V prdeli

6. června 2012 v 18:35 | Kim |  Stereotypní zápisy
No, v prdeli... jsem jen sebelítostnej hajzl co potřebuje věčně na sebe upoutávat pozornost, takže proto je můj bláhovej a krásnej život v prdeli, protože to prostě zní líp a je to strašně dramatický.
Bráním sobě samotný v rozvoji. V knížce Obraz Doriana Graye se píše : Zkažený je jen ten život, jehož růst byl zastaven." To ke mě sedí naprosto přesně, napsala jsem si to i na zeď. Jistí lidé by teď mohli namítat že teď je to všechno lepší, že si konečně tak nějak užívám, že snad dokonce i žiju, ale ne, já stojim pořád na tom samým místě. Nevím jaký druh sraček přesně jsem, jen vím že teď mi tu řve zatraceně úžasný Love will tear us apart a já si hraju na nějakou pojebanou ufňukanou třináctku, ó bože bože.
Možná jen podělaný chvilkový pomatení, ale ponížení je to příšerný. Fuj. Prostě fuj hnus. Proč je ložnice tak studená? Táhněte.
Sžíraj mě odporný pocity už celejch...neumim počítat... nevim kolik dní, prostě od soboty/neděle, kdy to bylo fakt boží, fakt jo, a boží by to ještě mohlo bejt, ale prostě ne, nemůže, protože je to všechno tak nepravděpodobný a já jsem malá píča.
Byla jsem z tý kraviny, totiž z toho, že se cítim poníženě tak vyřízená, že jsem opět absolvovala starý dobrý "rudá blažka ven!". A ano, zatraceně mi to pomohlo. Jo, možná jsem na pokraji, hohohó, zkázy, ale pomohlo. Poprvý jsem to udělala při jednom takovým klasickým, ovšem nejhorším excesu neboli záchvatu ještě předtím než do mě začali cpát ty sračky... byl to vlastně poslední záchvat takovýho rázu. Několik tejdnů jsem musela jak kráva chodit v největších vedrech v mikině, takže teď už vím že mám řádit spíš na nohách, je to větší sranda a pohoda. Nedělala jsem to dlouhou dobu proto, že jsme nemohla "nářadí" najít, a ne proto že jsem "na to neměla sílu" jak jsem nakecala psychiatrovi, jak jsou všichni blbí a žerou mi to, neuvěřitelný.
A zejtra jdu na nějakou psychoterapii, to jsme zvědavá co mi řeknou tam. Určitě že jsem jen rozmazlenej hajzl a takový kejdy.
Doprdele, psala jsem úplně nekonečnej, skvělej článek ale spadl mi net, takže houby.
Vím jak hrál "The Gael" od Pipes and Pints a já si kráčela jak voják z vyhrané bitvy. Ale já asi fakt vyhrála. Ale jen na chvíli. Předehnala jsem sebe samotnou. Krmila jsem tím svou naivní mysl a ona mi to klidně žrala. Teď jsem prozměnu prohrála a něco mě zase o kus předběhlo, snad zklamání taková nějaká blbost, neumim dodneška popisovat lidský pocity. S nějakym dredáčem jsem pálila brko a od jednoho chorošnýho malčika se nechala báječně napájet... v tu chvíli jsme se cítila jako vítěz v bandě špinavých, vožralých prasat, protože alespoň na chvíli jsme někam patřila. Moje lepší (nebo horší) já se ukázalo, prokecalo (ano, dokonce se naučilo mluvit) celou noc o kravinách ale i o závažných věcech s lidma který ani neznalo... a pak ta záležitost, ta odporná maličkost která snad ani neexistuje, ani se nestala... která mi nejde z hlavy. Ta odporná, nechutná, ponižující věc, která mě zase "stáhla" (zní to dramatičtěji) k tomu krásnýmu zlozvyku ála "blažka ven!". A proč to vlastně dělám?
Kvůli upoutání pozornosti určitě ne. Je to u mě (bohužel) zatím jediná věc, která mi pomohla zastavit pláč a nekonečná, bolestná muka. Ano, i já pláču. Ano, pláču kvůli takový vyloženě píčovině. Už jsme si myslela že život mě stihl vytrestat dost abych se trochu otrkala, ale ne, jsem prostě dojímavej, naivní sráč.
Nejradši bych odletěla na nějakou mrňavou planetu mimo Sluneční soustavu, páč na Sluneční soustavě jsou jen samí sráči. Bydlela bych tam s Michaelem (pro ty, kteří jsou se situací lépe obeznámeni: ne s "Míšou"), plodili bychom krásný děti který bychom nakonec třeba i sežrali, co já vim kde na takový planetě sehnat žrádlo.
Nejradši bych chodila kanálama. Cejtim se poníženě jak kdy ne. Celej tejden pomalu nevylejzám z postele, pořád bych spala. To je to, co mi nakonec zbylo. Smrdutá postel a nekonečná muka.
Smrdutá postel a nekonečná muka.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 6. června 2012 v 18:47 | Reagovat

Je to fajn v tom, že když cítíš velkou psychickou bolest, tak ta fyzická ji nějakým způsobem přebije.. Teda aspoň u mě to tak je. Ještě víc mě na tom bavilo to, že už to vlastně nikdy nezmizí, pořád tam ty blbý jizvy budu mít a tetováním se to zvedlo ještě na vyšší úroveň. Teď toho lituju, mám podělanou ruku dvěma jizvama (jedna je dokonce něco jako slovo a když to pořádně neschovám, tak se mě každej vyptává, co to je) a třema tetováníma... Na nic, no. Každopádně Ti nebudu říkat, ať to neděláš, že to stejně nic nevyřeší, protože to určitě moc dobře víš.

2 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 6. června 2012 v 19:46 | Reagovat

Když jde u mě "rudá blažka ven", necítím nic... Jen absolutní úlevu... A díky nespolehlivejm náramkům se to všechno taky kvůli tomu posralo... Mimochodem, prej je to stejně návykový, jako drogy...A taky to pomůže vždycky jen na chvíli... Ale to je jedno...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama