Zavažte mi oči

23. května 2012 v 18:52 | Kim |  Chaos
Zavažte mi oči, típněte si o mě cigaretu, propíchněte mě vidlema. Jsem uslintaný batole co neumí s lidmi komunikovat jinak než přes internet a nezdravím. Ano, přesně, nezdravím lidi a nemluvím s nimi. Nic o nich nevím. Vylijte na mě horký sádlo a kyselinu. Potrestejte mě za tu ohavnou nelidskost!
Hodlám tu využít Zákon přitažlivosti, i když ho budu muset trochu podmáznout, protože zatím moc nefungoval.
Zakousněte mojí naivitu. Zaduste jí. Pohřběte jí. Jsem přespříšliš nasáklá těch "hahaha" jedů. V těle mi místo krve proudí pryskyřice s pomerančovým, až bylinkovým aroma, a místo mozku mám jeden velkej krystal amfetaminu. Potím benzín. Myslí jsem zaseklá v době ledový.
Rozhřejvám cukr na lžíci a zároveň zaškrcuji ruku. Trochu to štípne, a pak snad chcípnu.
Jsem v útlumu. Nevim jak, ale mám chuť se vám všem jenom vysmát. Jste blbci. Jste zaslepení sami sebou. Musíte se všichni řídit jen nějakejma posranejma společenskejma zásadama. "Udělám tohle, a on o mě řekne tohle. To je tak neslušné! To nemůžu přece udělat! To si na sebe nevezmu! Vždyť se mi vysmějou! Hlavně nezapomeň pozdravit! Nic neříkej! Zalez!"
Tenhle život je moc krátkej na to, aby jsme žili podle druhých, který zase žijou podle někoho jinýho. Jsme pořád něčím ovlivňováni. A pak všichni společně společensky smrdíme. Vzmužte se, podpalte nemocnici, obskákejte ty co za to stojí a serte na lásku!
Kdyby to bylo tak lehký, že?
Radši si zalezete do těch svejch vyšperkovanejch, kýčovitejch pokojíčků, necháte si od maminky udělat večeři a pracujete nad domácím úkolem kterej vám zadala strašně přísná paní Učitelka s velkým U a vy přece nechcete dvojku, co by si o vás spolubydlící ve třídě plný polointeligentních lidoopů pomysleli!
Obejmout a pustit. Uspávat uši tím řezavým, pisklavo-hlubokým hlasem. O tom všem dětinsky snít. Zemřít.
To se mi ani trochu nelíbí. Cejtím se...furt dokola tu opakuju "cejtím se cejtím se cejtím se"... ale koho to zajímá, sakra.
Tyhle dny smrdí po spáleným oleji a zkažený šunce. Jsou tak nechutný. Je to všechno tak růžový. Lidé vás začínají poslouchat, začínají vás vnímat, vy začínáte vnímat všechny okolo, všechno je tak růžový. Jste plni nechutného očekávání, jak tohle všechno může skončit. A brzy to přijde. Už to bouchne. Všechno se to hromadí a hromadí a hromadí a napíná a pomalu, ale jistě praská.
A dopadne to, jak chci.
Dám si to za rámeček.
Na čestný místo na nočním stolku, hned vedle fotografií toho, po kom mám tak modře krásné oči. Je to takovej oltářek. Jsou tam ty fotografie, svíčky, sošky andělů... a brzy tam přibyde nová fotka. Fotka, při který mi srdce poskočí. Fotka, při který si vzpomenu na dobu týhle nejistoty a jenom se zasměju.
Bude to dobrý.
Prosím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Delorah Delorah | Web | 23. května 2012 v 21:37 | Reagovat

Cejtim se cejtim se cejtim se.. Koho to zajímá? Mně teda jo! Jak to děláš, že u každýho tvojeho článku nestačim vytahovat kapesníky že skříněk? Strašně mě to všechno zajímá. Hrozně hrozně moc!

2 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 25. května 2012 v 14:24 | Reagovat

koukám že píšeš i za mě.
jsem ráda, že když o svejch pocitech momentálně nemůžu psát, můžu si to alespoň přečíst.

3 Satine Satine | Web | 25. května 2012 v 19:40 | Reagovat

Nehorázně Tě obdivuju za to, jak dokážeš popsat svoje pocity. Všechna ta přirovnání a.. Já nevím, píšeš zkrátka skvěle. I když se možná opakuju, ale jen ať. Lidi jsou blbí, budou se vždycky řídit podle někoho nebo podle něčeho. Existuje bohužel už jen pár nějak odlišných jedinců, a to jen těžko spasí tady ten svět plnej ovcí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama