem plánovala vyplnit si profil na blogu, ale vždycky v půlce jsem se na to vykašlala, páč mě děsně štvala ta skutečnost, že se tam ty věci nějak nedají řádně přiblížit, tudíž jsem se rozhodla pro článek.
(A taky mi odpusťte ty odrbaný klišé fráze zezačátku, pak se mi špatně rozepisuje)

Vše tedy začalo tím, když jsem před patnácti léty poprvé obrátila oči v sloup nad městem, kde jsem se narodila. Jsem z temnýho severu, takže je asi jasné proč ten otrávenej pohled hned na začátek.

Jen jsem se rozkoukala, hned jsem byla vyslána do místní jazykové školy. Ta škola měla bejt původně pro ty chytřejší a nadanější, ale musím říct že z tý řady dost vybočuju už jen pro neschopnost rvát se o úspěch s lidmi, kteří jsou mi někdy tak trochu proti srsti (což neříkám že jsou mi proti srsti všichni!), a tak teď mám škodolibou radost z toho, že moje další stopu poputujou na střední uměleckou, zatímco zbytek bude dřepět v gympláckejch lavicích v nevědomí, co vlastně chtějí v životě dělat.

Když tedy zrovna nesedím ve škole nebo v ZUŠce, ze všeho nejraději se věnuju krelení, psaní, teď už i celkem i čtení, focení, toulání se místy kam nevrkočila lidská noha a nebo třeba už jen sledování televizních pořadů jako jsou třeba Simpsonovi, TBBT nebo Partička. Ač se to někdy nezdá, ráda se totiž směju hovadinám. Pak ještě k mým oblíbeným lenošským činnostem patří hlavně poslouchání různé hudby. Nebráním se jakýmkoliv žánrům, ale preferuji spíše tvrdší muziku z minulého století. Mezi moje nejoblíbenější interprety patří Hole a Nirvana, ale ráda si ještě poslechnu např. Ramones, Sex Pistols, Stooges, Born to Lose, Pipes and Pints, Beatles, Davida Bowieho, Elvise Presleyho, Guano Apes, Horrorpops, Joy Division, RHCP, Sonic Youth, The Baseballs, Distillers a nebo třeba český Tři Sestry a starý Support Lesbiens.

Tvorečci o mě většinou říkaj že jsem modrooká cynická stvůra s hořkým smyslem pro humor, někdy že jsem sobec a na lidech vidím jen to špatný. Taky u mě hraje roli prý upřímnost a záchvaty rebelie, který rebelský vůbec nejsou.
Já si o sobě myslím, že jsem spíš jen ukňouranej ničema, a když se budu snažit, nějaký ty city z mozkovny ještě seškrábnu.


Žiju

11. května 2012 v 20:04 | Kim |  Chaos
Všechno by se dalo vlastně shrnout do jednoho jediného slova.
Žiju.
Toť vše. Asi.
Tenhle tejden byl prázdnej. Jiný slovo mě nenapadá.
Prázdnej. Jako by všechno, lidi, věci, pojmy... byla nějaká pára. Nemůžete jí nějak uchopit, ale víte o její přítomnosti. Ta vlezlá přítomnost!
Cítím se jako by mě vyblila ropucha. Ropucha, jejíž kůže vylučuje tekutinu s halucinogenními účinky. A já ležim v těch blitkách, zírám do oblak a potutleně se usmívám. Nevím ani proč ten úsměv. Jen prostě sleduju tu atmosféru konce. Slyším jakýsi uvolnění ve vzduchu. Zní to jako hudba od samotných andělů. Támhle harfa, tu klavír. První paprsek slunce proráží ranní mlhu. Chci se vrátit na podzim o pět let zpátky.
Ne, já se tam už vrátila.
Tak čistej vzduch mi ještě plícemi neproudil. A nikdy už nepoproudí.
Brodím se tou ranní rosou a nic mi nechybí. Poté sejdu na asfaltovou silnici lemovanou stromy zdobenými listy hrající všemi podzimními barvami. Zpěv ptáků. Dávno nefunkční vlakové "nádražíčko" uprostřed lesa. Je to tak nenávratně pryč.
Tolik bych chtěla mít možnost prožít určité vzpomínky znovu a znovu. A znovu. Netrávila bych čas jinak, to rozhodně.
Život je pro mě strašně nepochopitelná věc. Ještě více nepochopitelnější než smrt.
Nevím, poslední dobou se vůbec v ničem nevyznám. Asi to bude tím, že jsem načala už třetí plato toho onoho "zázraku" co se do mě snažej všichni okolo nacpat v domnění, že mě vyléčí, i když vlastně sami neví, z čeho vlastně mě léčí. Pořád samý : "Doktor říkal že máš spadeno na psychopata, doktor říkal že tohle, doktor říkal tamto, doktor říkal, doktor říkal, doktor účtoval, doktor říkal..."
To se lidi radši spolehnou na řeči někoho úplně cizího než na svůj vlastní názor nebo myšlenku?
Ach jo.
Jako zahradník jsem zklamala. A loupit nemůžu večně. Ale ta kytka na mě pořád volá a volá. Je tak zelená. A voňavá. A mě to tak baví. Baví mě si jen tak lehnout na postel a na nic nemyslet. Jen zírat. Snad i usínat. Baví mě to. Je to hrozný.
Čekám na den kdy se mi rozpustí jazyk a všechno mrtvé znovu ožije. Stydím se za sebe.
Čím dál tím víc se mi to zdá jako sen. Ačkoliv v těch opravdových mě navštěvují rozřezané, znásilněné ženy. Pak po probuzení na o těch ženách celej den přemejšlim a nevím, nevím co si myslet. Najednu stranu mě to strašně děsí. Na druhou mě to fascinuje. Měli by mě upálit. Pustit na mě stádo masožravých krys nakažených všemožnými pohlavními chorobami.
Na druhou stranu mám poslední dobou jakýsi záchvaty "kreativity", nevím jak to nazvat. Tvořím všelijaké koláže, navrhuji šablony které mi pak poslouší na zdobení šedivých zdí ve městě...nebo prostě jen kreslím. Také jsem začala zase číst knížky, mám právě vypůjčenou Sestru od Jáchyma Topola na kterou mě nalákal náš přitažlivo-odpuzující učitel dějepisu poté co o knížce řekl že "mnoha lidem způsobila psychické trauma". Ta knížka se mi zatím nezdá nijak traumatizující, spíše matoucí. No, uvidíme co z toho ještě bude.
Žiju.

Nacpu se do legín s motivem americké vlajky, nasadím si na ksicht nadřazenej výraz a bude.

7. května 2012 v 20:31 | Kim |  Stereotypní zápisy
Většinou se od "TT" distancuju, ale tohle téma mi připadá celkem fajn.
Pročítala jsem si už pár článků na toto téma a pořád dokola se tam omílala ta samá omáčka typu: "Jsem jiná a jsem ráda, originalita je něco když se něčím lišíte od ostatních a blablablabla."
Když se řekne originalita, většinou se lidem vybaví nějací vystřední lidé nebo třeba obrazy. Ale je tomu skutečně tak? Podle mě ne. Neznám (a asi nikdy nepoznám) člověka, který by o sobě netvrdil že je originální. Lidi se těmahle řečma krmí navzájem. Ale ve skutečnosti jsme všichni jen kopie. Někdo míň, někdo víc. Ale každej člověk se musí nejdříve někde nějak inspirovat, jinak to prostě nejde. Svět se dělí na spousty, spousty skupin lidí. Každej někam musí alespoň z poloviny zapadat, ať už stylem života nebo třeba jen oblíkáním. Musím sice přiznat, že já ještě tu "svoji" skupinu lidí v mé blízkosti nenašla, ale už s určitostí vím že na tomhle světě nejsem sama. Melu hovadiny sakra, ale je to pravda. Nejsem originální. Snad ani nijak výstřední. Ale umím si to přiznat. Co vy?
Spíš mě dostávaj do kolen takový ty hojně rozšířené skupiny lidí (řekněme třeba hipsteři, scene nebo takový srajdy) co si o sobě myslí že jsou originální, i když jsou všichni nachlup stejní. Stejně připitomělý účesy, stejně primitivní názory, ale lidi jim to žerou a uhýbaj jim z cesty, protože působí děsně nedosažitelně a "nad věcí".
Jsme lidi, sakra. Proč uhýbat před lidmi co působí tím "nedosažitelným" dojmem, kterej si vybudovali tím, že si obarvili vlasy nazeleno a naházeli na sebe všechno možný co na půdě našli? A místo toho plivat na ty, kteří si ještě tu svojí "identitu" hledají a můžou působit tak trochu "nemastným neslaným" dojmem?
Můžu mluvit jako jarem očarovanej páprda, ale fakt bychom se k sobě měli chovat jako lidi a srát na nějakou originalitu. Dělejte si co chcete, snažte se sebevíc, ale nikdy úplně originální nebudete.
Zamyslete se nad tím.

Tune da Radio

4. května 2012 v 17:33 | Kim |  Stereotypní zápisy

Vzpomínky jsou pro mě jako obrovskej bazén naplněnej chmýřím z pampelišek. Když tam skočím, zezačátku je to příjemné, pohodlné.
Pak se ale začnu tím chmýřím dusit. Dostává se mi do úst a do nosu. Ucpává mi dýchací cesty. A já modrám.
Musím sice při těchto slovech zatínat zuby, ale nejvíc takových vzpomínek mě přepadá když poslouchám "Libozvuky a jiná dobrodružství" od těch týpků co strašně podporujou lesby. Bylo to první album co jsem kdy dostala, a tak není divu že jsem tu desku proháněla přehrávačem pořád dokola do zblbnutí. Jinou jsem zkrátka neměla. A taky mě ten nasládlej hlas v tom mym útlym věku celkem chytnul. Takže asi proto je s tim spjato tolik vzpomínek.
Je právě zajímavý, že vlastně jen při poslechu hudby a před usnutím se můžete na ty vzpomínky soustředit tak, že je téměř vnímáte všemi smysly. Tedy alespoň já to tak mám. Ač se mi ta muzika teď zdá jako pěkně kýčovitej brak, musím si jí parkrát do roka pustit. A ten poslech je pak takovej docela příjemnej. Vracíte se v čase.
A zapomínáte na to, že se vám právě snaží vymejt mozek a vy projednou tu jejich hru hrajete.
S úderem osmnácté hodiny už sedm dní podstupuju ten odpornej rituál s miliardami vedlejších účinků, který už celkem začaly ustupovat. A to znamená, že si to tělo začíná na ty sračky zvykat.
A to mě děsí.
Děsí mě, že za mě myslí chemie a že mi nějak tak mění osobnost.
A zkuste si říct, že nemění.
Mění, a zatraceně moc. Cejtim, jak začínám přemejšlet jinak. Slyšim, jak mě máma u bráchy vychvaluje slovy "dělá pokroky".
Doprdele tak co jsem?
Nějakej čokl, kterýho začnete ve slušnym věku rapidně převychovávat jen proto že najednou zjistíte, že ten sráč neni podle vašich představ? K takovýmu psovi se máte chovat tak už od začátku, nebo si ho nepořizovat vůbec.
Při nedávném poslechu "Libozvuků" jsem právě oprášila jednu takovou vzpomínku, která byla v paměti zahrabaná celkem slušnou dobu.
Bylo mi asi nějakejch deset. Bylo léto, a protože se v tom vedru stejně nedalo nic dělat, tak jsem si doma krátila čas kreslením nějakejch přiblblejch komiksů. V jednom takovým vystupovala jedna holka, kterou její máma se ségrou strašně tyranizovala. Utekla tedy ke svému otci, který s nimi dlouho nežil, ale její máma po ní začala pátrat aby jí mohla znovu tyranizovat. A tak se ta holka s tim tátou všemožně před ní schovávali a utíkali před ní. Už ani nevim jak to vlastně dopadlo, ale tahle vzpomínka mě tak trochu šokovala. Tenkrát mě ten děj prostě nějak napadl ani nevím jak, ale teď si myslím že to nějakej význam prostě mělo.
Čímž nechci říct, že mě moje máma tyranizuje, ale jsou věci který tu prostě dopodrobna rozebírat nemůžu protože se mi zdá že se tu s těma svejma problémama vystavuju až moc.
Ale pravda je, že z nějakého nepochopitelného důvodu mě to táhlo spíš k tátovi než k mámě. Sice s náma nebydlel od mých dvou let a máma se nebála o něm přede mnou mluvit docela drsně ( a to někdy i teď, když by o něm měla podle společenskejch zásad mluvit jen slušně).
Teď už ale vím, čím to bylo. Byl totiž úplně nachlup stejnej jak já.
Inu nic.
Přemejšlím jinak. Chaotických zápisků úbývá. Mám takovej sešit, kam jsem psala pokaždý když jsem měla depresi. Většinou to vůbec nedávalo smysl. A taky jsem tam psala každej den.
Teď ale vůbec.
Mám chuť se na tu jejich "léčbu" vysrat, vysrat, vysrat.
Ale nemůžu, protože pak už by vážně nikdo nepomohl.
A já se toho bojím. Bojím se zabouchnutejch dvěří až mi bude na hovno.
Naladím si rádio.



Done with fucking up my whole life
Sitting at he bus stop being sad
Cause I was wrong