Jakej nadpis by to asi jako vystihnul?

15. července 2012 v 13:25 | Kim |  Stereotypní zápisy
Protože mi došlo že bez psaní mi nejde se tak nějak obejít, rozhodla jsem se využít tlačítko "uložit do rozepsaných", tudíž můžete číst o dost delší články o rozporuplnějších věcech, co se stíhaly udát.

S promáčenou botou se procházim po (údajně) největší synagóze v Čechách, na hlavě mám tu praštěnou papírovou jarmulku kterou nám dál takovej ten chlap který vybírá vstupné. Nemůžu se vynadívat na to, jak to tam celý vyzdobený a nepůsobí to takovým chladným dojmem jako typickej kostel, i když asi možná jen pro mě. Poté si pečlivě prohlížím černobílé fotografie, které jsou rozvěseny po celé synagoze, a projíždí mnou takový divný pocity. Ty lidi doopravdy trpěli. Trpěli za svojí víru, ale přesto se jí nevzdali. I když by jim to stejně bylo houby platný...
Jsem děsně primitivní blbeček, takže o sobě tak nějak s neklidem musím prohlásit, že o náboženství toho zrovna dvakrát nevím, ale ten judaismus mě začal fakt zajímat, tak jsem se rozhodla si o tom něco přečíst, a nestačím se divit, jak je to šíleně komplikovaný, ačkoliv pro člověka jako jsem já je komplikace i zavázat si tkaničku. Inu, nejspíš se o to začnu zajímat víc, nějak se mi ty jejich zvyky líbí.

A nakonec konečně přichází okamžik návratu z Plzně domů do Měsíční krajiny. Ovšem to by nebyli naši, kdyby ještě neotočili auto víc na jih jen kvůli nějaký hradní zřícenině, kde šíleně foukal vítr a pod vlivem kinedrilu vás ten zdlouhavej projev průvodkyně šíleně uspával, takže jsem se návratu domů vážně nemohla dočkat. Při cestě v autě jsem se mi vzácně podařilo usnout a jak asi víte, spaní v autě je něco šílenýho. Teda alespoň pro mě. Všechny moje představy se začaly jakoby zhmotňovat. Ze sluchátek ke mě zdálky doléhala hudba od mých poslední dobou oblíbených Pipesů. Jakoby se ta muzika ozývala ze všech možných stran, nikde končících stran. Ozývaj se z nekonečna a do nekonečna taky budou znít. A v tý melodii jsem dokázala spatřit všelijak míhající se obrazy. Děje. Byly to němý filmy s punkovou hudbou v pozadí, a samozřejmě já v hlavní roli. Všechno bylo v hlavní roli. A protože jsem už docela vážně upadala do spánku, tak rozumová část mozku zcela vypla, což mělo za následek ty šílený věci co se v autě odehrávaly. Nejdřív mě obklopovaly ty skvělé, chorošně brejlaté tváře a všichni jsme byli šťastní a čistí. Pak ale jeden z nich zakopl a upadl do louže. Všichni se prudce zastavili, zdvihli ukazováčky a nesouhlasně kývali hlavou. Nenene, to přece není možné. Nenene, to se nedělá. To my se s tebou teď bavit nebudem, jdeme pryč. Protože tohle se fakt nedělá!
Z toho švihlýho polospánku mě probral telefon, do něhož vesele rozprávala moje máti. Podle slov jsem poznala že mluví s bratrem, jež se v tu chvíli nacházel se svými (chorošnými) přáteli na festivalu v Táboře, takže jsem ihned zpozorněla a uchem nasávala každej verd. A málem mě kleplo, když začali tolkovat o jednom abstinentovi, kterej podle matčinejch slov "má teď na zadním sedadle jednu nápadnici, tak prej kdyby měl zájem budou jen a jen rádi, že by mu jí klidně dovezli i domů". No jako, ty co jsou o téhle situaci lépe informováni asi teď ví nebo spíš tuší, že ten Zákon přitažlivosti se začíná projevovat. Prostě jednou jsem si řekla, že si zkusim k sobě přitáhnout něco, co mi přišlo stejně tak nějak ztracený, ale ono asi fakt není. Není. Nesmí. Ať je sranda.
Stačí jen trochu věřit a pohrávat si se zákony vesmíru, protože vesmír vám to pak oplácí. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale když jsem začala, tak všechno se pak odvíjelo trochu jinak. Nevím jestli jsem si to jen vsugerovala, ale proč tomu nevěřit? Když nic jinýho už téměř nezbejvá, člověk je schopnej udělat, nebo si myslet cokoliv.
Upustila jsem od chlastu, trávy a řezání, sice proto že k teď nemám moc příležitostí se k tomu dostat, ale zkrátka mi to nějak nechybí. Neříkám že bych si nedala, kdyby mi někdo nabídl... ale byly časy kdy jsem hulila výhradně sama a téměř každej tejden. A taky jsem si občas myslela, že když do sebe ve škole naházim všelijaký prášky, že mi bude líp a že ty stresový situace tam zvládnu. Jako ano, zvládla jsem je ba to byla někdy i sranda, ale dospěla jsem k závěru, že to ty červy v hlavě nevypálí, možná jen na chvíli omámí. I přesto všechno prozření stejně i teď vím, že budoucnost bude jiná, protože se hodlám jít do prostředí, kde nade mnou naši ztratí kontrolu, a toho moje svinská povaha podvědomě využije. Zatím si snažím užívat (i když mi to moc nejde) ten pocit, že teď má je všechno tak jak má bejt, a že zítřky budou lepší. Jo, trochu mě to i děsí, ale musím si toho raného dětství ještě užít, než mě někdo trefí bronzovou ránou. Pak budu jen trénovat na zlatou.
Prostě žít jako malá, bláznivá holka. Počkat, to zas ne, smrdí to kýčem. Prostě jen se chytit posledních možností co jsou, naposled si užít jak se na slušné lidi patří, možná přijít k rozumu, nevím. Chci si ještě spnit nějaký ty polosny, který si občas z nudy vypěstuju. A taky se mi to podaří. Vlastně už podařilo. A pak... pak si splním ty velký sny. Pak jen budu usínat a upadat do nekonečné nevědomosti o světě. Pak třeba budu moci i umřít. A taky že možná umřu, ale jen v tomhle světě. Ta všivácká duše se se mnou bude vláčet donekonečna. Nedáme si navzájem pokoj. Budeme se věčně urážet a pošťuchovat. Čas od času se s sebou smíříme, asi jako teď. Ale pak ty boje začnou odznova.
A nebo třeba taky ne. Až budu spát, někdo mě potichu připraví o půlku mozku, a já se pak s nezmizitelným úsměvem přestěhuju do opuštěné horské chatky k jezeru nahoru do Norska, budu tam žít úplně sama, furt s tím úsměvem na tváři. K večeru půjdu do lesa na dříví, abych v tý chajdě nechcípla zimou. Moje kroky se budou rozléhat lesem an míle na daleko, ale stejně je nikdo neuslyší, protože tam nikdo nebydlí.
Jen já. Jedna jediná já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 i i i i i i i i i i i i i i i i | 15. července 2012 v 15:27 | Reagovat

asi jsem se zamilovala do tvých článků

2 Otrávenej skřet Otrávenej skřet | Web | 15. července 2012 v 15:55 | Reagovat

Jak příjemně barvitá kompozice tvých slov se zažírá jako čistá špína do hlavy a snaží se i s duší odletět někam pryč, snad někam k těm snovým krajinám plných ledových kapek ranní rosy na stéblech nesekané trávy.

Těším se, až spolu opět někam zajdeme. Už dlouho mám chuť si s tebou řádně vylít srdéčko někam do škarpy, odcházet s pocitem úlevy a neohlížet se zpět.

3 mya mya | 15. července 2012 v 17:38 | Reagovat

Nahodou jarmulka je sexy...
Neeeee judaismus neeee.Jestli chces nabozenstvi tak islam...
Ja nekdy nevim co ke tvym clankum rict...
Nekdy mam pocit souzneni,nebo co a nekdy sem uplne mimo...
Takze ti reknu jen jedno,zij zivot na plny pecky,se vsim co ti nabizi a ber mu to co ti dat nechce.Zij ho tak abys nelitovala,aby sis rekla:
,,jo uzila sem si,jo bylo to skveli,jo niceho nelituju,,
Zivot je kratky,tak proc se mame ohlizet na ostatni a jejich blby zasady...mozna jsem mimo ale jen sem ti to chtela rict.

4 Satine Satine | Web | 15. července 2012 v 18:09 | Reagovat

Až budeš opuštěně žít v tom Norsku, tak pošli holuba s dopisem. I když vlastně, žijí v Norsku holubi? Kdyžtak aspoň nějakýho jinýho ptáka.

5 Delorah Delorah | 21. července 2012 v 15:28 | Reagovat

Ja uz jsem doufala, ze tvuj zakon pritazlivosti namířil víc k více pravděppdobnému objektu.. A ses pěkná kravka, já ti je eště dávala zapíjet. A M. má pravdu, poslední dobou mě svíraj zdi popsaný předsudkama a pravidlama, je to nahovno. ..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama