He said "I'm your lover, I'm your friend" and he hit me again.

24. června 2012 v 12:35 | Kim |  Chaos
Chci si stoupnout na vrchol nějakýho bezvýznamnýho kopce a z plnejch, fakt plnejch a začouzenejch plic zaječet. Řvát. A nikdy nepřestat. Padám únavou, myšlenky rozházený (jakoby snad někdy uspořádaný byly) a snažím se si v hlavě "uhňácat" obraz něčeho smysluplnýho, něčeho čeho bych se mohla chytit a přemýšlet nad tím. Ale žádnej takovej záchytnej bod k dispozici. Je to jen rovná lajna událostí a všelijakejch scénářů...no, je fakt že sem tam něco z tý řady trochu vybočuje, tyčí se nad všechno ostatní, ale že by mi to nějak pomáhalo v nějakým sebeprozření nebo jak to nazvat, to teda ne. Cejtim se tak neskutečně vyflusaně, a nevím jestli je to po tom marihuanovým víkendu nebo to mám prostě vrozený. Čímž nechci říct že jsem nějakej fanatickej hulič a vyznavač trávy, ale prostě poslední dobou se to v mým životě začalo vyskytovat v hojném množství, až jsem se rozhodla že je s tim načase přestat. Vydrželo mi to den, a což teprv když jsem se v tom stavu dohodla s lidma který jsem dřív nesnášela na hulení v pondělí před školou. Předsevzetí jsou na hovno.
Je to jak nějakej pomyslnej chuchvalec něčeho. Nevím čeho, ale není to hezký. Nebo možná to hezký je, ale když trochu použiji svojí chudokrevnou fantazii. Chce se mi ječet, řvát a brečet. Chodím kolem dokola jak lapená šelma v kleci. Nejím. Nespím. Někdo tomu říká spánek, ale to je moc zlehčující slovo. Spánek je pro mě ten nejsnadnější útěk. Nepotřebujete nějaký syňágy nebo toldy. Jen umět usnout. A nejlíp umět usnout tak, aby jste se nikdy neprobrali, ale žili ten svůj snovej příběh. Mě se v poslední době zdá den co den takřka to samý. Na jednu stranu nádherný, na druhou stranu odporný. Zbožňuju to. Ho. Ne. To zas ne.
Některé malicherné lidské interakce vás rozhodí úplně na maximum. Jak jsem řekla, jsem nechutně dojímavej člověk. Mohla bych se sebou něco dělat... ale co, když není co. Pochopte. To těžko, když to nechápu ani já.
Vzdávám se, zase se mentálně vrátím o půl roku zpátky a tohle všechno že se jako nestalo. Budu si zase kreslit, snít a o víkendech jezdit k babičce kde se budu jen válet v posteli a cpát se a depkařit. Něco jako řezání a ubohé úniky z reality...na to se vysrat. Žít zase v ubohym stereotypu a nežít v polovičním snu. Ale v tý krutý realtě. Nedýchat v mlze, ale nechat na sebe pršet šeď maloměsta. Protože tohle živoření nemůže dopadnout dobře. Zblázním se, doopravdy se zblázním. Nemůže to přeci trvat už tak dlouho. Já jediný co chci je zapomenout. Vlastně utýct. A to není dobrž. Když já s problémy neumím bojovat. Vzdávám se sebe samotný, protože to se sebou fakt nezvládám. To ohyzdné tělo a naivní, dětinská mysl. Chtěla bych ty plesnivý části mého já jen tak odkrojit. Tolik bych si to přála, aby to šlo tak jednoduše. Ale npůjde. Nikdy.
Šokuje mě že zapomínám na minulost. Začínám jen snít o budoucnosti. Sním, ale neplánuju, to je to nejhorší. A minulost... se najednou stala minulostí. Neuvěřitelný a smutný. Na fotky usedá prach.
Dej si.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 24. června 2012 v 12:56 | Reagovat

Přijde mi, že ti úplně rozumím. Bude to znít blbě a trapně, ale zkrátka se mi zdá, jako kdybych něco podobnýho zažívala i já. Fakt k tomu nemám co napsat, protože jsi to všechno popsala dokonale.

2 Delorah Delorah | Web | 24. června 2012 v 13:47 | Reagovat

Když to tak vezmeš, tak ten stereotyp nebyl ubožejší než tohle. Doufam, že všechny karty dopadnou na svoje místo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama