Michael

26. května 2012 v 9:37 | Kim |  Chaos
Každá prohraná bitva v sobě současně nese i výhru. Ať už je sebemenší.
S rozostřeným pohledem jsem ulehla do postele plné choroboplodných zárodků, a snažila se ve své vypatlané mysli věci nějak ujasnit. Nešlo to. Nikdy to snad ani nepůjde.
Začala jsem propadat panice, protože mi došlo že tahle cesta se zamotává a že to může bejt všechno, jen ne lehký. Snažila jsem si v duchu odpovědět na jednoduché, odrbané otázky typu "proč, jak, co", ale odpověď mi vždycky utekla pokaždé když jsem jí měla nadosah. Neumím už ani zoufat, nejde mi brečet, jediný co s rozbouřenými emocemi dělám je to že je dusím. Nejsou to deprese, není to pocit bezmoci, je to jen panika, čistá panika. Nevím proč a jak. Děsilo mě že nevím co všechno se může ještě stát a že současnost se stane minulostí, a že nejkrásnější vzpomínky se s každým rokem vzdalují víc a víc, až nakonec zbyde jen mlhavý obraz něčeho, čemu se tenkrát dala říkat radost. Až mi bude nějakejch třicet, řeknu si: "Jo, to bylo moc hezký", ale prostě je to pryč a obdivuju lidi co se ze slunečního svitu minulosti tak nějak vymanili, protože mě se to snad nikdy nepodaří. Každej den, každou chvíli, ač se zdá že jsem se vším tak nějak vyrovnaná, tak jen vzpomínám a v duchu běduju a naříkám, protože nechci aby se to takhle vzdalovalo a vzdalovalo a nakonec upadlo v zapomnění. Třetím rokem je už pryč, třetím rokem mě ubíjí absence otcovské mateřské samozvané lásky, a mě to štve víc než kdykoliv předtím, protože všechno už je jen ta debilní vzpomínka, která začíná chladnout a za chvíli jí budeme moci pohřbít úplně. Lidi mají chyby, lidi v sobě dusí démony a bojují s nimi... ale bohužel někteří prohráli. Jsem ráda že nejsem potomkem zazobaných kravaťáků, ale potomkem člověka, kterej si ozkoušel život ze všech drsnejch hran a kterej všechno musel trpitelsky snášet, ať už opovržení od okolí, opovržení od mého dětinského "já" kterýho dneska tak lituju, lidi jsou lidi a každý jsou nachlup stejní, ať už to jsou NARKOMANI nebo jen zasraní ÚŘEDNÍCI !!! Nikdy si neodpustím to, že jsem na všechno nepřišla už dřív, nikdy si neodpustím to, že se tady s tím vystavuju, ale já musím. Musím. Já trpim každej den tim jak se o tom nikdo nechce bavit, jak to nikoho nezajímá, jak "o tom nebudeme mluvit", ale je to tak strašně těžký s něčím takovým žít ve stereotypním souladu a tvářit se jako hahaha je to vlastně v pohodě, že mě vůbec nesere to že všichni si žijete v dokonalý rodinný harmonii zatímco já musím být věčně zatahována do minulosti, skládat všechny pomyslný dílky a všechno najednou do sebe zapadá. Poslouchat "tak alespoň teď víš že se drog nedotkneš, když vidíš jak to dopadá" ale co oni všichni vlastně ví? Jak můžou vědět jestli se teď štítím čehokoliv co jen zavání narkotiky? Hahaha, pravej opak. Jděte do prdele, všichni. Ničemu nerozumíte. Já taky ne. Je to pryč. Nevím proč to píšu. Nikdy jsem nechtěla tohle udělat. Ale já tu akorát zesměšňuju lidi na který pořád myslim ale to je přece fakt jedno ne není... nevim.
A pak přišel Michael. On. Michael. Člověk s tak špinavě čistou duší. Trávil se mnou celý dny, noci. Pomáhal mi. Nebo snad ubližoval? To je jedno. Být s ním byla na jednu stranu potíž a na druhou stranu to bylo tak osvobozující.
Po nekonečných měsících zase ležel vedle mě, koukal na mě těma smutnýma, modře azurovýma očima a celej se tak nějak smutně tvářil a já byla šťastná jako nikdy předtím. Vrátil se. Vrátil se!!
Výhružně jsem ho prosila ať už nikam nechodí, že takhle je to přece fajn, že budeme spolu. On přikývl a na tváři vyloudil takovej neuvěřitelně sladkej, až kýčovitej úsměv, a takhle debilně jsme na sebe vejrali dokud jsem konečně šťastná a klidná neusnula.
Ale zase odešel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Delorah Delorah | Web | 26. května 2012 v 11:23 | Reagovat

Sakra Nesmíš si to vyčítat! Bylas malá a moc dobře víš, že není pravda, že si něco udělala špatně. Není. Jseš to nejhezčí co ho v životě potkalo!

2 Kim Kim | Web | 26. května 2012 v 13:09 | Reagovat

[1]: Nejhezčí? To je teda paráda.. nebejt mě tak by toho posledních pár let tolik nespadl... naši se začali hádat od tý doby co jsem se vlastně narodila, a to nakonec vyvrcholilo tím, že pak od mámy odcházel jen s igelitkou a neměl kam jít... tak jak asi takovej člověk utiší žal?

3 Delorah Delorah | Web | 26. května 2012 v 13:17 | Reagovat

[2]: Za to ty ale nemůžeš! Chápeš to? Nemůžeš.

4 burn-to-death burn-to-death | 27. května 2012 v 16:01 | Reagovat

Jinak super článek!

5 Mia Mia | Web | 27. května 2012 v 17:28 | Reagovat

Taky jsem měla někoho takového.Milovala jsem ho.Byli jsme pořad spolu!
Tvrdil že jsem nejdražší co má,že mě nikdy neopustí!
Jednou odešel...a už se nevrátil!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama