Červenec 2012

Utni to

30. července 2012 v 22:19 | Kim |  Chaos
Občas... někdy... nastanou zkrátka takový chvíle který bych nazvala jako "náhlé prozření". Do tý chvíle než k takovýmu okamžiku dospějete, tak žijete naivní představou že je vlastně všechno takový míň blbý, že máte všechno tak nějak na háku a že brzo dostanete co chcete, protože máte prostě povznešenější náladu a koukáte se do budoucna tak trochu pozitivněji. Prostě jako ve snu.
Tančíte napříč smetištěm, na jejímž konci vidíte rozkvetlou jabloň. Cejtíte tu její vůni. Dokážete si představit tu sladkou chuť, tu jablečnou šťávu vytékající z vašich úst a nosu. Zkrátka na ty zatracený, čerstvý jabka dostanete chuť a tak se za nimi vydáte.
Ovšem v půli cesty se musíte vyčerpáním zastavit. Skácíte se na kolena, dlaně zaboříte do jílovité hlíny, zalykáte se prachem a špinavým vzduchem a pálivý pot vám stéká do očí, a vy i přes všechen ten hnus vztyčíte hlavu a zahledíte se na ten zatracenej strom. Snažíte se nabrat síly, ale čím více se snažíte, tím více dopadáte na zem. Tudíž zbývají dvě věci - buď to zkusit ještě jednou, anebo se vzdát. Přemýšlíte jak nejvíc ve svém zuboženém stavu můžete, ale stále více a více vám začíná být jasno, že jste stejně prohráli. Naposledy se zadíváte na jabloň a necháte svoje tělo se vsáknout do země.
Takto podobné stavy nejsou u mě moc obvyklé, většinou spíše sním a žiju svojí nadrealitou. Ale když jsem dospěla k pravdě, doslova mě polil pot a oči se mi zalily slzami. Musela jsem si na to zapálit. Tak špatně mi dlouho nebylo. Chtěla jsem umřít, něco si udělat, někomu něco udělat, do háje. Běhal mi mráz po zádech a myslela jsem si že mi odumřelo tělo ale zároveň jsem byla nabitá nějakou elektrizující sílou, jakoby mě polili vroucí vodou a pak zamotali do elektrickýho ohradníku. A nešlo mi plakat. Kurva nešlo. Člověku dojde že na nic, kurva na nic nemá a je takhle malinkej, a ani brečet nemůže. Co jsem, sakra. Já už nemůžu. Tolik ráda bych se chtěla upnout na něco... eh... pozitivního, ale všechno takový mi utíká a nebo na to prostě nemám.




Jsou lidi na tom hůř, mnohem hůř než já, jsou lidi nešťastnější než já, ale nikdo mi nedal manuál jak žít. Přemýšlet. Myslet normálně. Moje máma zuří, protože zjišťuje, že si dělám co chci a ona na to nestačí. Svým způsobem mě děsně sere že jsem taková. Ale taky se pak cejtim taková nedosažitelná, a tím si asi kompenzuju svoje zasraný komplexy nebo já nevim. To si jednou takhle zalezete do koupelny a jentak si o půlku zkrátíte vlasy, vlasy seberete a jen tak ledabyle odhodíte do koše, jakoby o nic nešlo. Ráno se vzbudíte, ještě v posteli si zapálíte žváro a říkáte si "jsem kráva, jsem kráva, jsem kráva". Dělám to, co jsi zasloužím. Snažim se bejt hnusná, protože hnusná tam vevnitř jsem. A ne že bych s tim vnitřkem snažila něco dělat... jsem tak blbá že se to snažím dát najevo venku. Jsem zrůda zrůda. A nenávidím se jak nejvíc to jde. Všudypřítomná nedosažitelnost všeho a všech mě sužuje úzkostí, a je to hrozný. Ale tak co mám dělat. Člověk řekne "mysli pozitivně", ale ono i to je těžký. Jak prase. Snad ten nejtěžší úkol, co můžete zkoušet splnit. Stejně se to blbečkovi jako jsem nepovede, tak proč to zkoušet? Ta moje povaha česko-slovensko-německo-ukrajinská! Měli by mi do nosu nalejt nějaký hodně silný ředidlo, třeba bych s tím rozbředlým mozkem byla funkčnější než teď, čímž neřikám že mozek v prdeli nemám už teď. A to jsem se ještě ani nedotkla tvrdejch drog!
Proboha, kdy už to tápání skončí?




Vkus a čuch

29. července 2012 v 21:22 | Kim |  Stereotypní zápisy
Nevím kde se ve mě vzala chuť dělit se o svoje oblíbený věci, ale prostě tak no.

HUDEBNÍ OBLÍBENCI

HOLE

Hole jsem dřív nemohla přijít na jméno už jen kvůli jejich zpěvačce a zároveň kytaristce Courtney Love. Vlastně ani nevím čím se mi tak příčila, nejspíše tím že tou dobou jsem hodně měla v oblibě Nirvanu, a vetšina těch Nirvanových nemůžou Hole ani cejtit páč si naivně myslej že za smrt Kurta může Courtney. Tedy, zpátky k Hole ke kterým jsme přišla tak nějak z čisté zvědavosti v touze vědět "co to teda sakra je", a byla jsem velice příjemně překvapena, ba i nadšena, protože tohle byl přesně ten styl co mi sednul jak prdel na hrnec. Snad i více než Nirvana, i když tyto dvě kapely nemůžu absolutně vůbec porovnávat. Každá má něco do sebe, ale tohle si mě prostě získalo tím cinkavým postojem agresivní, nasraný, zmalovaný, zfetovaný ženský. U mě vedou, zvláště kvůli dechberoucímu ztvárnění ještě více dechberoucího textu.

Jennifers Body



JOY DIVISION

Tak tuhle kapelu jsem si zamilovala na první poslech. Není to nijak dynamický, nijak poutavý, nijak dokonalý.. a to je snad právě to. Je to snad jen pochmurně povznášející, a to je taky právě to. Cejtíte tu Ianovu kalnou depresi, která vás svým způsobem stahuje níž, pokud taky na deprese trpíte. Ale zároveň otevře takový zadní dvířka kterýma můžete uletět. Ono se toho o Joy Division moc napsat nedá, zvlášť když máte přemejšlení retardovaný opice. Teď mě možná některý zarputilí fanoušci JD ukamenujou, ale jako ukázku sem dávám (prej tu strašně ohranou a překomerčněnou) Love will tear us apart, protože má úžasnej zvuk a text. Zadní dvířka.

Love Will Tear Us Apart



PIPES AND PINTS

Teď trošku zvolním. Ale nemůžu si pomoci, strašně na mě zapůsobili, a furt mě sere že jsem je ještě neviděla naživo. Líbí se mi ta dynamika, to jak dokázali použít celkem nezvyklý hudební nástroj do skupiny hrající převážně punkový žánr... je to prostě pro mě taková uklidňující oddychovka, která nabudí.

Braveheart



NIRVANA

Ale tak Nirvanu si stejně neodpustím, ač jsem jí už pekelně dlouho neslyšela. Řekněme, že to ona mě tak nějak nasměrovala na cestu tohoto hudebního žánru, a za to jsem tak nějak vděčná, protože nebejt jí, tak dneska smrdim popem. A taky nesmím opomenout jaká je Kurt zvláštní, až uchvacující osobnost... prostě si přečtěte "Těžší než nebe", uvidíte.



Dále bych chtěla říct že v mém oblíbeném repertoáru je spousta dalších a dalších interpretů (Stooges, Ramones, Buzzcocks, Distillers, Born to Lose...), ale zkrátka jsem chtěla ukázat ty, co mě nějak poznamenali.


Přitažená oprátka

27. července 2012 v 21:28 | Kim |  Chaos
Daleko jsou ty časy.
Ty časy přiopilé, zkouřené, hluboké noci.
A najednou jste ho viděli. Vyšel líně nad temný les a téměř okamžitě se vám naskytl opojný pohled. Vdechovali jste tu atmosféru. Vyhrával punk a rock and roll. Pár lidí se opilecky dohadovalo na nesmyslu, jeden se snažil z posledních střízlivých sil ugrilovat nějakej brak co nikdo nejedl, skupinka cetiletých se bavila o počítačových hrách, jiná zase o muzice. Ze dvou stran se na mě na dřevěné zahradní lavičce tiskli taky cetiletí malčici, ale vy jste ve vlhkých rukách třímali tu orosenou plechovku už několikátýho piva, zírali na ten tolik vzdálený, tichý Měsíc a cejtili jste se pekelně osamoceně. Tou samotou vás ta koule jež odráží sluneční svit doslova nakazí. Chce se vám brečet, rvát si vlasy, vyřezat si všechny životu potřebné orgány. Bolestně kvílet.
Protože on ten pocit méněcennosti začal bolet.
Pod jednou duchnou, na jednom polštáři, s flaškou vodky vedle postele. Unavené, bezvýznamné mžourání do středu špinavého pokoje.
Ale nic. Téměř jste se jeden druhého nedotkli. Jen sledujete ty záhyby po noci zničeného těla a na nic nemyslíte. Upadáte do spánku, ještě netušíc o tom co všechno se ještě stane...
A teď tu jsem, po dlouhé, úmorně dlouhé relativní době, ruku přiloženou na břichu a cejtim život. Je to neuvěřitelný pocit. Uvnitř jednoho života se pomalu začíná objevovat další. Vlastně ani netuším kde se tam vzal, ale takhle si alespoň můžu vybrat. Tápání v tichu a tak. Vyberu si tu nejpravděpodobnější variantu. Bylo to ono. Ano, už jsem si jistá, tak jsi na to jdu slavnostně zapálit cigaretu, už devátou za den. Jsem rozvalená na nějaký opuštěný kládě v lese a povídám si o dikatuře, o tom jaká je to všechno pohoda a tak. Je mi dobře, protože jsem trochu opomenula. Ovšem nezapomněla.
Pokaždé když vidím na tmavé noční obloze tu onu věc, vždycky si spíše vzpomenu na ty bolestivější věci. Na život v životě a příčinu toho, prostě tak. Že pokoj je chladný, ačkoliv se zalykám dusnem. Že chci umřít ale zároveň něco prožít. Že se chci rozbrečet a už nikdy, nikdy nepřestat. Bejt vegetarián a zároveň se rvát kuřecím masem. Klidně i syrovým, udělám všechno co si budete přát. Obmotám si ostnatý drát kolem nahýho těla a pak budu z kopce válet sudy. Cokoliv, slibuju. Jen mi dejte svobodu, svobodu mysli.
Koukat na Měsíc je více než bolestné, ano.




Psychosračka co jsem našla

22. července 2012 v 16:37 | Kim |  Čmárání
Vzhledem k tomu že zejtra odjíždím za frendíkem do Prahy a následně se spolu vracíme sem do Měsíční krajiny, rozhodla jsem si snad podruhý v životě uklidit pokoj, přičemž jsem našla spousty zajímavých věcí. Jedna z nich je více méně nedávno vytvořená, ale přišla mi celkem zajímavá. Není to žádná básnička ani něco podobnýh, prostě jen totální sračka napsaná v totální depresi a afektu.

Vztáhni ke mě ruku,
jako každej druhej den.
Nehmotní se na mě vysrali,
na pomstu sílu nemám.
Smrděj jako houby po dešti,
jedno stádo.
Králíci.
City nemaj,
já ale taky ne.
Jsem zlá a oni ne.
Oni oni oni
si prožívaj tu onu
Sladkou Mizérii.
A já byla špatná,
zmlátilo mě moje osmý a devátý já.
Vysrali se na mě,
protože nejsem člověk, ale hlína.
Protože neumím být člověkem.
Na člověka jsem moc naivní
a na mrtvolu je mi moc blbě.
Miluju je jak svoje potracené dítě,
kov proháním si kůží.
Oni nejsou mé potracené děti,
včas uhnuli skalpelu,
ale hlavy jsem jim utrhnout stihla.
(a teď přijde ta chaotická část)
Chci se zase narodit a hned po porodu umřít protože jsme zpíčenej hajzl co si chce jen užít s čímkliv ládujou do sebe sračky a kytky ale nikdo nic neví ani že trpim jak to zasraný zvíře trpim trpim a den ode dne trpim víc ale smrt je v nedohlednu asi jako sníh v srpnu. Proplouvám "životem" jak zkaženou plodovou vodou a nic mě nebaví žiju od deprese k depresi a prášky ztrácej na účinku jen mě chtěj dostat do nějaký zasraný sekty protože Bůh je zlej ale já nejsem ten druh feťáka co přechází na víru, nenene. Mám vyhlídnutý dvě oběti které hodlám připravit o dětství, vyrostou, áno, vyrostou, zabiju je, zabiju, chci je zabít ale nejdřív s nima budu spát a pak je zabiju jsou to hajzlové neskuteční hajzlové hajzlové nenávidim je prosím pomozte mi.

Docela psycho, koukám.

Vzkaz pro Michaela

19. července 2012 v 18:27 | Kim |  Chaos
Možná jsi nasranej, možná spokojenej... nebo dokonce obojí, ale myslím že to bylo pro dobrou věc. Zemřels, vcelku nedůležitej, heroinem odrovnanej, mámou z domu vykopnutej, zabitej, prostě na hovno život ne? Haha, pamatuješ jak jsme stáli na streše toho věžáku, byla noc a my se smáli tomu hnusnýmu městu? Taková chvíle rodinný pohody, jistě se pamatuješ. Byl to pro mě fakt silnej zážitek. Miluju když je noc oranžová a světla města v dálce blikaj a ty nevíš proč.
Co se událo novýho od tvýho odchodu? Lautr hovno nic. Vše jakoby zapadlo zpátky do starejch, až moc rovnejch kolejí. Monotyp, víš co. Dny mě trávěj. Říkaj tomu prázdniny, ale mě že bych se cejtila o něco svobodněji, to ne. Ve školním roce si člověk může dokazovat že je vlastně někdo docela jinej než doopravdy je, a ty blbci mu to zhltnou. Je to zlý, ale stejně mě 99% lidí odtamtud nezná, tak co se s tim srát a neudělat si čas od času z těch lidí srandu?
Jo, těch posledních pár měsíců vypadalo všechno tak nějak nadějně, na akce jsem chodila, s lidma se seznamovala, trávu jsem hulila, ale teď se mi to zase začalo všechno ztrácet. To užívání si. Vlastně to nebylo užívání si, byla to taková deprese v užívání, jestli chápeš. Asi ne. Prostě takhle - všichni jsou kolem tebe vytlemení, baví se, a tobě je fakt smutno z toho, že se neumíš odvázat, bavit se, zkrátka bejt šťastnej jako oni. Prásk, a deprese je na světě. Tu a tam si někdo s tebou pak ťukne flaškou a prohlásí "nespi, kalíme!", ale ty se zmůžeš jen na unavený úsměv. Pak tě zahryže svědomí z toho že zase promrháváš takovou dobrou akci s takovejma nedobrejma myšlenkama, tak se sebereš a zamíříš do kotle pod pódium a poskakuješ tam retard, ale o něco míň retardovaně než ostatní. Jako jo, ty konce jsou vždycky dobrý. Člověk se snaží vytěžit z každý chvilky co nejvíc.
A mám snad i pocit, že brácha mě začal tak nějak brát. Nebo jestli jde fakt jen o pocit. Už mi šije bundu do Paříže, chce abych tam vypadala k světu, furt mi nosí nějaký písničky a filmy, ale já nevím... najednou se cejtim dost nejistě. Zvolit si roli nešťastnýho člověka mezi šťastnými lidmi, nebo si podělat celej svůj život svými šedivými myšlenkami, depresemi...no vlastně, ono to nakonec vyjde nastejno, takže proč to řešit.
Už jsem úplně zapomněla na to, co vlastně chci. Vždycky jsem alespoň trochu tušila, ale teď prostě prázdno, černo. Je mi ze sebe samotný až blbě. Víš co, chtěla bych mít někdy tvůj osud, Michale. Nechat se zabít od holky který ses snažil alespoň trochu svojí přítomností pomoct.
Život je furt o nějakým blbým rozhodování. A moje první špatný rozhodnutí bylo přijít na tenhle svět, kde je všechno tak komplikovaný a od tvýho cíle, přání, čehokoliv po čem toužíš, vede k tobě děsně komplikovaná cesta, jestli vůbec nějaká. Jednoho dne může bejt všechno tak skvělý, tak jak jsem si vždycky přála. Ale najednou si řeknu "proč jsem to vlastně chtěla, když to nic zas tak dobrýho neni?". Chtělo by to zkrátka několik životů najednou a vyzkoušet všechny volby, varianty. Chlapče, máš štěstí. Ty sis užil. Zemřel jsi mlád, ale užil sis život naplno. Sic na pokrají zkázy, ale kterej člověk někdy není na šikmý ploše? Sic jsi byl jak houba nacucanej heroinem, ale copak ti něco jako "spořádanej život" může přinést potulování se s malou, pevnou partou po nočním městě? Uměle navozené šílené zážitky? Jazyk co se rozpustil pod kyselinou lysergovou? Ten neskutečnej adrenalin, kterej ti ten tvůj ne-spořádanej život přinášel? Odpověď je jednoznačná, chlapče. Nežil jsi nadarmo. Něco jsi viděl, zažil, dokonce i smrt...sice zapříčiněnou mnou, ale to už neřeš, stejně bys takhle dlouho nepřežil. Byl jsi fajn, ale ne dost. Uctívala jsem tě, ale to nestačilo. Potřebovala jsem hmotnej důkaz.
Pak si se mi začal nějak ztrácet, vůbec jsme nebyli na stejný vlně nebo tak něco. Ač jsem zavřela oči a křečovitě si tě snažila připomenout, tak nic. Už se to nedalo zachránit, tak sorry no.


Hehe, našla jsem jednu svojí stařičkou klučičí fotku, a hned mi došlo o co tu jde. Jsi to ty, ty grázle.



A tahle písnička by se ti mohla dost líbit, ale jinde byla nahrána jen na živo, tak kdyžtak odpusť to Mighty. Jo, na Mighty bych zapomněla! Jedu tam (snad) příští rok, tak se budu snažit užít si to za tebe... sice vím že ty radši trochu něco jinýho, ale tak co. Slow down!



Sladkokyselý pláč bez slz.

16. července 2012 v 20:13 | Kim |  Chaos
Nohy mám skrčený pod sebe, nehty si vrejvám do dlaně. Cítím, jak nějaké neviditelné chladné ruce začaly svírat krk. A v hlavě mám písečnou bouři. Mám potřebu brečet, ale jediný co ze sebe vydám je tupý zírání do prázdna.
Začala jsem si hrát na panenku. Ne s panenkou, ale na panenku. Já si hraju sama se sebou. Sobě samotné ubližuju, protože panenkám se jen ubližuje. Když vidím sebe samotnou v umělých řasách, černých šatičkách a polo-silonkách pro prostitutky, chce se mi brečet a zároveň smát. V zrcadle vidím zbytek toho, co ze mě v pouhých patnácti zbylo. Ubohá hromádka siláckýho neštěstí, která se snaží dělat ze sebe něco ještě ubožejšího za účelem toho, že si pak bude moci více ubližovat. Je to chorej a holej nesmysl. Písmenka se mi motají, přímo tančí. Nezvládám se ovládat, nestíhám koordinovat to svinstvo v mojí hlavě. Hranice jako "špatný" a "dobrý" nebo "slušné" a "neslušné" už tu vůbec nejsou. Prostě jeden velkej chuchvalec nebo lajna, to je fuk. Auta jezdí na oranžovou a já běžím na červenou. Trénink na bronzovou a těšení se na zlatou. Michael je mrtvý, jsem teď svobodná. Ale já toho využít neumím. Život je smrtelný. Hodiny jdou pozpátku, vracím se do dělohy. Teď jsme panenka, ale za chvíli si půjdu na Mírové náměstí k taxíkům. Budu oděna do dlouhého, koženého kabátu, vlasy špatně odbarvené a oči rozmazené. Kouřit nekvalitní pašované cigarety a zírat na mrtvýho holuba se zdeformovanými pařáty. Najednou se vedle mě objeví bratr a dá mi facku. Nereaguju. Dál zírám na holuba. Slyším řeči jakože tohle by ho v životě nenapadlo, že tohle by ode mě nečekal aže se mnou končím. Nic. Už jen pozoruji jak se otáčí a odchází pryč.
Je mi to všechno tak líto. Je mi líto mého druhé já, protože vím, že trpí. Nevím pro jaký život se mám vlastně rozhodnout. Stojím na rozcestí, a kamkoliv se vydám, bude to pro mě akorát větší utrpení. Protože už jsem se naučila žít beze štěstí. V přítomnosti šťastných lidí se cejtim nesvá a upadám do deprese. Oni to ale nechápou, a tak jsou potom vůči mě odtažití. Nejsou to blbý mindráky, je to nemoc. Buď se na mě naserou že "si neumím užívat" nebo jenom tak lhostejně pokrčí rameny a snažej se se mnou zavést řeč. A právě v takové slavné chvíli se přestávám kontrolovat když pozoruji že o mě někdo tak nějak jeví zájem, je už fuk z jakého hlediska. Začínám se na danou osobu upínat a záleží už jen na sympatiích, jakým způsobem. Nedochází mi, že pro ně jsem jeden z miliónu. Oni jsou pro mě v tu chvíli jedni. Jen jedni. Hned si o každém naivně myslím, že taky má podobné...eh... "cítění" jako já, ale bohužel dementů jako jsem já je jen asi jedno procento populace, obávám se. Dělám a hodlám dělat věci, o kterých vím, že mi ublíží a ubližujou. Jen mi všichni stojej v cestě, abych se k těm činnostem dostala. Jsem zlej člověk a o životě nemám ani páru. Je mi fuk, že někomu na druhým konci planety je dvacetkrát hůř než mě a má hladem nafouklý břicho, protože to prostě nejsem já a vím, že tomu někomu stejně nedokážu nějak pomoci. A hned jsem sobec. Nejsem sobec, jsem realista. Teda spíše ve chvílích náhlého prozření, jindy jsem spíš sníč.
Nejhorší je, když začnete pochybovat. To nad vámi začne pochybovat také, a pak se všechno hroutí. Spolknu pravítko a napřímím se. Stoupnu si doprostřed dálnice, a hle že mě určitě nic neporazí. Blbci uhejbaj, a pak se ještě omlouvaj když do vás narazí. Blbci.
Proč osud nemůže bejt z plastelíny? Tvarovala bych si ho podle svého, a nakonec s ním vztekle praštila o zem. Ano, koukám že tou prázdnotou v sobě dokáži zapatlat celej blog. No, koneckonců k tomu byl vytvořen.
V krvi mi koluje sto let starý, zcukrovatělý med a omítka. Ti vyvolení pochopí. Nikdo není vyvolený.
Tak tedy stojím na semaforu a čekám na duhovou. Nějakej nepozornej řidič mi přejede nohu, ale zase se vzpamatuju. Mraky vypadají jako keře ze Super Maria. Chce se mi zvracet, napumpovali do mě syrový vepřový. Už mi kvetou prasečí kopýtka, a asi jsem chytila nějakou pohlavní nemoc, myslím že se jmenuje "láska". Nejsem zamilovaná, jen jsem špatnou obětí této nemoci. Když chytnete nemoc, přeci nejste šťastní. Oběť moderní doby.
S úšklebkem poslouchám bratrovy zážitky z toho onoho festivalu, občas se od srdce zasměji, ale dále si jen v duchu říkám "ano, takový život jistě musí bejt sranda, jet o víkendu na festival, vožrat se a v pondělí zase do práce a bejt tak nějak furt veselej a nabuzenej a pozitivně naladěnej", ale zároveň vím že takhle bych šťastná nebyla, protože ty lidi nejsou zkrátka stvořeni pro mě. Mají úplně jiné životní priority, řekněme že jsou prostě v normě a ví co chtěj a co očekávat. Jsou prostě jen trošku primitivnější a Bohem trošku obdařenější.
Ale copak může bejt něco primitivnějšího než panenka?

Jakej nadpis by to asi jako vystihnul?

15. července 2012 v 13:25 | Kim |  Stereotypní zápisy
Protože mi došlo že bez psaní mi nejde se tak nějak obejít, rozhodla jsem se využít tlačítko "uložit do rozepsaných", tudíž můžete číst o dost delší články o rozporuplnějších věcech, co se stíhaly udát.

S promáčenou botou se procházim po (údajně) největší synagóze v Čechách, na hlavě mám tu praštěnou papírovou jarmulku kterou nám dál takovej ten chlap který vybírá vstupné. Nemůžu se vynadívat na to, jak to tam celý vyzdobený a nepůsobí to takovým chladným dojmem jako typickej kostel, i když asi možná jen pro mě. Poté si pečlivě prohlížím černobílé fotografie, které jsou rozvěseny po celé synagoze, a projíždí mnou takový divný pocity. Ty lidi doopravdy trpěli. Trpěli za svojí víru, ale přesto se jí nevzdali. I když by jim to stejně bylo houby platný...
Jsem děsně primitivní blbeček, takže o sobě tak nějak s neklidem musím prohlásit, že o náboženství toho zrovna dvakrát nevím, ale ten judaismus mě začal fakt zajímat, tak jsem se rozhodla si o tom něco přečíst, a nestačím se divit, jak je to šíleně komplikovaný, ačkoliv pro člověka jako jsem já je komplikace i zavázat si tkaničku. Inu, nejspíš se o to začnu zajímat víc, nějak se mi ty jejich zvyky líbí.

A nakonec konečně přichází okamžik návratu z Plzně domů do Měsíční krajiny. Ovšem to by nebyli naši, kdyby ještě neotočili auto víc na jih jen kvůli nějaký hradní zřícenině, kde šíleně foukal vítr a pod vlivem kinedrilu vás ten zdlouhavej projev průvodkyně šíleně uspával, takže jsem se návratu domů vážně nemohla dočkat. Při cestě v autě jsem se mi vzácně podařilo usnout a jak asi víte, spaní v autě je něco šílenýho. Teda alespoň pro mě. Všechny moje představy se začaly jakoby zhmotňovat. Ze sluchátek ke mě zdálky doléhala hudba od mých poslední dobou oblíbených Pipesů. Jakoby se ta muzika ozývala ze všech možných stran, nikde končících stran. Ozývaj se z nekonečna a do nekonečna taky budou znít. A v tý melodii jsem dokázala spatřit všelijak míhající se obrazy. Děje. Byly to němý filmy s punkovou hudbou v pozadí, a samozřejmě já v hlavní roli. Všechno bylo v hlavní roli. A protože jsem už docela vážně upadala do spánku, tak rozumová část mozku zcela vypla, což mělo za následek ty šílený věci co se v autě odehrávaly. Nejdřív mě obklopovaly ty skvělé, chorošně brejlaté tváře a všichni jsme byli šťastní a čistí. Pak ale jeden z nich zakopl a upadl do louže. Všichni se prudce zastavili, zdvihli ukazováčky a nesouhlasně kývali hlavou. Nenene, to přece není možné. Nenene, to se nedělá. To my se s tebou teď bavit nebudem, jdeme pryč. Protože tohle se fakt nedělá!
Z toho švihlýho polospánku mě probral telefon, do něhož vesele rozprávala moje máti. Podle slov jsem poznala že mluví s bratrem, jež se v tu chvíli nacházel se svými (chorošnými) přáteli na festivalu v Táboře, takže jsem ihned zpozorněla a uchem nasávala každej verd. A málem mě kleplo, když začali tolkovat o jednom abstinentovi, kterej podle matčinejch slov "má teď na zadním sedadle jednu nápadnici, tak prej kdyby měl zájem budou jen a jen rádi, že by mu jí klidně dovezli i domů". No jako, ty co jsou o téhle situaci lépe informováni asi teď ví nebo spíš tuší, že ten Zákon přitažlivosti se začíná projevovat. Prostě jednou jsem si řekla, že si zkusim k sobě přitáhnout něco, co mi přišlo stejně tak nějak ztracený, ale ono asi fakt není. Není. Nesmí. Ať je sranda.
Stačí jen trochu věřit a pohrávat si se zákony vesmíru, protože vesmír vám to pak oplácí. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale když jsem začala, tak všechno se pak odvíjelo trochu jinak. Nevím jestli jsem si to jen vsugerovala, ale proč tomu nevěřit? Když nic jinýho už téměř nezbejvá, člověk je schopnej udělat, nebo si myslet cokoliv.
Upustila jsem od chlastu, trávy a řezání, sice proto že k teď nemám moc příležitostí se k tomu dostat, ale zkrátka mi to nějak nechybí. Neříkám že bych si nedala, kdyby mi někdo nabídl... ale byly časy kdy jsem hulila výhradně sama a téměř každej tejden. A taky jsem si občas myslela, že když do sebe ve škole naházim všelijaký prášky, že mi bude líp a že ty stresový situace tam zvládnu. Jako ano, zvládla jsem je ba to byla někdy i sranda, ale dospěla jsem k závěru, že to ty červy v hlavě nevypálí, možná jen na chvíli omámí. I přesto všechno prozření stejně i teď vím, že budoucnost bude jiná, protože se hodlám jít do prostředí, kde nade mnou naši ztratí kontrolu, a toho moje svinská povaha podvědomě využije. Zatím si snažím užívat (i když mi to moc nejde) ten pocit, že teď má je všechno tak jak má bejt, a že zítřky budou lepší. Jo, trochu mě to i děsí, ale musím si toho raného dětství ještě užít, než mě někdo trefí bronzovou ránou. Pak budu jen trénovat na zlatou.
Prostě žít jako malá, bláznivá holka. Počkat, to zas ne, smrdí to kýčem. Prostě jen se chytit posledních možností co jsou, naposled si užít jak se na slušné lidi patří, možná přijít k rozumu, nevím. Chci si ještě spnit nějaký ty polosny, který si občas z nudy vypěstuju. A taky se mi to podaří. Vlastně už podařilo. A pak... pak si splním ty velký sny. Pak jen budu usínat a upadat do nekonečné nevědomosti o světě. Pak třeba budu moci i umřít. A taky že možná umřu, ale jen v tomhle světě. Ta všivácká duše se se mnou bude vláčet donekonečna. Nedáme si navzájem pokoj. Budeme se věčně urážet a pošťuchovat. Čas od času se s sebou smíříme, asi jako teď. Ale pak ty boje začnou odznova.
A nebo třeba taky ne. Až budu spát, někdo mě potichu připraví o půlku mozku, a já se pak s nezmizitelným úsměvem přestěhuju do opuštěné horské chatky k jezeru nahoru do Norska, budu tam žít úplně sama, furt s tím úsměvem na tváři. K večeru půjdu do lesa na dříví, abych v tý chajdě nechcípla zimou. Moje kroky se budou rozléhat lesem an míle na daleko, ale stejně je nikdo neuslyší, protože tam nikdo nebydlí.
Jen já. Jedna jediná já.

Shut up and get on my horse!

12. července 2012 v 11:24 | Kim |  Stereotypní zápisy
Tak zase jako dobrý. Trčim v nějakym předraženym kempu v Plzni, kterej svými "kvalitami" ceně absolutně neodpovídá. Horko těžko jsem se tomuto úmornému výletu bránila, ale ne, já se prostě musim zúčastnit každý chujoviny která stejně pokaždý skončí hádkou nebo něčím podobným. Ráno se vzbudim s rozlámaným krkem, záchody na míle daleko a sprcha za dvacku. Jediný co mě tak trochu uklidňuje, je ten fakt že v sobotu se konečně vracíme do rodného Ústí kde je to sice taky na nic, alespoň hajzly tam jsou takový na jaký jste zvyklí. Tahle uspokojující pravda ovšem nepřebije to, že se zejtra jede na Mighty Sounds, a protože jsem ještě malej zasranej spratek tak tam nemůžu. Jsem v nevýhodě. Nemůžu uskutečňovat ďábelský plány, který zas tak ďábelský nejsou, ale pro mě fakt jo. Sice ten jeden chorošnej malčik mi napsal že někdy o prázdninách někdy s tou jejich zkaženou bandou můžu někam vyrazit, ale neni to úplně ono, protože naši maj furt tendence čumět na hodiny, a taky si nějak v poslední době oblíbili drogový testy. Tolik chci dosáhnout svýho, sem tam si splnit nějakej ten polosen, ale prostě ne, nemůžu. Ve skutečnosti si chci zase v praxi předvést trochu tý manipulace, abych pár těch blbců dala dohromady a aby se začal chovat trochu přijatelněji, tak já bych chtěla.. protože se chovaj fakt jak blbci a to se mi nelíbí. Zní to sobecky, ale je to prča, a kdo kdy sobeckej vlastně nebyl?
Ale prostě ne, musim trpět uprostřed lesa u rybníka plnýho komárů, a ještě ke všemu s šíleně ukňouranym psem.
A nemůžu prostě ani uprostřed tý přírody "vypnout", protože ten mozek už je celej prolezlej úplně nějakýma nesmyslama , je jima provrtanej a propíchanej skrz naskrz. Nemám depresi, jen jsem prostě nasraná, protože neni možný že musim mít takovou smůlu. Ona to není smůla, vlastně jen taková forma sebelítosti, ale je to fakt na hovno, protože veškerá sebelítost je na hovno. Ale zdá se mi že jsem nějaká zaseklá nebo co. Jakobych furt stála na místě, jen sem tam do mě občas něco praštilo, třeba nějaká událost, osoba a tak. Vždycky mě to zásahne do toho rozbředlýho mozku a já se zasekávám ještě víc. Je to asi ta porucha přizpůsobení co mi přišili v mejch třinácti. Je fakt, že si nikdy neumim představit že by něco mohlo bejt jinak. Akorát o tom vždycky jenom sním, a když už je k tomu tak nějak nakročeno, tak začnu panikařit a začínám se hroutit, dramaticky řečeno. Proto bych měla přestat snít o nesmyslech. Ale když ono to pak neni žádná sranda.
Prostě nevím co chci a hotovo.
Chci na to Mighty, ale je mi jasný že bych tam určitě hned dostala depresi, protože když jsem s tou bandou chlípníků tak dostanu depku, protože jsem vždycky zakomplexovaná z tý jejich veselý nálady a těch pevnejch přátelství co mezi sebou maj. A taky z toho věkovýho rozdílu, kterej mě osobně by nevadil, ale oni se furt tak nějak na mě takhle ohlížej. Teda kromě jednoho člověka, kterýho jsem si mezi nimi oblíbila asi nejvíc, ale to je vlastně docela úplně fuk, protože on mě ne.
Řekněme, že bych se měla nejspíš na nějakou dobu na to bezvýznamný blogování vysrat, páč pomalu ztrácim schopnost psát jak kultivovanej člověk a místo toho píšu jak negramotná, retardovaná opice. A hlavně úplně pořád jen dokola o tom samým, a to je pak celkem nuda pro ty, co to čtou. Takže se pokusim psát s co nejdelšíma odstupama, protože tohle nemá smysl.
Shut up and get on my horse, my horse is amazing!

Kentus

8. července 2012 v 20:18 | Kim |  Čmárání
Tak si řikám že rubrika "Tvorba" nebo jak se to jmenuje tak trochu zaostává... nuže, jdu to napravit. Zde je pár mejch ... nevim jak to nazvat.



Moje úchylka na německý ovčáky. Tolik je nikdo nemá rád.



Tohle bylo kresleno v taky takovým rozporuplným období.


A tohle už ani vlastně nevim co mělo jako bejt.


Žblepty žblept.




A tomuto říkám "Kuřátko v centru dění".


A tady mě prosím pěkně obšťastnil ježek, když už nikdo jinej.


Jinak, ty prázdniny se tak odporně vlečou a zároveň utíkají. Nechutné. Prakticky jediný na co se těšim, je až si naházim pár věcí do batohu, sednu s bráchou na letadlo směr Paříž kde budeme nocovat na lavičkách a po squatech. Bude to skvělá zkušenost...


A na závěr si dovolim jednu písničku, při který se přenádherně sní o čistym životě s čistejma, bezstarostnejma lidma.




Pláčeš?

6. července 2012 v 22:33 | Kim |  Chaos

Začala jsem chodit do postele o hodinu, dvě dřív než jdu skutečně spát. Přikryji se, a rozhlížim se po pokoji. Poslouchám déšť. A přemýšlím nad ničím. Nechávám myšlenky plynout. Je to jedna z nejlepších terapií na který jsem kdy přišla.
Nebo jen tak zavřete a vžijete se do představy že máte to, co chcete. Praktikuji to jednak kvůli Zákonu přitažlivosti a jednak je to nádhernej pocit, i když trochu klamnej. A kolem vás se rozprostírá nepropustná tma a vy máte chuť brečet štěstím, protože takhle ležet v posteli je něco nádhernýho.
A najednou přijde Beth.
Prostě se mi v hlavě najednou zjevila holka a představila se jako Beth. Je to taková malá, špinavá coura. A jen tak si kouřila svoje cigáro a upřeně na mě hleděla. Usmívala se. Smála se.
Neměla jsem na to nervy, tak jsem se otočila na bok a snažila se usnout.
A ráno se vzbudím a jako první co udělám, je že se rozbrečím. Žádnej hysterickej řev a unudlanej ksicht jak by si kdekdo mohl představit, jen se mi to tváři kutálely ty odporný slzy a v nose mě pálilo. Bylo to tak pak celej den. Furt jsem měla potřebu brečet, ale nešlo to. Celej den jsem byla zavřená v pokoji a snažila se zapomenout na vleknoucí se čas.
No, a teď tu sedím, kouřím cigáro a píšu úplně nesmyslnej článek kterej si přečtou 2-3 lidi a to si ještě fandim. Před chvíli jsem zase ležela na posteli a snažila se konečně vybrečet jak se sluší a patří.
Ale NIC. Žádnej hysterickej řev se nekonal, ačkoliv jsem to potřebovala jak svině. Den strávenej na balancu. Na hovno, fakt.
Jen zmizeli naši z domu, snažila jsem se řádně uvolnit. Ubalila jsem si čistý cigáro, pustila na plný pecky "All over the world" od Pixies, zhasnula, lehla si, odpálila, zavřela oči a užívala jsem si tu chorošnou chvíli ála "jen já, muzika a cigáro". S každým vydechnutím jsem si depresi oddalovala dál a dál. I jednu zasranou cigaretu si musíte užít naplno, žádnej fofr jako to většinou lidi dělaj. Musíte si dokázat užít naplno cokoliv. Tak proč já to s 90% věcma neumim?
A teď si uvědomíte, že pokud to hned nezalomíte, tak máte před sebou ještě spousta let času. "Života". A vy nevidíte nic. Neplánujete nic. Jen sníte a přemýšlíte o nemožném, jako je třeba vyhubení lidské rasy za účelem nechat tu žít jen zvířata, protože ta nejsou tak špinavá jako my.
Dneska jsem šla jen tak sama od sebe na procházku se sousedky psem, je to německý ovčák, a pro ty já mám slabost. Nechala jsem se tím psem táhnout někam po cestě, a nakonec jsem mu aportovala. V očích se mu leskla ta čistota a čirá radost. Žádné starosti. Žádné vědomí o světě. Jen štěstí.
Okamžitě jsem se do toho psa zamilovala. Při vzpomínce na něj se mi chce plakat...
Nevím co budu dělat. Už nedělám nic jinýho kromě snění. Furt jen blouzním. Pořád. A nejde se toho zbavit... místo toho abych se snažila ty sny uskutečnit, radši se s povzdechem budu dívat na to jak mi příležitost mizí před očima a snít dál.
Co budu dělat?

Růžové pohádky se špatným koncem

4. července 2012 v 11:41 | Kim |  Chaos
Zatím jsem prázdniny prožívala tak nějak levitujícně. Od ničeho k ničemu, od ničemu k ničeho. Nevěděla jsem jestli mám naříkat nebo se smát. Tak jsem dělala obojí.
Jsou to prázdný dny. Jako ve vzduchotěsném vaku. Jste alergičtí na kyslík.
Nechce se mnou někdo zajít do Kensington Clubu? Budeme sedět u baru, popíjet čistou limonádu a bavit se o životě. O všedních dnech. O práci, šéfovi. Budeme vzpomínat. A k tomu bude hrát nějaká dudácká odrhovačka. Čas od času do naší konverzace přispěje něčím zajímavým hospodskej. A až to tedy dopijem, půjdeme se projít na promenádu. Budeme smát a sledovat moře a zataženou oblohu. Takhle čerstvej vzduch už v životě neucítíme. A ten kouzelnej vánek nám bude čechrat vlasy. No tak se připojte.
Chci začít odznova. Tentokrát to bylo zase špatně. Budu se normálně bavit jako normální lidi. Budu chodit na koncerty, s Matesem popíjet džus a vést veganský kecy. Vykašlu se na trávu a řezání. Vykašlu se na věci co se staly, protože dneska mám pocit jako by se nikdy neudály. Všechno je tak pryč. A já na ně pak zapomenu úplně. Vykašlu se na dráhu začínajícího narkomana, protože vlastně žádnej začínající narkoman nejsem, ale doma mě za něj maj.
Včera jsem se dostala do divný nálady. Většinou když nemám večer do čeho kopnout, tak sedim u počítače ale teď jsem si lehla na postel a ležela tam tak asi do půl jedenáctý než jsem se odebrala ke spánku. Bylo zvláštní pozorovat jak se kolem mě začíná rozprostírat čím dál větší tma.
Nejdříve jsem jen tak nechávala myšlenky plynout, vyskytovalo se v nich všechno. Škola, bejvalá třída, neskutečná chuť na pořezání, Michael, Michal, výlety do Londýna, narkomani, ústeckej club Cirkus a DOMA, tráva, já, sex, koncerty, kreslení, antidepresiva, vzpomínky na psychárnu a budoucí vzpomínky na psychárnu... bylo toho přemoc. Pak jsem nakonec zavřela oči a představovala si život který hidlám začít žít. Takovej ten čistej, marnej, ale přesto zábavnej. Úplně jsem se do toho vcítila. Jakobych to doopravdy prožívala.
Úplně jsem cejtila to natěšení na to, až přijedu v pátek z intráku do Ústí, tam se sčuchnem se starou dobrou partou která vlastně teď žádná moje parta není, ale to bylo v tu chvíli fuk. Asi jsem je chtěla jako svojí partu proto, že se mi pokaždý zdáli tak bez problémů, šťastní... inu, vždycky jsme se nejdřív rozhodovali kam půjdem. Většinou se jednalo mezi parkem nebo nějakým klubem. V parku se mi ale líbilo víc, bylo tam takový mírový ticho. Všichni popíjeli nějakej chlast, sem tam se někdo dokonce i zhulil, jen já jsem tam poskakovala s džusem. Ale i tak jsem byla šťastná pro tu chvíli kdy můžu být s nimi. Se šťastnými, vyrovnanými lidmi. S lidmi, kteří mají v hlavě jasno a ví co chtěj, ví za čím jdou. Tolik jim závidím. Nakonec až všichni budou mít dost, tak se rozpustíme a každej se odporoučí do svýho. Já jsem společně se svým přítelem k němu domů, kde nás, jak jinak, čekal báječnej večer.
Tak takhle jsem si snila když jsem v rukách křečovitě mačkala polštář a přemáhala se abych se nepořezala. V tu chvíli mi bylo úplně jasný že to takhle krásně dopadne. Ale i blbečkovi dojde že takhle to nebude, protože jakmile někdo vytáhne pití nebo trávu, tak udělám vše pro to, abych si trochu oddálila realitu. A navíc pochybuju že takový normální lidi by stáli o duševně nevyrovnanýho debila jako jsem já. Pokaždý si z takových večerů s nima pamatuju, jak se se mnou baví asi jen jeden člověk.
Jak bude za rok touhle dobou?

Fameless

1. července 2012 v 19:35 | Kim |  Stereotypní zápisy
Jen prázdniny začaly, mám pocit že i skončily.
Vážně si připadám takhle mrňavá. Nic nezmůžu. Nic nemůžu. Všechno je mi předem odepřeno. Jsem nucena být závislá na svém bydlišti a svých vychovatelích, a už mě to začíná pěkně srát. Necejtim se ani trochu svobodně. Teď už mi dokonce začali podstrkovávat drogový testy. Samozřejmě že THC bylo pozitivní, takže tím se mi sranda na prázdninách o dost zkrouhla, páč mi naši vyhrožují testama každý tři týdny. Bezva. Paráda.
Najednou mi začalo docházet, jak jsem si na všechny ty sračky zvykla. Každej víkend jsem byla vždycky tak trochu mimo, a teď to najednou musim utnout. Máma říká, že prej kdyby měla storpocetní jistotu, že jsem psychicky v pořádku, tak by jí to zas tak nevadilo. Ale takhle se bojí že sklouznu k něčemu tvrdšímu. Asi má pravdu. Ale hlavně si myslí, že jsem to jen zkusila, kdežto pravda je taková že už ani neznám přesnej počet brk co jsme kdy měla. Z jednoho jointa to rychle sklouzlo na dva, tři najednou. A o občasných prášcích na nervy který jsem do sebe házela ve škole ani nemluvim.
Asi je načase se na tohle všechno vysrat. Ale copak to je tak jednoduchý? Když se vám dějou samý zmatený věci a vy je nepobíráte, tak takhle většinou se mi alespoň na chvíli uleví (nepočítám stavy kdy si najednou myslím že mě všichni nenávidí a že jsem všechno zkazila).
Máma mi včera narovinu řekla, že jestli si vyberu dráhu drog, zabouchne za mnou dveře a už nikdy je neotevře. Nenadávala mi, nekřičela na mě, ale asi je z toho v šoku. Taky v šoku po těch zkušenostech co s narkomany má, pochybuji že chce aby se historie opakovala. Ale proč to nějakým divným způsobem chci já? Zeptala se mě pak, jestli chci brát drogy, jestli si myslím, že mi to pomáhá. Pokrčila jsem rameny a chroupala mandli v medu. Pak mi začala ještě říkat jak to řekne psychiatrovi a že jestli se mi zdá normální hulit na antidepresiva. Zase jen pokrčim rameny. Ovšem na pohled, jak máma a nevlastní fotr zkoumaj tester a pak jenom hlesnou "pozitivní" nezapomenu. Nevím proč to na mě tak zapůsobilo, asi proto, že teď bude mnohem těžší něco utajit... ale hlavně, že mi teď nikdo nebude věřit, že si mě pokaždý zmerčej jen co příjdu domů, a to já nesnášim. Proč mě sakra nenechaj na pokoji? Já o sobě vím, že nepřestanu, že přestat je marný... jednou jsem to zkoušela, ale jakmile jsem viděla že někdo má trávu, úplně jsem zblbla. Já vim, je to jen blbá tráva a asi to moc řeším, ale mě to mate. Všechno to jakoby vyplulo na povrch a teď jsem doopravdy hajzl, protože už se vidim jak zase čuměj na ten tester o pár tejdnů později a stejně zklamaným hlasem řeknou to svoje "pozitivní". A až si koupěj ten tester na tvrdý drogy, to se budu smát úplně. A jakože ho maj v plánu koupit, sami mi to říkali.
Cejtim se trochu jako parazit, ale na druhou stranu si musím říkat "vždyť je to jen blbá tráva, vždyť oni taky hulili tak proč to nenechaj bejt". Ale máma měla asi fakt pravdu. Že s touhle mojí pochroumanou psychikou bych nedokázala zabrzdit, tak prej ať se to snažím pochopit. Ale zase... přece neznám nikoho z toho uzoučkýho kruhu přátel kdo by jel v něčem tvrdým, tak co? Je to tak složitý.
Já bych se bez těch psychickejch pomocníků fakt obešla, kdyby mi ten nahoře občas taky pomohl. Seslal nějakej zázrak v podobě lobotomie. Achichach.
Inu, to jsem zvědavá, jak ty prázdniny ještě dopadnou, a což teprv můj pobyt na intráku.
Mám strach, že mě všechno předehnalo, že předemnou všechno utíká. Že se mě něco bojí. Asi to samozvaný štěstí. Ale já nemám špatnej život, jen mě furt něco nutí se sebelitovat. A to je fakt na hovno.





Ale alespoň je v něčem moje máma správňácká. Osobně se zná s e!ečkama.