Mlhovina, sýry a nenaplněnost

11. června 2012 v 18:26 | Kim |  Stereotypní zápisy
Posledních pár dní bylo opravdu roztodivných, až čarokrásných... ne, zase nepřehánějme, dny jako každý jiný prostě.
Řekněme, že po prvním sezení u psycholožky mám odlehčující pocity. Psychiatr vám nenabídne sušenky ani čaj. Psychiatr vám nedá ty fajnový dotázníky. Psychiatr k vám nemluví. Psychiatr vás neposlouchá.
Chodím k ní po týdnu, asi akutní případ, ale strašně se tam zas těšim, mám ze sebe až hrůzu.
Jinak, co říci dále... co se během posledních těch pár debilních dní tedy vlastně událo?
Hlavně mi došlo, že je to jen sen a já jsem mlhovina. Čas pro mě neexistuje, takřka jediné co dělám je, že spím, jím, nebo přemýšlím. Včera jsem prospala nebo proležela téměř celý den, a furt jsem byla příšerně vyčerpaná. Celej tejden jsem byla neskutečně vyčerpaná, fakt jsem nevěděla jestli jsem zrovna ve snu nebo jestli jsem "vzhůru". Už jsem dokonce žadonila mamku, ať mě nechá doma, že se musim pořádně vyspat... to jí ale přišlo dost divný, když ležim celej tejden, a požádala mě, ať si hned po škole skočim k psychiatrovi se ho zeptat, co se to jakože děje.
Samozřejmě jsem se na to vysrala a jela domů, kde jsem nakonec hned málem usnula na gauči. Fakt jsem se musela přemáhat, dokonce i teď. Je to příšernej stav, ale jak se z něj probudit, nevím.
A zdaj se mi živý sny. Neskutečně živý a tak trochu praštěný. Ale sny mě baví, protože ve snovém světě máte najednou úplně jiný problémy než tady. Je to neskutečně nádherný, a snad já jediná to fakt oceňuju a jsem na tom závislá.
Inu.
Mamka už asi dostala strach. V pátek (krizi) jsem najednou začala neskutečně ječet a řvát dokola "proč proč proč", až nakonec vyběhla nahoru, jestli náhodou neumírám. Když viděla že jen tak sedim úplně v pořádku na posteli, pěkně se nasrala a začala řvát co mi zas je. Zase jsem se zmohla jen na ten ubohej, ponižující pláč, nedokázala jsem jí nic říct, nic ze sebe dostat. Už jen proto, že jí nevěřim a taky, že by se mi vysmála jak jsou moje problémy banální a jak se moje deprese dají vyřešit nějakou "pozitivní knížkou nebo filmem", jak si sama naivně myslí a furt mě tim krmí. Nakonec odešla se slovy, že stejně ví, že mě jednou najde mrtvou. Asi má možná pravdu, co já vim.
Pak přišla sobota, o nic lepší den.
Vyrazila jsem za pár lidma (které jsem vlastně ještě ani pořádně neznala) do letního kina na Piváky za účelem "zapomenout a užít si". Hovno. Sice jsme se společně tak nějak dostali do povznešený nálady, ale uvnitř mi bylo na umření jako nikdy. Sotva jsme vyšly schody,smíchy padly na zem, ale furt jsem nemohla pochopit, proč furt přemejšlim nad tim nad čim přemejšlim, a to že to jsou pěkný sračky, to nad čim většinou takhle přemejšlim.
Takže takhle nějak.
Je to jen sen, nevnímám čas, jak už jsem řekla. Jako by mi ruce procházely skrze pevné hmoty. Jakobych byla složená jen ze svých vlastních myšlenek. Nic už mě nemotivuje, nevnímám rozkazy, povinnosti, nic. Jen se dusím myšlenkami a představami. Nevím jak se z toho hodlám vyhrabat, zvlášť, když se pomalu, ale jistě blíží další akcička která mi dozajistě pomotá hlavu ještě víc, než je zdrávo. Jsem naivní člověk, a taky strašně blbej a dojímavej, ale opakovat si to furt dokola jak nějakou magickou formuli mě už taky nebaví, ale jak jsem řekla, neumím samu sebe motivovat. To si radši lehnu a půjdu spát, nebo se zhulim, jak v poslední době dělám až nezdravě moc. To mi takhle volá kamarádka aby mi přečetla proslov na konec školního roku kterej sama udělala, a nakonec to pokládá tak trochu se zklamáním že jí vlastně vůbec nevnímám a jediný co řikám je "hustý, ty krávo, drsný, drsný". Už se to se mnou takhle vleče nějakej ten měsíc a že by mi to pomáhalo, to ani ne... předepřed naposled jsem se v tom zkouřenym stavu dostala do takový deprese, že jsem začala chodit po pokoji sem a tam a nadávala si a brečela, pak jsem jen zalehla. Nebaví mě to, ale co nadělám. Nebo tuhle sobotu jsme se zkouřili třemi brky za večer od nějakýho pochybnýho týpka posedlýho Bohem co ani neuměl česky, takže takhle daleko jsem to dotáhla. Válim se, neučim se, řežu se, depkařim, sním, jím, nežiju, zase sním, koukám na televizi, spím, spím, jím, hulím, spím, sním, pláču, řežu se, spím. Nic jinýho nedělám. Neumim to. Nikdo mi nedal po porodu manuál jak žít. Je to sebezničující, ale prej "musim taky bojovat" jak mi řekla máti. Ale já to neumim.
Nikdo mi nedal manuál.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 11. června 2012 v 19:15 | Reagovat

Taky v poslední době nějak moc hulím, ale nejhorší na tom je, že už i to mě přestává bavit. Nepřemýšlela jsi nad tím, že jsi unavená z toho? Já jsem z trávy teda vždycky totálně mrtvá (taky si jdu za chvíli lehnout a ráno stejně vstanu nevyspaná). No, manuál na žití.. To nedostal asi nikdo z nás, každej děláme kraviny, co nám stejně ani nepomůžou (například hulení a řezání). Ale co člověku občas zbývá jinýho?

2 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 12. června 2012 v 14:41 | Reagovat

s řadou věcí v tomto článku je výjimečně ztotožnit nemohu.
aktuální psycholožku nesnáším (do jejího pracoviště nevkročím ani s největším sebezapřením) a výčet toho co dělám bohužel postrádá to slovíčko od "h". mám stavy kdy strašně chci, pak ani moc nechci, ale prakticky chci pořád.

a manuál k životu je k ničemu. a zkusit ho napsat je stejně zbytečné, jako číst ony pozitivní knížky.

3 maniacal-chalk maniacal-chalk | Web | 12. června 2012 v 16:03 | Reagovat

Napadle mě ta hrozně nechutně otřepaná povrchní fráze "Vím, jak ti je."
Je to pofidérní, protože to skutečně vím. Ten stav, který popisuješ, mám už alespoň tři měsíce, pokud se dobře pamatuji, což je taky nejisté, protože paměť je ohledně těchto problémů to poslední, na co se mohu spoléhat. Jsem schopná spát ve škole, doma, prospat celou noc..A další den znovu. Stále dokola. Žádné vyjasnění, ulehčení, nic. Jen tíživý pocit svírající hrudník. A nicota. Nicota, která den za dnem stále víc tráví moji mysl. Oduševnělé stavy, pocity naprostého odosobnění, deprese, které se neustále vrací, naprosto bez důvodu, snad jen proto, že se jim chce, proto, že se jim líbí mě topit hluboko pod tokem reality. Mám prášky, které nepomáhají, psychoterapie, schůzky s psychiatrem..K čemu to všechno. Stejně se obávám, že skončím zavřená na klinice, nebo, v krajním případě, skončím úplně.

4 Otrávenej skřet Otrávenej skřet | Web | 13. června 2012 v 20:57 | Reagovat

To všechno je neskutečně na nic. Přemýšlela jsem nad sobotou a vším, co jsme zažili a přesto se to všechno nějak podivně zpopelnilo, aniž by po tom zbyl třeba jen závan šedavého dýmu přesvědčení o tom, "že dělám dobře špatnou věc". Všechny ty dobré pocity, byla jen chvilková iluze odrazu ve skle. Jsme nic, zoufalí havrani zobáky hlodající do svých zlatých klecí. A nikdo nám nikdy nepomůže.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama