Sladkokyselý pláč bez slz.

16. července 2012 v 20:13 | Kim |  Chaos
Nohy mám skrčený pod sebe, nehty si vrejvám do dlaně. Cítím, jak nějaké neviditelné chladné ruce začaly svírat krk. A v hlavě mám písečnou bouři. Mám potřebu brečet, ale jediný co ze sebe vydám je tupý zírání do prázdna.
Začala jsem si hrát na panenku. Ne s panenkou, ale na panenku. Já si hraju sama se sebou. Sobě samotné ubližuju, protože panenkám se jen ubližuje. Když vidím sebe samotnou v umělých řasách, černých šatičkách a polo-silonkách pro prostitutky, chce se mi brečet a zároveň smát. V zrcadle vidím zbytek toho, co ze mě v pouhých patnácti zbylo. Ubohá hromádka siláckýho neštěstí, která se snaží dělat ze sebe něco ještě ubožejšího za účelem toho, že si pak bude moci více ubližovat. Je to chorej a holej nesmysl. Písmenka se mi motají, přímo tančí. Nezvládám se ovládat, nestíhám koordinovat to svinstvo v mojí hlavě. Hranice jako "špatný" a "dobrý" nebo "slušné" a "neslušné" už tu vůbec nejsou. Prostě jeden velkej chuchvalec nebo lajna, to je fuk. Auta jezdí na oranžovou a já běžím na červenou. Trénink na bronzovou a těšení se na zlatou. Michael je mrtvý, jsem teď svobodná. Ale já toho využít neumím. Život je smrtelný. Hodiny jdou pozpátku, vracím se do dělohy. Teď jsme panenka, ale za chvíli si půjdu na Mírové náměstí k taxíkům. Budu oděna do dlouhého, koženého kabátu, vlasy špatně odbarvené a oči rozmazené. Kouřit nekvalitní pašované cigarety a zírat na mrtvýho holuba se zdeformovanými pařáty. Najednou se vedle mě objeví bratr a dá mi facku. Nereaguju. Dál zírám na holuba. Slyším řeči jakože tohle by ho v životě nenapadlo, že tohle by ode mě nečekal aže se mnou končím. Nic. Už jen pozoruji jak se otáčí a odchází pryč.
Je mi to všechno tak líto. Je mi líto mého druhé já, protože vím, že trpí. Nevím pro jaký život se mám vlastně rozhodnout. Stojím na rozcestí, a kamkoliv se vydám, bude to pro mě akorát větší utrpení. Protože už jsem se naučila žít beze štěstí. V přítomnosti šťastných lidí se cejtim nesvá a upadám do deprese. Oni to ale nechápou, a tak jsou potom vůči mě odtažití. Nejsou to blbý mindráky, je to nemoc. Buď se na mě naserou že "si neumím užívat" nebo jenom tak lhostejně pokrčí rameny a snažej se se mnou zavést řeč. A právě v takové slavné chvíli se přestávám kontrolovat když pozoruji že o mě někdo tak nějak jeví zájem, je už fuk z jakého hlediska. Začínám se na danou osobu upínat a záleží už jen na sympatiích, jakým způsobem. Nedochází mi, že pro ně jsem jeden z miliónu. Oni jsou pro mě v tu chvíli jedni. Jen jedni. Hned si o každém naivně myslím, že taky má podobné...eh... "cítění" jako já, ale bohužel dementů jako jsem já je jen asi jedno procento populace, obávám se. Dělám a hodlám dělat věci, o kterých vím, že mi ublíží a ubližujou. Jen mi všichni stojej v cestě, abych se k těm činnostem dostala. Jsem zlej člověk a o životě nemám ani páru. Je mi fuk, že někomu na druhým konci planety je dvacetkrát hůř než mě a má hladem nafouklý břicho, protože to prostě nejsem já a vím, že tomu někomu stejně nedokážu nějak pomoci. A hned jsem sobec. Nejsem sobec, jsem realista. Teda spíše ve chvílích náhlého prozření, jindy jsem spíš sníč.
Nejhorší je, když začnete pochybovat. To nad vámi začne pochybovat také, a pak se všechno hroutí. Spolknu pravítko a napřímím se. Stoupnu si doprostřed dálnice, a hle že mě určitě nic neporazí. Blbci uhejbaj, a pak se ještě omlouvaj když do vás narazí. Blbci.
Proč osud nemůže bejt z plastelíny? Tvarovala bych si ho podle svého, a nakonec s ním vztekle praštila o zem. Ano, koukám že tou prázdnotou v sobě dokáži zapatlat celej blog. No, koneckonců k tomu byl vytvořen.
V krvi mi koluje sto let starý, zcukrovatělý med a omítka. Ti vyvolení pochopí. Nikdo není vyvolený.
Tak tedy stojím na semaforu a čekám na duhovou. Nějakej nepozornej řidič mi přejede nohu, ale zase se vzpamatuju. Mraky vypadají jako keře ze Super Maria. Chce se mi zvracet, napumpovali do mě syrový vepřový. Už mi kvetou prasečí kopýtka, a asi jsem chytila nějakou pohlavní nemoc, myslím že se jmenuje "láska". Nejsem zamilovaná, jen jsem špatnou obětí této nemoci. Když chytnete nemoc, přeci nejste šťastní. Oběť moderní doby.
S úšklebkem poslouchám bratrovy zážitky z toho onoho festivalu, občas se od srdce zasměji, ale dále si jen v duchu říkám "ano, takový život jistě musí bejt sranda, jet o víkendu na festival, vožrat se a v pondělí zase do práce a bejt tak nějak furt veselej a nabuzenej a pozitivně naladěnej", ale zároveň vím že takhle bych šťastná nebyla, protože ty lidi nejsou zkrátka stvořeni pro mě. Mají úplně jiné životní priority, řekněme že jsou prostě v normě a ví co chtěj a co očekávat. Jsou prostě jen trošku primitivnější a Bohem trošku obdařenější.
Ale copak může bejt něco primitivnějšího než panenka?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 maniacal-chalk maniacal-chalk | Web | 17. července 2012 v 16:01 | Reagovat

Panenka není primitivní. Panenka je důmyslná. Utrhneš jí nohu a ostříháš vlasy. A ona ani nehne brvou. Nebolí ji to. Necítí to. Je lhostejná. Bez emocí. A odevzdaná. Ano, odevzdaná svému majiteli. A když žádného nemá, nechá na sebe prášit a dál lhostejně zírá jedním směrem a nezaujatě podléhá zubům času.

2 Delorah Delorah | 21. července 2012 v 15:20 | Reagovat

Jsem v čechách na mojí nevděčnou prosbu o den dřív, a když jsem v ňáký hospodě našla wifi, první kroky vedly sem.. Změnilo se to tady. Koukala jsem. A k tomu.. Bude se ti to zdát přiblble absurdní a budeš si asi myslet, že ničemu nerozumim, ale já se přiznávam, že ti strašně, strašně závidim. Co? Možná to vyčteš z těch článků, kerý čekaj v mobilu na zpracování..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama