Červen 2012

Máš strach?

30. června 2012 v 20:16 | Kim |  Stereotypní zápisy
Napíšu článek radši ještě dřív, než stihne zabrat AD, to pak většinou nejsem schopna kloudné myšlenky, natož pak myšlenku zformulovat do článku.
Inu, začaly prázdniny a tím pádem skončil můj pobyt na základce. Mám z toho smíšený pocity, najednou je mám tak nějak ráda, ty lidi. A už je moc vídat nebudu. Divný.
Začátek prázdnin vypadal slibně. Večer jsem samou únavou a nasáklá antidepresivy dělala doslova divy. No to ani ne, ale řekněme že jsem byla dost rozvíjená. Ne, ten stav se popsat nedá. Ale bylo to vtipný.
Ráno mě poté vzbudila bouřka, krásnější probuzení jsem si nemohla dopřát. Ležela jsem v posteli, vejrala na popsanou stěnu, poslouchala kapky deště bijící do střešního okna a snažila se tak nějak všechno vstřebat.
Jen přišlo odpoledne, vyšla jsem si ven s Annie. Zamířily jsme do opuštěných, polorozpadlých lázní a shodly se na tom, že by se tam krásně bydlelo. Pak jsme vedly konverzace o jídle a tak, ale do hlavy se mi zahryzla zrovna ta o "lásce". Došly jsme k závěru, že láska stejně neexistuje a že je nejlepší si s chlapama zahrávat a pak se na ně vysrat. Myslete si co chcete, ale ona je to asi vážně pravda... a je to taky sranda, nemusíte řešit žádný blbý vztahy, nemusíte toho někoho jak blbci opečovávat... ale hlavně, nebudete zklamaní když se něco zesere, protože vy si užíváte a je vám to tak strašně u prdele. Když si to vlastně tak vezmu, období kdy jsem pátrala po "lásce" (je to tak kýčovitý slovo) bylo fakt mrňavý. Teď vždycky když si někoho prohlížim tak se sebe v duchu ptám "vyspala bych se s ním?" než "byla by to šťastná láska až do společné smrti v 125 letech?"
Chci s lidmi manipulovat, a musím říct že u pár jedinců se mi to povedlo. Já celou dobu říkám že jsem odpornej člověk, tak tady to máte. Snažím se ale pohnout jen s těmi lidmi, kteří si to tak nějak zaslouží, kteří potřebujou přes tlamu aby se vzpamatovali. Zní to tak strašně hnusně, ale co hnusný dneska není?
Na to manipulování jsem přišla úplně náhodou. Dřív jsem to dělala tak nějak podvědomě nebo co, vždycky jsem se snažila k někomu úplně dostat. Ale teď jsem se rozhodla to využívat na plno, a že se to začíná osvědčovat. Stačí bejt iniciativnější, a hned máte to, co chcete.
Melu blbosti, ale fakt strašný.
Už chci bejt svéprávnej člověk. Chci mít vlastní byt, v něm uchovávat nepořádek a kouř. Byt, kde furt jen hrála muzika, hulilo by se a chlastalo.
Ale teď mi hrozej s Bohnicemi, haha.
Rozhodla jsem se pro obrácení karet.

He said "I'm your lover, I'm your friend" and he hit me again.

24. června 2012 v 12:35 | Kim |  Chaos
Chci si stoupnout na vrchol nějakýho bezvýznamnýho kopce a z plnejch, fakt plnejch a začouzenejch plic zaječet. Řvát. A nikdy nepřestat. Padám únavou, myšlenky rozházený (jakoby snad někdy uspořádaný byly) a snažím se si v hlavě "uhňácat" obraz něčeho smysluplnýho, něčeho čeho bych se mohla chytit a přemýšlet nad tím. Ale žádnej takovej záchytnej bod k dispozici. Je to jen rovná lajna událostí a všelijakejch scénářů...no, je fakt že sem tam něco z tý řady trochu vybočuje, tyčí se nad všechno ostatní, ale že by mi to nějak pomáhalo v nějakým sebeprozření nebo jak to nazvat, to teda ne. Cejtim se tak neskutečně vyflusaně, a nevím jestli je to po tom marihuanovým víkendu nebo to mám prostě vrozený. Čímž nechci říct že jsem nějakej fanatickej hulič a vyznavač trávy, ale prostě poslední dobou se to v mým životě začalo vyskytovat v hojném množství, až jsem se rozhodla že je s tim načase přestat. Vydrželo mi to den, a což teprv když jsem se v tom stavu dohodla s lidma který jsem dřív nesnášela na hulení v pondělí před školou. Předsevzetí jsou na hovno.
Je to jak nějakej pomyslnej chuchvalec něčeho. Nevím čeho, ale není to hezký. Nebo možná to hezký je, ale když trochu použiji svojí chudokrevnou fantazii. Chce se mi ječet, řvát a brečet. Chodím kolem dokola jak lapená šelma v kleci. Nejím. Nespím. Někdo tomu říká spánek, ale to je moc zlehčující slovo. Spánek je pro mě ten nejsnadnější útěk. Nepotřebujete nějaký syňágy nebo toldy. Jen umět usnout. A nejlíp umět usnout tak, aby jste se nikdy neprobrali, ale žili ten svůj snovej příběh. Mě se v poslední době zdá den co den takřka to samý. Na jednu stranu nádherný, na druhou stranu odporný. Zbožňuju to. Ho. Ne. To zas ne.
Některé malicherné lidské interakce vás rozhodí úplně na maximum. Jak jsem řekla, jsem nechutně dojímavej člověk. Mohla bych se sebou něco dělat... ale co, když není co. Pochopte. To těžko, když to nechápu ani já.
Vzdávám se, zase se mentálně vrátím o půl roku zpátky a tohle všechno že se jako nestalo. Budu si zase kreslit, snít a o víkendech jezdit k babičce kde se budu jen válet v posteli a cpát se a depkařit. Něco jako řezání a ubohé úniky z reality...na to se vysrat. Žít zase v ubohym stereotypu a nežít v polovičním snu. Ale v tý krutý realtě. Nedýchat v mlze, ale nechat na sebe pršet šeď maloměsta. Protože tohle živoření nemůže dopadnout dobře. Zblázním se, doopravdy se zblázním. Nemůže to přeci trvat už tak dlouho. Já jediný co chci je zapomenout. Vlastně utýct. A to není dobrž. Když já s problémy neumím bojovat. Vzdávám se sebe samotný, protože to se sebou fakt nezvládám. To ohyzdné tělo a naivní, dětinská mysl. Chtěla bych ty plesnivý části mého já jen tak odkrojit. Tolik bych si to přála, aby to šlo tak jednoduše. Ale npůjde. Nikdy.
Šokuje mě že zapomínám na minulost. Začínám jen snít o budoucnosti. Sním, ale neplánuju, to je to nejhorší. A minulost... se najednou stala minulostí. Neuvěřitelný a smutný. Na fotky usedá prach.
Dej si.

Emotional abuse

20. června 2012 v 8:40 | Kim/Gabriela |  Chaos
Ano, mé pravé jméno není Kim samozřejmě, ale náleží mí ještě hůře snesitelnější - Gabriela. Kim se mnou ale prokousává jako housenka jablkem. Za chvíli docela určitě to jabko shnije, to je jasný.
Jediný co dělám když přijdu domu, je že začnu trpět svojí všivou existencí. Jsem Gabriela, a to by nikdo být nechtěl, fakt ne. Ulehám do postele, schoulim se do klubíčka, křečovitě zavřu oči a tiše skučím. Nemůžu se ani hnout. Snažím se ignorovat jekot a řev z přízemí, snažím se ignorovat svět. Chci upadnout do říše snů a nikdy se neprobrat. Chci si žít svůj kurevskej život někde v nehmotě.
Když ovšem se mi do spánku upadat ne a nedaří, řeknu si že je nejspíše na čase vstát a něco dělat. Nevěřili byste, jak moc těžký je něco, COKOLIV dělat. Zvlášť když se nemůžete ani hnout, a jediný na co se zmůžete, je že se odkutálíte a z postele spadnete na podlahu, kde se zase schoulíte a skučíte. Ráno se budit a slyšet ty ony přenádherné hlasy, které zajistě dlouho, hodně dlouho neuslyšíte, pokud nebudete mít zase jednou štěstí a nevyhrajete v jackpotu. Hlavní výhra je nedosažitelná, spokojím se s tou předposlední. Zabila jsem Michaela. Ještě se za mě chvíli v bolestné agónii plazil a prosil, ale on ví že je to pro jeho dobro. Měl vskutku nešťastný život. Vyrůstal sám, stal se závislý na heroinu a musel mi být každodenním spoleŘníkem po několik let a teď se v poslední době musel dívat na to, jak na něj začínám srát. Nene, takhle to dál nešlo, Michaeli. Věř, že ti bude líp. Odpočívěj v pokoji, zmetku.
Jsem odsouzená k trpitelskýmu životu, ale mám zač trpět. Vznáším se v mlze jež se vypařuje tý plesnivý řeky Labe a je to fajn. Mám levný silonky, viditelný kozy a pár jedovatých sraček v sobě. Vybočila jsem z cesty a stojím na křižovatce. Buď mě něco zajede dřív než se zničím docela úplně sama. Kůže už mi slezla a chrčivě dejchám. Dávim se sraženou krví, ale stíhám se u toho smát. Baví mě sebedestrukce na pochodu. Diktuji si sobě samotné podmínky. Spát se sebou ale nemůžu. Jenom se týrat. Týrat se za tu odpornou zkaženost, ty naivní myšlenky a představy, za ty odporně růžové sny jež se snaží Gabriela dětinsky uskutečnit. Michael zemřel, teď je na řadě ona. Ona je ta, kdo mi brání v rozvoji. Ona je ta, co mi brání v dokonalé sebedestrukci. Ona je ta, co se snaží se ještě naposlední chvíli nadechnout nad hladinou. Je na řadě. Gabriela. Snaží se mě zmanipulovat. To určitě. To díky ní trpím jak zvíře. To díky ní nejsem schopna jediného pohybu. Je načase se s ní rozloučit.
A Kim získá nadvládu. Moc. Konečně. Vždycky měla navrch, byla vždycky lepší, ale to Gabriela jí držela dole.
Začínám se v tom zamotávat.
Že bych to skoncovala s oběma?

Všivák

17. června 2012 v 12:56 | Kim |  Stereotypní zápisy
Nejradši bych si nafackovala, protože to, co se teď ve mě odehrává je vážně pod mojí úroveň, a jakože ta je už tak pekelně nízko.
Do háje už fakt. Žiju si krásnej život. Opravdu nádhernej, leckdo by mi mohl závidět. Mám dostatek oblečení, peněz, jídla, vlastní pokoj, televizi... tak proč jsem furt tak v prdeli? Proč si nemůžu prostě užívat? Proč se ve všem musim tak šťárat? Doprdele práce.
Byla jsem u tý psycholožky, a tam mě polila pomyslná ledová sprcha - hodlaj mi zvýšit dávky antidepresiv. A to jsem se chtěla zeptat jestli jsou fakt nutný. Do háje.
To se mnou už fakt není možný. Nemůže. Proč. Fuj. Jsem všivák. Naivní mšice, co parazituje sama na sobě. Samu sebe pomalu, ale jistě zabíjí. Ale nepřestane. Skvělý.
Byli jsme na nějakým festivalu kde všude pobíhali a obskakovali se psi z útulku, a já pendlovala mezi pódiem, bráchovym gangem a jedněch velmi, ale velmi milých slečen. V jednu takovou chvíli, když jsem se od bráchy vzdálila, jsem se zase na pohodu zhulila, i když to zas tak intenzivní nebylo. Pak když jsem se vrátila k bratrovi, nestačil se divit jak jsem najednou komunikativnější, ale z ničeho mě nepodezříval. Stejně to už ví, tak co.
Poté, co dohrála nějaká reggae kapela (reggae sice nemusim, ale zrovna se to hodilo) a stav tak trochu odezněl, jsem začla zase upadat do spárů deprese. Okamžitě jsem se zvedla a šla vyhledat ony skvělé slečny, které ač byly už napité, v tu chvíli mi neskutečně pomohly.
Inu, pak následovalo všelijaké sezení a následné vstání, a povalování a popíjení a kecání, a nakonec to nejlepší... ač se to na mě nezdá... trsání. Trsání, které mě oblblo na celej tejden dopředu minimálně, doprdele. Že já se na to nevyseru. Na ty kradmý pohledy. Nenápadný pohlazení v zoufalé snaze z toho ještě něco na poslední chvíli vyklubat. Že já se na to nevyseru, fakt. Pak jen přijdu do pokoje, plácnu s sebou na postel a musim zas přemejšlet o tom, jak je to strašně na hovno. Pokračování příště se konat nebude, všechno zase budu muset hňácat od začátku, jestli vůbec. Nasrat, fakt že jo. Without doubt. Už to chápete. Celej život je bez jistoty. Je to na hovno. Nebaví mě to. Nebaví mě ty snové věci zahalené v mlze. Ta nehmotná modrá planeta, na který jsem odsouzená žít. Smysl života je smrt, řekla Elis. Můj smysl se tedy ještě nenaplnil. Proč. Proč? Já už chci, tolik už chci bejt po smrti. Protože tady stejně nic dobrýho nevzejde. Hehe, vidíte tu mojí úžasnou povahu? Jedna jediná banální, stupidní věc mě rozhodí a už mám chuť umřít. Jsem ztracenej případ. Nevyhrabu se z toho. Z toho snu. Prootže tohle není realita. Je to jen v mé hlavě.
Moji imaginární kamarádi se na mě vysrali a Gabriela je píča.





Útulky pro blbce

13. června 2012 v 17:12 | Kim |  Chaos
Když jsem si po sobě přečetla svůj poslední článek, nezmohla jsem se na nic jiného než starý dobrý facepalm, protože ta interpunkce mě řezala do očí a prostě o hovně to bylo no. Přesto ho mazat ale nebudu, vyjádřila jsem se k věcem ke kterým bych se jindy vyjadřovala těžko, takže pro zvědavé čumily: scroll down.
Ale proč se vždycky rozhodnu psát, když z toho nic kloudného nevzejde? Vždyť je to jedno, fakt. Ale vytočí mě i takováhle maličkost, neskutečný.
Připadám si jak Charlie z "Růže pro Algernon", fakt že jo. Nejdřív jsem malej mentál, pak najednou exceluji v psaní článků a nakonec je ze mě zase ten starý dobrý mentál.
Jak si sami sobě dokazujete že vlastně žijete? Jak to můžete vlastně s takovou určitostí vedět? To nechápu. Fakt ne. Já vlastně ani nevím, kdy jsem si začala připadat takhle mrtvolně. Byl to plynulý přechod, ale kde... to nevím. V hlavě mám vymatláno jako nikdy. Jsem tak nehmotná. Je to tak nehmotný. Pojmy Smrt a Život mají pro mě stejnou váhu. Vlastně nemají žádnou váhu. Život je stejně tak neuvěřitelný jako Smrt. K čemu je vlastně Život, když je po Smrti nejlíp? Duše je věčná, ale proč jí hyzdí něco tak odporného jako je tělo? Proč lidé oplakávají oběti dopravních nehod, leteckých havarií apod.? To je přece blbost. Měli by jim spíše závidět, jako já.
Večer těsně před usnutím si stačím všimnout, jak mi někdo do paže píchá heroin. Heroin. Zkuste si to říct nahlas, nebo potichoučku. Nehladí vás to po jazyku? Ten někdo vypadal jako Kuřátko z filmu "My děti ze stanice ZOO", jen tak mimochodem. Na ty jeho unavený oči nikdy nezapomenu.
Cejtim nájezd jako svině, úplně padám do mdlob. Na tváři se mi rozjasní úsměv a já vypouštím duši ústy ven.
Poté sedím na posteli a vedle mě Michal (pro ty kteří jsou se situací lépe obeznámeni: ano, tamten Míša). Protentokráte tam jsme úplně sami, a pak se na sebe jen tak podíváme. Nic jsem nikdy něco takovýho nepociťovala. Nebyli jsme k sobě vázaní nějakým vztahem, poutem... jen obyčejnou lidskou potřebou, která se snažila zapudit svini Samotu a Zoufalost.
Pak sedím vedle Mattewa (zní to libozvučněji než typický český "Matěj") na zahradní lavičce a vejráme na nebesa a hvězdy. Měsíční svit se mu odráží v očích. Zase k němu nijak nic necejtim, lásku a tak. Jen mu skočit kolem krku a vdechovat tu jeho vůni. Cejtit v náruči něco hmotného, něco co jeví známky života. Objímat ho tak dlouho, dokud by nezmodral. Nevim proč zrovna takhle, ale jo.
Pak nakonec z těhle živejch vidin (ne snů) usnu a zdá se mi takřka o něčem podobném. A následně se budim do toho tolik všedního dne. Už jsem zase přestala číst, nemám se k tomu, nic mě nebaví, nic mě nenadchne, a je to nuda, fakt nuda. Zejtra jdu zase k psycholožce, a nejradši bych tam byla déle než hodinu. Mám pocit, že se mě snaží narozdíl od psychiatra pochopit... ale tak oni to maj většinou v popisu práce, tvářit se důvěřivě.
Proč se mi "lidi" zdaj tak hloupí. Zdaj se mi tak strašně prázdní, jejich duše jsou uplácány z nicoty samotné. Nedokážu se k žádné skupince lidí připojit. Buď jsou na mě až moc veselí a působí na mě tim klasickým "nedosažitelným" dojmem, nebo to jsou lidé chápaví a duševně zbarvení až moc, a to mi trochu nahání strach. Myslím že z té samoty už musím dočista šílet. Ta absence totožných lidí je nesnesitelná. Nevím co chci. Nebo možná vím, ale stydím se za to nebo na to nemám. To spíše ta druhá možnost. V tomhle věku je mi všechno úplně odepřeno, všichni mě maj automaticky za prcka, a to mě nebaví. Když takhle ty lidi o těch pár let starší poslouchám, mám někdy pocit (samozřejmě jen u těch správných lidí) že mluví za mě, máme úplně totožné názory, shodujem se ve věcech, ale oni mě neuznaj, protože jsem minimálně o pět let mladší. A to je neskutečně ubíjející, protože já lidi takové věkové kategorie přímo vyhledávám, protože jenom u nich se tak nějak cejtim v pořádku, šťastně. Ale já jsem jim ukradená, oni to vnímaj přece už jinak, to se nedá popřít. A vůbec, proč se na věk klade takový důraz? Přece jen si vzpomeňte, jak vám bylo, když vám bylo 15 (pokud to čte někdo viditelně starší, což pochybuji), a ve starší společnosti jste byli za přítěž.
Ale já za to nemůžu.

Mlhovina, sýry a nenaplněnost

11. června 2012 v 18:26 | Kim |  Stereotypní zápisy
Posledních pár dní bylo opravdu roztodivných, až čarokrásných... ne, zase nepřehánějme, dny jako každý jiný prostě.
Řekněme, že po prvním sezení u psycholožky mám odlehčující pocity. Psychiatr vám nenabídne sušenky ani čaj. Psychiatr vám nedá ty fajnový dotázníky. Psychiatr k vám nemluví. Psychiatr vás neposlouchá.
Chodím k ní po týdnu, asi akutní případ, ale strašně se tam zas těšim, mám ze sebe až hrůzu.
Jinak, co říci dále... co se během posledních těch pár debilních dní tedy vlastně událo?
Hlavně mi došlo, že je to jen sen a já jsem mlhovina. Čas pro mě neexistuje, takřka jediné co dělám je, že spím, jím, nebo přemýšlím. Včera jsem prospala nebo proležela téměř celý den, a furt jsem byla příšerně vyčerpaná. Celej tejden jsem byla neskutečně vyčerpaná, fakt jsem nevěděla jestli jsem zrovna ve snu nebo jestli jsem "vzhůru". Už jsem dokonce žadonila mamku, ať mě nechá doma, že se musim pořádně vyspat... to jí ale přišlo dost divný, když ležim celej tejden, a požádala mě, ať si hned po škole skočim k psychiatrovi se ho zeptat, co se to jakože děje.
Samozřejmě jsem se na to vysrala a jela domů, kde jsem nakonec hned málem usnula na gauči. Fakt jsem se musela přemáhat, dokonce i teď. Je to příšernej stav, ale jak se z něj probudit, nevím.
A zdaj se mi živý sny. Neskutečně živý a tak trochu praštěný. Ale sny mě baví, protože ve snovém světě máte najednou úplně jiný problémy než tady. Je to neskutečně nádherný, a snad já jediná to fakt oceňuju a jsem na tom závislá.
Inu.
Mamka už asi dostala strach. V pátek (krizi) jsem najednou začala neskutečně ječet a řvát dokola "proč proč proč", až nakonec vyběhla nahoru, jestli náhodou neumírám. Když viděla že jen tak sedim úplně v pořádku na posteli, pěkně se nasrala a začala řvát co mi zas je. Zase jsem se zmohla jen na ten ubohej, ponižující pláč, nedokázala jsem jí nic říct, nic ze sebe dostat. Už jen proto, že jí nevěřim a taky, že by se mi vysmála jak jsou moje problémy banální a jak se moje deprese dají vyřešit nějakou "pozitivní knížkou nebo filmem", jak si sama naivně myslí a furt mě tim krmí. Nakonec odešla se slovy, že stejně ví, že mě jednou najde mrtvou. Asi má možná pravdu, co já vim.
Pak přišla sobota, o nic lepší den.
Vyrazila jsem za pár lidma (které jsem vlastně ještě ani pořádně neznala) do letního kina na Piváky za účelem "zapomenout a užít si". Hovno. Sice jsme se společně tak nějak dostali do povznešený nálady, ale uvnitř mi bylo na umření jako nikdy. Sotva jsme vyšly schody,smíchy padly na zem, ale furt jsem nemohla pochopit, proč furt přemejšlim nad tim nad čim přemejšlim, a to že to jsou pěkný sračky, to nad čim většinou takhle přemejšlim.
Takže takhle nějak.
Je to jen sen, nevnímám čas, jak už jsem řekla. Jako by mi ruce procházely skrze pevné hmoty. Jakobych byla složená jen ze svých vlastních myšlenek. Nic už mě nemotivuje, nevnímám rozkazy, povinnosti, nic. Jen se dusím myšlenkami a představami. Nevím jak se z toho hodlám vyhrabat, zvlášť, když se pomalu, ale jistě blíží další akcička která mi dozajistě pomotá hlavu ještě víc, než je zdrávo. Jsem naivní člověk, a taky strašně blbej a dojímavej, ale opakovat si to furt dokola jak nějakou magickou formuli mě už taky nebaví, ale jak jsem řekla, neumím samu sebe motivovat. To si radši lehnu a půjdu spát, nebo se zhulim, jak v poslední době dělám až nezdravě moc. To mi takhle volá kamarádka aby mi přečetla proslov na konec školního roku kterej sama udělala, a nakonec to pokládá tak trochu se zklamáním že jí vlastně vůbec nevnímám a jediný co řikám je "hustý, ty krávo, drsný, drsný". Už se to se mnou takhle vleče nějakej ten měsíc a že by mi to pomáhalo, to ani ne... předepřed naposled jsem se v tom zkouřenym stavu dostala do takový deprese, že jsem začala chodit po pokoji sem a tam a nadávala si a brečela, pak jsem jen zalehla. Nebaví mě to, ale co nadělám. Nebo tuhle sobotu jsme se zkouřili třemi brky za večer od nějakýho pochybnýho týpka posedlýho Bohem co ani neuměl česky, takže takhle daleko jsem to dotáhla. Válim se, neučim se, řežu se, depkařim, sním, jím, nežiju, zase sním, koukám na televizi, spím, spím, jím, hulím, spím, sním, pláču, řežu se, spím. Nic jinýho nedělám. Neumim to. Nikdo mi nedal po porodu manuál jak žít. Je to sebezničující, ale prej "musim taky bojovat" jak mi řekla máti. Ale já to neumim.
Nikdo mi nedal manuál.

V prdeli

6. června 2012 v 18:35 | Kim |  Stereotypní zápisy
No, v prdeli... jsem jen sebelítostnej hajzl co potřebuje věčně na sebe upoutávat pozornost, takže proto je můj bláhovej a krásnej život v prdeli, protože to prostě zní líp a je to strašně dramatický.
Bráním sobě samotný v rozvoji. V knížce Obraz Doriana Graye se píše : Zkažený je jen ten život, jehož růst byl zastaven." To ke mě sedí naprosto přesně, napsala jsem si to i na zeď. Jistí lidé by teď mohli namítat že teď je to všechno lepší, že si konečně tak nějak užívám, že snad dokonce i žiju, ale ne, já stojim pořád na tom samým místě. Nevím jaký druh sraček přesně jsem, jen vím že teď mi tu řve zatraceně úžasný Love will tear us apart a já si hraju na nějakou pojebanou ufňukanou třináctku, ó bože bože.
Možná jen podělaný chvilkový pomatení, ale ponížení je to příšerný. Fuj. Prostě fuj hnus. Proč je ložnice tak studená? Táhněte.
Sžíraj mě odporný pocity už celejch...neumim počítat... nevim kolik dní, prostě od soboty/neděle, kdy to bylo fakt boží, fakt jo, a boží by to ještě mohlo bejt, ale prostě ne, nemůže, protože je to všechno tak nepravděpodobný a já jsem malá píča.
Byla jsem z tý kraviny, totiž z toho, že se cítim poníženě tak vyřízená, že jsem opět absolvovala starý dobrý "rudá blažka ven!". A ano, zatraceně mi to pomohlo. Jo, možná jsem na pokraji, hohohó, zkázy, ale pomohlo. Poprvý jsem to udělala při jednom takovým klasickým, ovšem nejhorším excesu neboli záchvatu ještě předtím než do mě začali cpát ty sračky... byl to vlastně poslední záchvat takovýho rázu. Několik tejdnů jsem musela jak kráva chodit v největších vedrech v mikině, takže teď už vím že mám řádit spíš na nohách, je to větší sranda a pohoda. Nedělala jsem to dlouhou dobu proto, že jsme nemohla "nářadí" najít, a ne proto že jsem "na to neměla sílu" jak jsem nakecala psychiatrovi, jak jsou všichni blbí a žerou mi to, neuvěřitelný.
A zejtra jdu na nějakou psychoterapii, to jsme zvědavá co mi řeknou tam. Určitě že jsem jen rozmazlenej hajzl a takový kejdy.
Doprdele, psala jsem úplně nekonečnej, skvělej článek ale spadl mi net, takže houby.
Vím jak hrál "The Gael" od Pipes and Pints a já si kráčela jak voják z vyhrané bitvy. Ale já asi fakt vyhrála. Ale jen na chvíli. Předehnala jsem sebe samotnou. Krmila jsem tím svou naivní mysl a ona mi to klidně žrala. Teď jsem prozměnu prohrála a něco mě zase o kus předběhlo, snad zklamání taková nějaká blbost, neumim dodneška popisovat lidský pocity. S nějakym dredáčem jsem pálila brko a od jednoho chorošnýho malčika se nechala báječně napájet... v tu chvíli jsme se cítila jako vítěz v bandě špinavých, vožralých prasat, protože alespoň na chvíli jsme někam patřila. Moje lepší (nebo horší) já se ukázalo, prokecalo (ano, dokonce se naučilo mluvit) celou noc o kravinách ale i o závažných věcech s lidma který ani neznalo... a pak ta záležitost, ta odporná maličkost která snad ani neexistuje, ani se nestala... která mi nejde z hlavy. Ta odporná, nechutná, ponižující věc, která mě zase "stáhla" (zní to dramatičtěji) k tomu krásnýmu zlozvyku ála "blažka ven!". A proč to vlastně dělám?
Kvůli upoutání pozornosti určitě ne. Je to u mě (bohužel) zatím jediná věc, která mi pomohla zastavit pláč a nekonečná, bolestná muka. Ano, i já pláču. Ano, pláču kvůli takový vyloženě píčovině. Už jsme si myslela že život mě stihl vytrestat dost abych se trochu otrkala, ale ne, jsem prostě dojímavej, naivní sráč.
Nejradši bych odletěla na nějakou mrňavou planetu mimo Sluneční soustavu, páč na Sluneční soustavě jsou jen samí sráči. Bydlela bych tam s Michaelem (pro ty, kteří jsou se situací lépe obeznámeni: ne s "Míšou"), plodili bychom krásný děti který bychom nakonec třeba i sežrali, co já vim kde na takový planetě sehnat žrádlo.
Nejradši bych chodila kanálama. Cejtim se poníženě jak kdy ne. Celej tejden pomalu nevylejzám z postele, pořád bych spala. To je to, co mi nakonec zbylo. Smrdutá postel a nekonečná muka.
Smrdutá postel a nekonečná muka.

Je ráno.

3. června 2012 v 16:01 | Kim |  Stereotypní zápisy
"Svítá." oznámím osobě sedící vedle mě, jakobych snad čekala že si toho nevšimla. Opravdu se chvíli zadívá na oblohu, kelímek v ruce, jen přikývne. Poté se koukne na mě a nabídne mi pití. Neodmítám.
Chvílemi zírám do ohně, chvílemi na oblohu, chvílemi na špičky svých bot, a je mi tak nějak fajn. Slyším rádio z něhož se line především punk.
Smysl života mi uniká a já propadám depresi utopenou v štěstí. Na jednu stranu mi bylo fajn z tohože je mi fajn, ale na druhou stranu jsem byla úplně v prdeli z toho vědomí že to stejně skončí. A ano, ten úžasnej večer doopravdy skončil. A co jsem si z něj zase odnesla? Rozporuplné pocity, ostatně jako vždy. Nevím co si myslet, nevím jestli to je dobře nebo špatně.
Nebo jsem zas úplně naivní? Zase přemejšlim na úrovni malýho, zoufalýho dítěte, kterej dělá z komára velblouda. Jo, přesně tak. Jděte do prdele, tohle už mě nebaví. Ta nejistota. Jakápak nejistota? Nic se nestalo. Nic.
Kelímek před mým ksichtem a tázavý pohled. Zase se napiju. Teď je mi fajn, ale ráno mě sklátí bolebřich a pocit ponížení. To mi v tu chvíli je ale úplně jedno.
Mluvíme o všem možným, a pokaždý mě vždycky příšerně nasere když se někdo do naší konverzace vloží a já jsem zas jak pátý kolo u vozu. Já si chci povídat. Jen já.
Ty brambůrky jsou zatraceně hnusný a pálivý, ale když vás jimi někdo krmí za vás, proč ne. Vypadá to roztomile.
Svítá.
Na lidech se začínají projevovat známky požití tvrdého alkoholu a pohledem na ně se můžete potrhat smíchy, zvlášť když se snaží ugrilovat celý bochník chleba.
Svítá, což znamená blížící se konec téhle idylky.
Nebo ne?
Jen ležet v posteli a nechat v hlavě vybuchovat ten pocit štěstí. Jen ležet v posteli, nic víc. Bejt k sobě přitisknutý zády, nic víc.
A teď?
Mi je na hovno. Všechno to zmizelo jako lajna koksu. A mě sere, neskutečně me sere ta moje povaha. Cejtím se kvůli ní úplně poníženě, úpná sračka. Jsem naivní tlustý prase. Jsem dojímavá. Jsem debil. Proč nemůžu přemejšlet stejně jako lidi kolem mě, proč já tohle musim odnášet. Jednou se stane tohle, a já jsem z toho v prdeli další měsíc. Jsem dojímavá. Naivní. Nebaví mě to, vůbec mě to nebaví. Jsem hlupák a ve věcech se moc pitvám. Stalo se, nic to neznamenalo. Tečka prostě.
Je ráno.

Nechte mne nadýchat se nebe.

1. června 2012 v 19:27 | Kim |  Chaos
Kytka už mě nebaví.
Lidi si myslí, že jsem všelicos a všelijak, ale já jsem spíš jen něco.
Srdce mi začne bít tak, až vyskočí z hrudního koše. Nohy a ruce mi klesnou na podlahu, ale hlava se vznáší. Mám pocit, jakoby ty nehmotné věci utíkaly ode mne pryč. Je to tak prázdně úsměvný.
Přijde doktor se skalpelem a vyřízne mi do čela dvířka a ihned je otevře. Vyletím ven. Konečně.
Jsem na svobodě.
Na jak dlouho?
To je jedno.
Schoulím se do nejbližšího rohu a usnu sladkým, voňavým spánkem. Voní jak cukrová vata a oříšky. Oříšky namočené v medu, jemně je rozkousáváte a k tomu si uždibujete kousky cukrové vaty. Takhle nějak. A kolem vás tma, jen slabé měsíční světlo pátrá po pokoji, jakoby něco hledalo. Pohybuje se, ale já pořád sedím v rohu a cpu se vatou. Venku se ozývají cvrčci, občas zazpívá pták nebo zaštěká pes. Šum listí ve slabém větru.
Najednou vedle mě sedí nějaká malá bloncka.
Co chceš krávo, ptám se. Jen se smutně, až jakoby provinila zahledí do podlahy. Obrátím oči v sloup a hlasitě, nervózně povzdechnu. Okamžitě na mne upře své obrovské, jasné oči. Třpytí se v oom měsíčním svitu. Jak kýčovité. Nelíbí se mi.
Co chceš? ptám se jí. Jen mi začne pisklavým, křehkým hláskem vykládat nesmysly kterým jsem vůbec nerozuměla. Že něco není dobrý, ale na druhou stranu vlastně jo. Že přání se plní, ale zase je nám něco sebráno. A že tohle není vůbec dobrý. A prej jestli bych jí nezapla rádio.
Otráveně jsem se tedy zvedla, řeknu vám, nejradši bych tam byla schoulená celá staletí, ale chtěla jsem se rychle zbavit tý malý krávy, tak jsem se tedy dobelhala k rádiu a pustila CDčko, který mi podala a evidentně chtěla poslouchat. Ale jen co se z beden začala linout hudba, bolestně jsem se skácela k podlaze a skučela. Dlaněmi jsem se držela za uši a přála si zemřít. Viděla jsem jen, jak se ke mě blíží lehké, dětské nožky.
Krávo, hnusná vypatlaná krávo, ječím na ní. Ona se ale jen usmívá. A pak zase odešla. A za ní i ta příšerná hudba.
Konečně se rozednívá. Všechny nehmotné věci se zase vracejí.
Je den.
Za okny je mlha, kterou se snaží prorazit ranní slunce. Všechno je zase zpátky. Ta malá bloncka odešla, ale radost z toho nemám. Jakobych se znovu narodila. Jakobych věděla, že je to všechno zase od začátku.
Obléknu na sebe špinavé, upnuté džíny a dlouhý kabát. Překročím práh dveří, a nadechnu se studeného vzduchu. Chvíli budu muset snášet útoky špinavého, všedního života, ale potom...
Se zase budu cpát oříšky a vatou.
Zabije mě měsíční svit a plicní embolie.