Útulky pro blbce

13. června 2012 v 17:12 | Kim |  Chaos
Když jsem si po sobě přečetla svůj poslední článek, nezmohla jsem se na nic jiného než starý dobrý facepalm, protože ta interpunkce mě řezala do očí a prostě o hovně to bylo no. Přesto ho mazat ale nebudu, vyjádřila jsem se k věcem ke kterým bych se jindy vyjadřovala těžko, takže pro zvědavé čumily: scroll down.
Ale proč se vždycky rozhodnu psát, když z toho nic kloudného nevzejde? Vždyť je to jedno, fakt. Ale vytočí mě i takováhle maličkost, neskutečný.
Připadám si jak Charlie z "Růže pro Algernon", fakt že jo. Nejdřív jsem malej mentál, pak najednou exceluji v psaní článků a nakonec je ze mě zase ten starý dobrý mentál.
Jak si sami sobě dokazujete že vlastně žijete? Jak to můžete vlastně s takovou určitostí vedět? To nechápu. Fakt ne. Já vlastně ani nevím, kdy jsem si začala připadat takhle mrtvolně. Byl to plynulý přechod, ale kde... to nevím. V hlavě mám vymatláno jako nikdy. Jsem tak nehmotná. Je to tak nehmotný. Pojmy Smrt a Život mají pro mě stejnou váhu. Vlastně nemají žádnou váhu. Život je stejně tak neuvěřitelný jako Smrt. K čemu je vlastně Život, když je po Smrti nejlíp? Duše je věčná, ale proč jí hyzdí něco tak odporného jako je tělo? Proč lidé oplakávají oběti dopravních nehod, leteckých havarií apod.? To je přece blbost. Měli by jim spíše závidět, jako já.
Večer těsně před usnutím si stačím všimnout, jak mi někdo do paže píchá heroin. Heroin. Zkuste si to říct nahlas, nebo potichoučku. Nehladí vás to po jazyku? Ten někdo vypadal jako Kuřátko z filmu "My děti ze stanice ZOO", jen tak mimochodem. Na ty jeho unavený oči nikdy nezapomenu.
Cejtim nájezd jako svině, úplně padám do mdlob. Na tváři se mi rozjasní úsměv a já vypouštím duši ústy ven.
Poté sedím na posteli a vedle mě Michal (pro ty kteří jsou se situací lépe obeznámeni: ano, tamten Míša). Protentokráte tam jsme úplně sami, a pak se na sebe jen tak podíváme. Nic jsem nikdy něco takovýho nepociťovala. Nebyli jsme k sobě vázaní nějakým vztahem, poutem... jen obyčejnou lidskou potřebou, která se snažila zapudit svini Samotu a Zoufalost.
Pak sedím vedle Mattewa (zní to libozvučněji než typický český "Matěj") na zahradní lavičce a vejráme na nebesa a hvězdy. Měsíční svit se mu odráží v očích. Zase k němu nijak nic necejtim, lásku a tak. Jen mu skočit kolem krku a vdechovat tu jeho vůni. Cejtit v náruči něco hmotného, něco co jeví známky života. Objímat ho tak dlouho, dokud by nezmodral. Nevim proč zrovna takhle, ale jo.
Pak nakonec z těhle živejch vidin (ne snů) usnu a zdá se mi takřka o něčem podobném. A následně se budim do toho tolik všedního dne. Už jsem zase přestala číst, nemám se k tomu, nic mě nebaví, nic mě nenadchne, a je to nuda, fakt nuda. Zejtra jdu zase k psycholožce, a nejradši bych tam byla déle než hodinu. Mám pocit, že se mě snaží narozdíl od psychiatra pochopit... ale tak oni to maj většinou v popisu práce, tvářit se důvěřivě.
Proč se mi "lidi" zdaj tak hloupí. Zdaj se mi tak strašně prázdní, jejich duše jsou uplácány z nicoty samotné. Nedokážu se k žádné skupince lidí připojit. Buď jsou na mě až moc veselí a působí na mě tim klasickým "nedosažitelným" dojmem, nebo to jsou lidé chápaví a duševně zbarvení až moc, a to mi trochu nahání strach. Myslím že z té samoty už musím dočista šílet. Ta absence totožných lidí je nesnesitelná. Nevím co chci. Nebo možná vím, ale stydím se za to nebo na to nemám. To spíše ta druhá možnost. V tomhle věku je mi všechno úplně odepřeno, všichni mě maj automaticky za prcka, a to mě nebaví. Když takhle ty lidi o těch pár let starší poslouchám, mám někdy pocit (samozřejmě jen u těch správných lidí) že mluví za mě, máme úplně totožné názory, shodujem se ve věcech, ale oni mě neuznaj, protože jsem minimálně o pět let mladší. A to je neskutečně ubíjející, protože já lidi takové věkové kategorie přímo vyhledávám, protože jenom u nich se tak nějak cejtim v pořádku, šťastně. Ale já jsem jim ukradená, oni to vnímaj přece už jinak, to se nedá popřít. A vůbec, proč se na věk klade takový důraz? Přece jen si vzpomeňte, jak vám bylo, když vám bylo 15 (pokud to čte někdo viditelně starší, což pochybuji), a ve starší společnosti jste byli za přítěž.
Ale já za to nemůžu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Delorah Delorah | Web | 13. června 2012 v 18:57 | Reagovat

Tak já už nevim co se má víc stát, abys viděla, že nejsi 'starším' na obtíž! Nechápeš, že seš myšlenkovitě posunutá k nim a jim je jedno, kolik ti je? Jinak tenhle článek je jeden z nejlepších, co jsem kdy četla.

2 Satine Satine | Web | 13. června 2012 v 19:31 | Reagovat

Soudit někoho podle věku je blbost. Když je někdo debil v patnácti, může být debil i ve dvaceti nebo třiceti a stejně tak naopak.

3 maniacal-chalk maniacal-chalk | 13. června 2012 v 21:18 | Reagovat

Mm..já souhlasím. Nejde ani tak o myšlenkovou vyspělost. Většina starších lidí, hlavně okolo dvaceti let, má pocit, že už prostě mají tu náctiletou dekádu za sebou, že jsou prostě jinde. Baví se s vámi, ale stejně vám to dávají najevo, i kdyby jen kradmými pohledy. Přestože i jim bylo patnáct a cítili se na úrovni starších lidí. Jenže tyhle věci se zapomínají..snadno a rychle. Čistý řez. Jakmile přijde osmnáctiletá dospělost, málokdo se ohlíží zpět.

4 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 14. června 2012 v 19:34 | Reagovat

hele, fakt...život a smrt mají stejně nulovou hustotu.
jo, natrefit na ty správný lidi, to je problém. já si připadám jako přítěž i mezi mladšíma a stejně starejma a říkám si, že se mi věk nepočítá jako jiným lidem. bezrozměrný číslo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama