Srpen 2012

Komediální drama

30. srpna 2012 v 20:32 | Kim |  Stereotypní zápisy
Ani nevím kdy jsem psala poslední článek a ani o čem vlastně byl. To je fuk.
Chtěla jsem napsat úplně věci, ale nikdy nevím jak začít. Mám pocit, že ať píšu co píšu, jsou to čím dál větší bláboly, protože ty nejlepší články jsem měla podle mě hned po založení blogu. Teď to vypadá jak nějakej ubohej, depresivní deník kterej nikoho nijak extra nezajímá.
Začala jsem propadat depresím až hanba. Nedokážu popsat posledních několik dní, protože si je vůbec nepamatuju. Mám příšerný výpadky paměti a dny nemám poskládaný ve vzpomínkách za sebou, mají přeházené pořadí. Unikaj mi jejich významy. Nemají významy. Smrdí po zkyslém mléku...
Myslím že jsem procitla snad někdy včera, když jsem se akorát chystala na sraz se třídou. Potřebovala jsem vypadnout a nějakým způsobem se zdělat.
Ovšem snad tři minuty před odchodem mi stoupl do cesty nevlastní té a hromoval, jak mě nikam nepustí, protože je doma úplně nepořádek a já ho musim uklidit. Děsně jsem se nasrala, protože nedorazim včas a taky proto že mám za zádama furt jeho jak mě kontroluje, jak moc špatně uklízim. A to je úplně nenávidim, když na mi někdo čumí přes rameno, tak jsem se na něj obořila, a tím mi zakázal sraz se třídou úplně. Protože to mělo bejt naposled co je uvidim, tak mě to tak nehorázně nasralo, že jsem se chystala utýct balkónem kterej je asi tři metry nad zemí. Bylo mi to fuk. Nejdřív jsem dolu na trávník hodila všelijaký peřiny co jsem v posteli našla abych se fakt nepolámala, a už jsem s batohem na zádech přelejzala. Už už jsem se chystala skočit, když vtom vlítl do pokoje téčko a prej proč neuklízim. Když mu došlo, že jsem dolu hodila peřiny (to že jsem stála na balkoně mu asi uniklo), tak se nasral ještě taky a prej jak mu úplně dojde trpělivost a že uvidim a ať jdu pro ty peřiny. Tak jsem pro ně šla, furt neskutečně naštvaná že neuvidim naší třídu, a vzteky jsem kopla do lehátka. To on nechápu jak uslyšel, vyběhl ven, asi dvakrát mě nakopl a přetáhl klíčema kterejma pak zamkl a schoval je, abych neutekla. Nic jsem nedala najevo, jen jsem se musela prostě usmívat.
Ale jen jsem došla do pokoje, tak na mě všechny ty deprese co jsem za poslední dobu měla, spadly, prootže tohle byla poslední tečka. Rozbrečela jsem se a pořezala jako nikdy. Poprvý v životě toho lituju. Nekoukala jsem se kam, tajně jsem doufala že se trefim do tepny nebo něčeho takovýho. Asi deset decimetrovejch řezanců. Krev stejkala po předloktí, byly toho snad litry, z rukou to kapalo na podlahu. Byla jsem už úplně v prdeli.
Přišel zase téčko protože jsem zase neuklízela. Pak viděl ten krvavej bordel, pak mojí ruku, úplně se zhrozil a začal mě mlátit proutkem hlava nehlava. Řvala jsem na něj ať toho už kurva nechá, že to bolí, ale on vůbec nepřestával. Bylo to nekonečný. Mám po nohách teď úplně fialový fleky.
Pak mi nařídil, ať si jdu tu ruku umejt. Zatímco jsem si jí myla, přišel s obvazem a začal mi ruku ošetřovat a přitom mlel, že jsem úplně blázen a že nejsem normální a že mě přece má taky rád, že mě úplně vychovává od dvou let že mě snad musí mít rád a jak teď i jemu úplně slzej oči pohledem na mě a pak zase žvatlal o úklidu jak neumím uklízet. Čekala jsem jen dokud neodejde a úplně jsem se zhroutila. Ležela jsem vedle vany na zemi, brečela jsem jak dlouho ne, nezastavitelně. Stačil mi jen pohled na sebe do zrcadla, byla jsem odporně odporná. Veděla jsem, že teď se mi psychárna nevyhne. Nevim ani na co jsem myslela. Jen jsem řvala a kroutila se.
Když jsem se vzpamatovala, opláchla si ksicht a trochu se upravila, tak jsem se i přes ten bídný psychický stav vydala do města. Té už vůbec nic nenamítalo.
Už jsem si říkala jak se strašně vožeru a zhulim a zapomenu na to svinstvo všude kolem a ve mě. Ovšem jen dorazím na místo, zjistím že akorát dohulili. To mě vytočilo, ovšem najevo jsem nedávala nic. Nikdo se nijak na ty obvazy neptal, díkybohu. Inu, když tedy neměli hulení, chtěla jsem se ztřískat. Jenže ten chlast mi najednou vůbec nechutnal. Nedokázala jsem ho ani spolknout. Ani blbou colu s rumem jsem si nemohla vychutnat plnými doušky, protože se mi z toho zvedal žaludek. A přitom jindy mi to tak nevadí...
Tak jsme tedy pár hodin tam blbali, kecali a smáli se. Zapomínala jsem, že je vidim naposled. Došlo mi to až tehdy, když jsme měly s kámoškou namířeno k ní domů a pár jich tam ještě zůstalo. Objala jsem se klukama a dali jsme si správnýho placáka. A pak jsem se otočila a šla.
A zapomněla.

Přijď

24. srpna 2012 v 21:09 | Kim |  Chaos
Ostatně, život nečeká nic ode mne a já nečekám nic od něj. Trucujeme jak rozhádaný manželky. Shodnem se možná tak na tom, že se neshodneme.
Popsanej pergamen, údajně na rozloučenou, na konci završenej ilustrací striptérky s podvazkama a lacinejma botama. Zmuchlám ho a hodím do koše. Koš ho vyplivne nazpátek. Nevim jestli jsem chtěla umřít, nevím ani jestli jsem chtěla žít. Ptala jsem se sama sebe... vždyť co mě může ještě v životě dobrýho potkat? Když za mě myslej prášky, střední společenskou vrstvou pohrdám a pohrdat budu... když vysadim prášky, tak zešílím nebo já nevim. Bude mi zle.
Nedokázala jsem žít ve městě, kde jsem se narodila. Tak co se mnou bude, až za týden odjedu? Buď hromada neštěstí nebo hromada.. eh.
Slyšim, jak mi členi domácnosti bez ustání klepu na dveře a následně otvíraj. A zas je hned zavřou, když viděj, že zas spím. Prej že i stěna je tmavší. A co jako. Jsem alergická už na jakékoliv počasí. Na slunci omdlévám a když je za mrakem, tak je mi na hovno zase psychicky, protože v tak dobrym počasí jsme zase sama. Už jsem úplně alergická sama na sebe. Nemůžu se ani cejtit, už jen kvůli tomu že se neumim ani odhodlat a někam se třeba jen projít, ne, já musim ležet v posteli a hulit trávu, následně poslouchat živý záznamy z Reading festivalu roku 94 a nic nechápat. Chce se mi ze mě až brečet. Když začalo svítat na lepší časy, kdy jsem dokonce pociťovala něco jako... radost, kdy pro mě každý další den byl nějak nadějnej, kdy jsem každý další den viděla budoucnost plnou růžový, nadejchaný cukrový vaty... ale teď se ta vata změnila v odpornou, smradlavou plíseň. A nebe se zatáhlo. Naposled jsem pátrala po náznaku jasné oblohy. Nic. Otočila jsem se a odkráčela. Zase si lehnout do postele.
Včera mě probudila nesnesitelná bolest hlavy. Dala jsem si snad padesát kapek algifenu, úplně jsem se sjela nebo co, ale neustávalo to. Jenom jsem ležela v posteli, hlava se mi motala a snad se mi chtěla rozskočit, do toho jsem se musela něčemu pořád smát a zároveň nadávat, protože ten algifen udělal svý... a já už tohodle života mám pokrk. Co to jako je. Furt bilancovat a balancovat. Je zákonem dáno, že se mi prostě dařit nemá nebo já nevim. Jednu se cejtim šťastná, fakt jo, ale pak místo toho aby to veselí získávalo stabilitu, začne zase upadat. Já už nechci. Já už chci pryč. Nejradši pod drn, protože tohle je vyčeprávající, a to je mi teprv zasranejch šestnáct. Jsou lidi na tom hůř než já, myslíte si že to kurva nevim? Ale já už ztrácim tempo. Nemůžu. Ve dvanácti jsem přišla o půlku sebe samé, aniž bych si to uvědomovala. Ta moje milovaná půlka byla závislá na heroinu, a přesto její absenci pociťuji na svojí pravý půlce těla. Ale začíná upadat v zapomnění. Nevybavuji si, že by se jeho životní etapa v té mé vůbec tenhle život skýtala. Jakoby to byla nějaká pohádka, sen který se vůbec nestala. Jakobych se ve třinácti vzbudila a začalo se mi po tom snu stejskat.
Proč vždycky když píšu článek, se začne nenápadně stáčet k mému tátovi?
Nechci říct, že jsi příčina toho všeho, co se ve mě děje, ačkoliv příčina to vlastně je. Ne, já nevím. Lidi si neuvědomovali, jaké to je, ztratit půlku sebe. Ani se nesnažili to pochopit. Radši si ze mě dělali srandu, že vypadám děsně nasraně a že jsem duchařka. Máma se mi pár dní potom vysmála, že ti píšu dopis protože "jak by sis ho asi mohl přečíst, když nežiješ, že jako přijdeš a otevřeš ho"... proč tyvole. Proč, proč proč. Málem mě pak nevlastní téčko seřezalo páskem, protože jsem se v dopise zmiňovala že tenhle dům je jen banda ubohejch snobů. Pak už jsem žádný dopis nikdy nenapsala. Ani už nemám sílu na tebe vzpomínat, protože objevení toho, co jsi vlastně zač (nevykládej si to špatně), byla poslední dílem jakýsi skládačky. Všechno zapadlo do sebe. Byla by blbost vyjmenovávat tu příznaky narkomanie, to si může koneckonců každej přečíst. Jen je mi to líto. Neni mí líto to, co jsi byl... to vůbec. Spíš jen to, že jsem si tě nevážila. Že jsem šla vždycky o pár kroků napřed před tebou, aby nevypadalo že k tobě patřím, protože ty jsi byl totálně mimo. Každýmu by to došlo hned, ale já byla malá. Je mi to teď líto, protože si uvědomuju, že jsi pro mě zároveň udělal víc, než kdo jinej. Že jsi vlastně dokázal žít takovej napůl spořádanej život, chodit do (normální samozřejmě) práce, plnit svoje rodičovský povinnosti a tak. Ačkoliv máma mi pak později v záchvatu vzteku na mě tvrdila pravý opak, já si tě budu vždycky pamatovat jako svojí duševní polovinu. Prootže ty ještě dneska žít, už nás vidim jak spolu doma sami malujeme obrazy (pamatuješ jak jsi mě učl kreslit podle mřížek, hehe) a předháníme se, kdo namaluje hezčí. Už nás vidim, jak spolu koukáme na Mechanickej pomeranč a snažíme se nad tím filmem zamyslet. Už nás vidím, jak si navzájem předčítáme "Jak přicházejí sny" a poté diskutujeme o tom posmrtném životě.
Už nás vidim.

Ahoj.

Bonjour

22. srpna 2012 v 11:47 | Kim |  Stereotypní zápisy
Už asi před týdnem jsem chtěla napsat článek o víkendu v Paříži, ovšem se mi to neuložilo a já byla tak nasraná a líná to psát znova. Tudíž tady teď máte.

Radost z výletu jsem začínala mít už když jsem zjistila, že v letadlech ČSA vám daj zdarma kelímek pití a krekry. Myslela jsem si totiž, že s pitím budu muset nějakou tu hodinu a půl vydržet než si budu moci něco koupit, protože dvě eura za pití od zmalovaný letušky se mi dávat nechtělo. A ještě ke všemu byly v letadle takový ty fajnový televize, kde jste mohli vidět kde se zhruba tak nějak nacházíte a jak vysoko jste a jaká je venku zima.
Tak jsme přistáli na letišti, který bylo na samým okraji Paříže, takže brácha začal úplně panikařit a nervovat se, protože absolutně netušil jak se dostat do centra. Mě to přišla jako situace velice komická, ovšem jsem to radši najevo nedávala a dál se cpala hnusným, mastným hamburgerem z letištního mekáče. To jsem ještě netušila, že tenhle smrdutej fastfood bude za ten víkend jediná obživa, protože byla nejlevnější. A to jsem měla mekáč celkem ráda, ha.
Nakonec jsme se dostali děsně hnusným a zadejchaným vlakem do něco Les Halles, odkud se chtěl brat vydat do Bastilly, kde si nutně potřeboval koupit nějaký tričko. Ovšem ten pakůň si zaškrtl blbou ulici kde se měl obchod nacházet, tudíž jsme nachodili v kruhu několik zbytečných hodin a kilometrů. Ještě ke všemu bylo nepředstavitelný vedro, a já měla na sobě černý kalhoty protože v Čechách byla ještě docela zima na kraťasy. Takže pár lidí na mě dost blbě čumělo, když jsem se začala osvěžovat v nějaký fontáně. Ale kurva mi to pomohlo od mdlob.
Měla jsem si nahrát jak se mi brat omlouval za to, že mě bezcílně vláčel sem a tam. Vsadim se, že něco takovýho ještě dlouho neuslyšim, ha.
Koupil si teda tričko, já si nekoupila nic protože se neumim rozhodovat a přišlo mi to drahý, ovšem některý věci tam měli fakt boží.
Vydali jsme se tedy hledat nějakej zaplivanej, levnej hotel. Když jsme pomalu nemohli nic najít tak jsme zkusili zalézt do tří hvězdičkovýho, ovšem tam se nám jen vysmáli. Začalo to vypadat fakt beznadějně, a už jsme se pomalu připravovali na spaní na lavičce, když moje oči zaostřily na oprejskaný nápis "hotel". Celý šťastní jsme zaplatili šedesát euro za oba na noc (pff), zamkli se do miniaturního pokoje, spáchali každej sprchu bez mejdla a ručníků (ještě nikdy jsem na tom nebyla tak špatně abych se utírala tričkem). Takže jsme se osvěžili, já s sebou plácla na letiště a brat se vydal ochutnat místní pivo. Mezitím co jsem se snažila usnout, slyšela jsem hlas mýho bráchy jak se s někým rozmlouvá anglicky a něčemu se strašně smějí. Bylo mi z toho smutno, cejtila jsem se dost opušteně. Až jsem z toho usnula.
No hádejte kdo mě vzbudil kvůli tomu, že mi musel nutně oznámit že nařizuje budíka na devátou. Kdyby mě nevzbudil, asi bych zaspala to, jak se mi začalo dělat strašně špatně. Úplně jsem se rozklepala a snažila se nepoblejt. Byla jsem strašně nasraná, protože mě muselo tohle zastihnout zrovna když jsem na dva blbý dny v Paříži. A taky mě fakt zajímalo, jak přejižu další den, pokud mi bude takhle blbě. Tohle všechno se mi honilo hlavou, zatímco bratr vedle mě spokojeně pochrupoval.
Nakonec se mi jen usnout podařilo a ráno mi bylo trošku líp. Ovšem mě vyděsilo to vedro venku.A začalo se mi dělat zas špatně, ale jemu jsem nic neřekla, protože by zas začal mít kecy jakože moc přehánim a tak. Tak jsme se vydali na dlouhou pouť k Eiffelovce a mezitím jsme stihli ještě zajít k chrámu Notre-dame nebo jak se to jmenuje (tam si brácha horlivě fotil ženská pozadí, blb). Dále jsme pokračovali do u Louveru, ovšem dovnitř jsme nešli, jen jsme se podívali na tu onu skleněnou pyramidu. Jen jsme odtamtud vyšli, sesypaly se kolem nás jakože hluchoněmý Francouzky, snažíc se z nás vyždímat prachy na naslouchátka. Vůbec jsme jim nemohli utýct, takový drama to bylo! A ani říct, že nemáme prachy, protože nám vlastně jakože vůbec nerozumněly. Málem nás okradly o třicet euro, ovšem brácha rázným gestem ukázal, ať mu dvacet vrátí. Takže jsme byli o deset eur chudší. Bratr furt opakoval, že se nikdo o této vysocne trapné události nesmí dozvedět.
Slunce rožnilo, a my jsme se vydali k Vítěznému oblouku, kde procházeli Němci a Hitler když dobyli Paříž. Málem jsem při tý cestě tam umřela, protože to vedro bylo fakt vedrózní, nohy jsem měla už samej bolavej puchejř a bylo mi furt blivno. Vysrala jsem se na zvídavé pohledy kolemjdoucích a začala na sebe lejt božsky ledovou vodu z flašky, zatímco naše se kroky se stále přibližovaly k onomu oblouku. Brácha si to chtěl vyjít až úplně nahoru, ovšem já protestovala, bála jsem se o svůj život. Pokrčil tedy rameny a šel si tam sám. Já se mezitím uvelebila ve stínu pod obloukem, bylo tam nádherně chladno, dokonce husí kůži jsem měla!
No, brotek slezl dolu a zavelel "směr Eiffelovka". Už mi přestávalo bejt tak blbě, nohy už mě bolely tak, že jsem to ani necejtila, takže to bylo vlastně v pohodě.
Čím víc jsme se blížili k Eiffelce, tím víc se mi zdála o dost větší než z televize. Byla přímo obrovská. A pod ní jsme už z dályk viděli tu gigantickou frontu na výtah. Málem mě kleplo. Ale tak to čekání nebylo tak hrozný, šlo to vlastně docela rychle, a čas nám zkracoval jeden ulítlej týpek kterej tam chodil a snažil se rozptylovat lidi ve frontě tím, že nenápadně (ale úplně přesně) dokázal kopírovat nic netušící kolemjdoucí. Nebo třeba nějakýho takovýho popadl kolem ramen, zařval na celý kolo "ladies and gentlemen, president of (jakýkoliv stát) !" Zní to sice to dost trapně, ale v tý frontě jste byli vážně rádi za sebepitomější rozptýlení.
Nakonec jsme se tedy dostali na řadu, vyjeli si nahoru, chvíli si tam pobyli a zase jeli dolů. Já byla hlavně ráda, že už mi neni tak blbě, ovšem jsem si začala stěžovat na nohy, protože ty byly fakt na amputaci. Chvíli jsme si poseděli v parku a pak se začali pomalu vydávat do něco Les Halles na vlak a následně letiště. Byl to vskutku idylický večer, sedět na letištním parkovišti, jíst čízburgra a koukat na rudej západ slunce.
Pak následovala pekelná noc. Letělo nám to ráno v sedm hodin, tak jsme se šli uvelebit na super nepohodlnou lavičku. Začalo se mi dělat zase špatně, nevěděla jsem jak si lehnout a začala jsem být nervózní z toho, že bráchovi se už podařilo usnout. Navíc mi začala bejt dost krutá zima, tak jsem odhodila stud a v letištní hale se z kraťasů začala převlíkat do kalhot. To už se mi na asi dvě hodiny usnout podařilo, vzbudila jsem se ve čtyři a pozorovala, že brat je taky vzhůru. Teď zbejval jen jeden poslední problém, a to kde si máme sakra vyzvednout palubní vstupenku. Naštěstí jsem byla já ta chytřejší a zavedla nás k automatu ála "self check-in", vytiskla palubky a teď už jen zbývalo projít kontrolou a lehnout si do jakýsi čekárny, kde už jen čekáte na svoje letadlo. Já už ovšem nespala a brácha taky ne, pozorovala jsem východ slunce a bylo mi fajn. Byla jsem moc ráda že jsem tam mohla bejt s bráchou, že jsme si možná vylepšili náš rozporuplnej vztah, nevím. To jsem nevěděla, že v Čechách se to zas vrátí do starých kolejí a že si zas budu vedle něj připadat jak blbec.
Při letu zpátky mě snad rozradostnilo jen to, že v letadlech Air France vám taky dávaj pití a croissanty zdrama.





Letištní idylka.


K smrti znavená Gáb s posvátnou flaškou.


Co dodat.



Kávu si dáám.

Alba, která mě dostala tam kde teď jsem

21. srpna 2012 v 21:15 | Kim |  Stereotypní zápisy
Tímto jsem se nechala inspirovat Satine, která se zapojila už nevim kde, a přijde mi to jako vcelku dobrý nápad, alespoň se nebudu nudit. A taky se trochu víc dozvíte o mém hudebním vkusu, který je stejně už zcela očividnej.

SUPPORT LESBIENS
Euphony and other adventures

Tohle bylo snad moje vůbec první cédéčko, který jsem kdy dostala. Bylo mi asi deset, když mě taťka vzal na první koncert. Supporty jsem moc neznala, spíš mě fascinovala představa že poprvý uvidim někoho hrát naživo. Na můj věk to bylo něco úplně novýho a božího, teď se na to dívám spíš s facepalmem a úšklebky. No, koncert to byl dobrej, kapela se mi zdála dobrá, tak jsem taťku poprosila o CDečko. Od tý doby jsem ho proháněla přehrávačem asi dva roky a připadala jsem si fakt drsně. Byla to vůbec první skupina na kterou jsem byla tak nějak upnutá, a protože jsem si nakecávala jakej je to rock, tak jsem automaticky přepla na tenhle kytarovej žánr a na světovou muziku se vysrala, což mi přetrvává doteď. A za to Libozvukům fakt, fakt děkuju. I když teď už to poslouchat fakt nedokážu. I když je falt, že doteď se mi líbí jejich nápady, co se vizuální stránky jejich aleb a videoklipů týče.




NIRVANA
Nevermind

Tak tohle je klasika nad klasiky. Jako by to bylo včera, kdy jsem byla do Nirvany a Kurta úplně podělaná. Vlastně ani nevím, co mě na tý skupině tak fascinovalo, je tak strašně dobře oposlouchatelná. Asi to nebyla tak ta muzika, spíš to bylo tím Kurtem, protože proč si to neříci na rovinu... je to neskutečně zajímavej člověk, a ta jeho muzika co dělal, byla jen jeho malou součástí. Musíte zbožňovat Kurta, aby jste mohli poslouchat Nirvanu. Teda ne asi každej to tak má nastavený, ale řekla bych, že většina jo. Ale Nevermind je doopravdy skvělý album, pokud tomuto žánru alespoň trochu holdujete. Jiná alba, jako třeba In Utero nebo Bleach mě tak neuchvátila. A proč si teda vlastně Nevermind získalo čestné místo na mojí poličce? Protože Nirvana mi pomohla tak napůl najít sebe samotnou. Ale jen napůl.



HOLE
Live through this

Jak já Courtney nesnášela. Jak já jsem byla jen alergická na její jméno. Ovšem zvědavost mi nedala a poslechla jsem si od ní a Hole Celebrity Skin a Violet. Byla jsem úplně neskutečně uchvácená, nečekala jsem, že by někdo, kdo si neumí ani namalovat pořádně pusu, může skládat takový nedoceněný poklady. Nedá se to oposlouchat jako Nevermind, má to větší sílu jak Nevermind. A to v kapele účinkují (resp. účinkovali) tři ženský a jen jeden chlap. A pak zpochybňujte ženské dovednosti, když dokážou zplodit takovéto album.


PIPES AND PINTS
Until we die

Oni jsou famózní, a téměř jako první mi dovolili se podívat na punk i z trošku jinýho pohledu, než který jsem doposud odchovávala z Ramones a Pistolí. Ramones a Pistole jsou klasika, Pipes ne. To je na tom to boží. Je to zakopaný pod zemí, ale přesto toliko uznávaný. Díky tomuhle albu jsem se dokázala prokousat k dnešnímu punku, který pro mě do té doby byl jen tupé mlácení do bicí. Což teda fakt není.




JOY DIVISION
Unknown Pleasures

Nevím kde jsem se už o tom zmiňovala, ale k Joy Divison jsem se dostala celkem nedávno, ale přec jen trochu dávněji než třeba k Pipesům. Je to album, jehož pocity k němu se dost blbě popisují. Je to pochmurné, je to z toho cejtit, ta Ianova deprese a beznaděj. A při poslechu se cejtíte myslí tak nějak jinde. Chce se vám brečet a uletět. Zadní vrátka na temeni hlavy.




To by snad mohlo bejt vše. Omlouvám se, že obrázky nemaj stejný rozměry a vypadá to divně.

Povinnej nadpis co je fakt povinnej

20. srpna 2012 v 10:37 | Kim čong |  Opinions
Měsíc a dvacet něco dní. Bez konopných rozbřesků. Ale to se vám koupu, a najednou mi dojde jak jsem doma sama a že někde doma je ještě tráva. No a co udělám, že. V balení jsem vyšla ze cviku v jakém jsem vlastně ani nikdy nebyla, ale alespoň ty mrkve neměly posuvnej filtr. Hejbal se sem a tam a a náplň z toho vylejzala všude kolem, no hanba.
Spíš by mě zajímalo, co maj lidi z toho když vystrčí do foťáku zadek. Proti čemu protestují, co se tím snaží naznačit? Asi nic, nejspíš nehledaj ve všem takový záludnosti jako já. Úplně záludnosti. Všechno je záludný. I to slovo záludný. Záludný je záludný. Teď se toho slova nezbavim, tak dík viď. Včera jsem třeba si hrála se strunou na kytaře, až se to nějak povolilo nebo co, a ta struna byla úplně mimo, rozladěná. Pak to prostě neznělo. A protože já vůl si zapomněla ladičku u babičky, která jen tak mimochodem mi dává pokaždý k snídani božský vafle, tak jsem si zkoušela tu strunu naladit sama, podle sluchu. Ono se mi to normálně povedlo. Sice určitě ne úplně, ale alespoň trochu to zní. Pro mě je to takovej malej, maličkej úspěch, ale i tak si ho vážím. Bylo to fakt pěkný, ten pocit.
A nebo včera, nemohla jsem usnout, ale medvěd už spal, tak jsem vylezla na balkón (s dlouhým ó) a koukala se na hvězdy. Připadala jsem jako v tý báni ze Simpsonů. Akorát ve vytapetovaný. Tapety s hvězdami. A do toho cvrkaj ty brouci.
Teď koukám na téma týdne a v hlavě mi z toho hraje ta sračka od Luneticů (jednou jsme si to z recese pouštěli s frendíkem, ještě dohromady s Leošem Marešem, jeden z nejhorších dnů mého života protože už to nikdy nedostanu z hlavy).
Ale pak si nakreslim obrázek, a samozřejmě můj milovanej, jindy oblíbenej droogie a brotek se toho obrázku zděsí a jde to hned vyklopit máti, která se taky zhrozí a pak to vyklopí nevlastnímu téčku a všichni mi pak nadávaj jestli jsem normální a tak. Nebylo to řpíjemné. Bylo to strastiplné. Začala jsem všechny svoje obrázy proklínat. Nenávidět je. Teď je mi to sice fuk, ale včera jsem z toho byla úplně v prdeli.
A taky je mi smutno, páč samota mě ubíjí. Chce to někoho, kdo by do mě dokázal napálit nějakej elektrickej šok o síle miliona voltů.
Úplně elektrika. e-le-kr-tka.
Nevím proč píšu článek. Nevím proč mám tenhle blog, nevím proč dělám věčně chyby v čárkách, asi protože češtinářka vypadala jak Steven Tyler (jmenoval s etak ne?), protože fyzikářka neměla ráda naše srdcervoucí slohy na zadní straně testu, protože prostě. Je mi z toho až do pláče, páč mi dochází že ani psát neumím, nedržím se jednho tématu, a to je únavné pro čtenáře. Přímo ubíjející. Ale tak co. Se stává.
Když se u nás chlapi poperou, tak jenom lakem na vlasy a nebo nike botou.
Nikdy by mě nenapadlo, že ten samej člověk, kterej se mnou chodí ulicema Paříže křížem krážem a u toho vyprávý fórky, se proti mojí osobě společně s máti takhle spolčí. Zpochybňují mojí samozvanou existenci.
Už nevim komu mám "věřit" a co dělat dobře.

Fuj

17. srpna 2012 v 20:07 | Kim |  Chaos
Myš-medvěd se mi snaží něco říct, ale furt nedokáži rozluštit co. Abych ho uklidnila, tak si ho před sebe posadím a začnu hrát na kytaru. Sice se to nedá vůbec, ale VŮBEC poslouchat, ale on poslouchá. A tak jako kouká. Zase mu skočím kolem krku, do očí se mi hrnou slzy, ale jsem zticha. Jsem tak ráda že jsem ho našla.
Co mi zvýšili dávky antidepresiv tak se chvíli zdálo všechno tak nějak.. no, lepší bych neřekla, spíš jsem byla netečná a bylo mi to svinstvo nějak fuk. Hulení mi nescházelo, chlastání už vůbec ne. Teď bych nejradši spořádala celej jeden gram, spořádala plato oxazepamu a zapila flaškou červenýho. Já tak myslim jen na sebe. Možná tak ještě na mrňavou, opravdu mrňavou hrstku lidí se kterejma se cejtim tak trochu dobře, ale jinak ostatním spíš ubližuju a nijak mě to nesere. Spíš se tím bavím, protože jsou to vlastně lidi úplně blbí a já jim to jen ukazuju. Je to taková primitivní zábava.
Asi je to nějaká nepojmenovatelná krize. Jsem v krajním věku. A přesto fňukám jak čtyřicetiletý feministky. Dosrává mě moje maličkost a méněcennost, zároveň se však cejtim fakt důležitě. Přitom mám vlastně v hlavě fakt bordel, nevim kdo jsem a jakej je svět okolo. Přijde mi to všechno jako nějaká opona která se má zvednout. A za ní bude docela jinej děj, docela jiný místo a docela jiná hlavní role.
Ale teď jsem tady, v špinavym a trapnym městě zasazeným mezi nekončícími kopci. Zjišťuji, že nemám ani na posraný lístky na autobus. Nemám prachy ani na výbavu do školy, která k mýmu zděšení se přibližuje víc a víc, nemám ani na ten peroxid kterej sem si chtěla nalejt na hlavu a bejt in, nemám ani na ty blbý cigára, což mě taky začíná srát. Nemám na sladkosti, kterou jsou teď mojí jedinou obživou. Nežeru prakticky nic jinýho než sladký. Ale zhubla jsem čtyři kila, ale to je mi fuk. Řikala jsem si jak jsou mi peníze ukradený, protože jsem vždycky těch pár drobnejch po kapsách měla, ale teď úplně zmizely. Téměř zase nevylejzám domu (proč taky, když ani na autobus nemám a pěšky je to kurva daleko). Zase ztrácim nitky kontaktů se světem, sere mě to ale tak co. Plavu v kaluži umělejch představ, k tomu si brnkám nebo poslouchám písničky (zkusila jsem se naladit na žánr co jsem poslouchala ve 12, tudíž čekej pop rock, fuj to jsou strašný sračky, ale nostalgie je nostalgie), povídám si s medvěděm, spím nebo jen tak koukám na strop.
Gotta get, gotta get, gotta get home, hrajou mi v hlavě ty týpci co strašně podporujou lesby, zatímco já ležím ve tři ráno uprostřed panelové cesty vedoucí k nám domu, dusim se zvratky aniž bych si to uvědomovala a čumim na hvězdy.
Lidi se snažej hrát si na mučedníky. Jo Jiřko, ty taky. Ale přijde mi to ak vtipný. Takovym lidem přeju ať jaderná bomba spadne na jejich dům zatímco oni sami budou na nákupu. A pak si na mučedníky hrajte.
Já sama mezi takový asi patřim, nevim, nikdo mi to teda ještě neřekl. Ale je fakt, že já se spíše na svojí životní situací dívám s takovým děsivým smíchem a cigaretou v držce. Nezajímaj mě problémy jiných, protože to vlastně ani nejsou problémy, ale líbí se mi jak jsou z toho v prdeli. Já problémy nemám, tudíž jsou pro mě takovýto postřehy a následné výsměchy velmi pestrá zábava. Lidi se tak snaží mít problémy, jen aby se snažili bejt zajímaví, špinaví, na kraji společnosti, jak že je nikdo strašně nechápe a tak. Někdo by mohl namítnout, že jsem přesně taková, a pro takový lidi mám jednoznačnou odpověď: nezáviď.

Mějte se moc krásně děcka, muck
Vaše Kim/Gáb :*

Nevím, nevíš, nevíme

16. srpna 2012 v 16:34 | Kim |  Stereotypní zápisy
Někdy předevčírem jsem doma vyšťárala léta starého plyšového medvěda (no asi to měla bejt spíš myš, ale medvěd se říká líp), a od tý doby ho vůbec nespouštim z náruče. I teď dřepí vedle mě a kouká na ty ptákoviny co sem píšu. Nedala jsem mu jméno, ať si vybere sám. Když mě v noci vzbudí zlý sen (jako třeba že jsem diktátor a že se mi chystaj useknout hlavu), tak si ho hned k sobě pevně přivinu a jen tak nepouštím. Myslím, že kdyby měl normální životní funkce, tak už by byl mrtvej.
Vždycky před usnutím ještě tak polehávám, rozhlížím se po temném pokoji a přemýšlím. Včera jsem k sobě tiskla medvěda, a takhle tedy nechala myšlenky plynout. Vtom jsem najednou viděla sebe na internátě jak to tam vůbec nezvládám. Nebojím se na internát z toho důvodu že se mnou třeba nikdo nebude bavit a tak, to je mi popravdě u prdele, ale spíš proto že teď jsem si tady úplácala z ničeho, hlíny a ničeho jakýsi pomyslný zázemí který vlastně ani neexistuje. Ale něco mě v tom Ústí začalo držet. Jsou to lidi, zajistě. Lidi, na kterých jsem si v poslední době moc zvykla, ale jsem za to ráda. A právě představa, že teď budu mít jakýsi zázemí dvě, mě strašně, opravdu strašně děsí. Držela jsem toho medvěda, viděla zase ty svoje pitomý obrazy jakože se mě jeden kluk (vlastně docela pěknej a hodnej) snaží na intru dostat, ale já ne a ne, protože ...
Já nevim jak tu větu vlastně dokončit. Vím, o co by v ní mělo jít. Ale nedokáži to zformulovat, snad ani nechci. Snad to souvisí s těmi předchozími vidinami, kdy ten bezmocnej, úplně rozřesenej chlapec se choulí na schodech a pláče. A já mu nemohla nijak pomoci. Já si ty obrazy nepředstavuju, přicházej samy. Nevím jestli to mám jen takhle nechat bejt, nebo s tím něco udělat. Určitě nic dobrýho neznamenaj. Nechci si hrát na nějakou Bohem obdarovanou krávu s nadpřirozenými schopnostmi, ale vážně se mi to nějak nezdá. Asi to nechám prostě bejt, třeba magořim z těch prášků.
Ale stejně se chci k tomu chlapci dostat nějakým způsobem blíž. Zajímá mě. Vypadá docela obyčejně, to teda dost, vypadá spíš pěkně primitivně, ale něco mě k němu táhne. Nejsem do něj, proboha, zamilovaná. Zamilovanost si přísně zakazuju, protože je to zničující a ponižující pocit, a člověk sám sebe krmí naivními kecy. Ale k němu, k němu se dostat musim, musim zjistit co je zač. A jestli to bude primitiv, tak s pohrdavým výrazem zase odkráčím, co na tom.
Zase píšu nesmysly.
Nesmysly píšou mě.
Nechci na intr.

Neurčito

6. srpna 2012 v 13:36 | Kim |  Chaos
Poslední dobou jsem si začínala pomalu ale jistě myslet že se nejspíš možná vracím do nějakýho neurčitýho normálu. Že šlo jen o pocit, je mi teď už zcela jasný.
Jako většinu prázdninových večerů jsem seděla u počítače a psala si s asi dvěma lidma, jeden česky mluvící, druhý jen anglicky. Byla to celkem pohoda, ale usoudila jsem že už by bylo nejlepší jít spát. Ještě než jsem šla spát, prohlídla jsem si pár fotek uložené v laptopu a u jedný takový na který jsem já jsem se zastavila, a na chvíli na sebe zírala. Dívaly jsme si do očí. Z modrý do modrý. Vtom se ale začla moje podobizna v obličeji měnit. Úplně nahodila takovej nasranej škleb. Řekla jsem si "to přece neni možný" a počítač radši vypla.
Ulehla jsem tedy do postele, a právě tady zaíná ta šílenější část příběhu včerejší/dnešní noci. Ležela jsem prostě na zádech, z pod peřiny mi číhala jen hlava pozorujíc temný pokoj. Bydlím v podkroví, tudíž je strop nad postelí takovej zkosenej, takže jsem tam přibila velkou vlajku s Kurtem Cobainem. A právě tahle vlajka se začala rozšiřovat do obrovskýho, mastnýho fleku, který sahal po celým stropě. Poté se ten flek po mě snažil sápat, padal na mě. Nebyla jsem schopná pohybu, úplně mě mrazilo. Snažila jsem se soustředit na něco jinýho, tak jsem zírala na záclonu. Ta se ale prozměnu proměnila v šaty nějaký potrhlý utancovaný ženský. Podívala jsem se znovu na vlajku. Byla to zase normální vlajka. Ulevilo se mi. Jenže se zase po mě začala sápat, tak jsem se otočila na bok a prostě zírala do zdi. Chvíli se nic nedělo, ale najednou jsem měla jakousi vidinu. Byl v ní jeden jistý chlap/kluk s brejlema, krčil se schoulený na schodech, plakal a třásl se. Byl úplně bezmocnej. Takhle malinkej. Bylo mi ho děsně líto a chtěla jsem mu pomoct, hlavně taky proto že se mi vždycky líbil a byl takovej obyčejnej, až zvláštní. Ale nešlo to. Nevěděla jsem JAK mu pomoci.
Najednou jako když utne a ten samý chlapokluk teď ležel vedle mě v posteli, otočený zády. Spokojeně si vyspával. Pozorovala jsem jeho dobře viditelnou hlavu. Byl rozcuchanej jak malý kuře, ale bylo to roztomilý. A v tu chvíli mě ani nenapadlo že se nic takovýho vůbec neodehrává. Pak se děly ještě jiný věci, ale ty už sem radši psát nebudu.
Vůbec nevim co to mělo sakra znamenat, ale něco takovýho se mi stalo poprvý.
Jediný co bych teď chtěla, je jet někam hluboko do lesů, někam do opuštěný dřevěný chalupy. S pár přáteli se zdělat tak, abychom o sobě nevěděli a ráno se probudit od hlavy po paty poblitý. Válet se někde v oroseným mechu a mlze, kterou ještě nestihlo prorazit ranní slunce.
Ano vážně, něco takovýho by mi sedlo.

Morfium

4. srpna 2012 v 0:22 | Kim |  Chaos
Tak si jako chatuju s kámoškou jako vždy, ale v tu ránu se mi začne motat hlava. Jen jsme zavřela oči, začala se mi motat ještě víc. Nechápala jsem, nepobírala. Zaklapla jsem počítač a pokusila se vstát, což se samozřejmě nepovedlo. Nohy se mi třásly. Ale chtěla jsem jít na balkon a zkusit se nadejchat čerstvýho vzduchu, ovšem jsem se jen dobelhala k oknu o dost blíže. Ne, kyslík mi nepomohl.
Pak mi to ale došlo.
Byla jsem u babičky, ale antidepresiva jsem si zapomněla doma. Neměla jsem je třetí den, což mohlo nejspíše znamenat abstinenční příznaky, který se docela jistě projeví po tom, když najednou vysadíte antidepresiva. Zvlášť když je berete půl roku, a čtvrt roku berete dvojitou dávku.
Ale teď jsem žádný prášky neměla a nevěděla co dělat, páč ta málatnost a slabost s ezačala dost projevovat. Začala jsem se cpát vším možným sladkým, strčila jsem si nádobu od šlehačky do úst a prostě zmáčkla ten píst nebo co to je. Myslela jsem si že když do sebe naláduju cukr tak se trochu nabudím. Vůbec to nepomohlo, ale hlavně jsem si vzpomněla že babičce taky jednou předepsali antidepresiva který vůbec nebrala. A vzhledem k tomu že byla v tu chvíli právě se psem, jsem se dala do šmejdění. Měla sice úplný jiný antidepresiva, ale to bylo fuk, měla slabý. Ale za nic na světe jsem je nemohla najít. Koukala jsem se i do ledničky, takhle to se mnou cloumalo.
Nakonec jsem to tedy vzdala a šla spát. Jenže to vzápětí přišla babička s telefonem v ruce, že jí volala nasraná máma. Dál nevím co bych měla o tom psát, je to jen blbá rodinná záležitost a jde snad jen o to, že jsem po nekonečně dlouhý době znova dokázala rozbrečet. Všechno to na mě tak úžasně spadlo. Všechno. Myslela jsem úplně na všechno. Na mámu, rodinnou situaci, sebe, tátu, bráchu, babičku která se tak trápí, na psa, na Michaela a Michala, na Matese a další jména začínající na M, a tak dále. Řvala jsem, skučela, choulila se na polštář, třásla se, chumlala pod peřinu a snažila nevidět... ó bože, jak mě se ulevilo. Pak zase přišla babička a začala říkat jakej má o mě strach aby mě vážně nešoupli do blázince, jakože mi to hrozí. Popravdě taková věc jako cvokárna mi je ukradená, tak jsem jí na to jen krčila rameny. Bylo mi blbě, smutno. Chtěla jsem jen nechat zase stékat ty proudy krve po ruce, ale neměla jsem náčiní. Na houby, na houby.
Následující den jsem se probrala až kolem čtvrtý odpoledne, když ovšem zapomeneme na fakt že jsem se musela od babičky vypravit domů, kde jsem ještě v těch hadrech z autobusu padla na postel a usnula.
Je to fakt děsně zamotaný období. Ale pláču, konečně. Taky mám novou jeblou závislost, a to vpravovat si jehly, špendlíky jen tak lehce pod kůži, po tu tejtenčí. A nejlíp se pokusit jí tam zavést celou. Mám už tak zruinovanou levou ruku, to neni ani možný. Je mi to jedno. Líbí se mi to. Je mi všechno jedno. Možná na pár věcí. Lidi přede mnou vytáhnou trávu a já jsem úplně šílená, ovšem napovrch nedávám nic najevo. Narostou mi křídla. Jednoho dne určitě. Pak si utrhnu nějakou větev a začnu čarovat. Všechno a všichni bude mé!
To vám dneska jedu v autobuse a za mnou si povídají nějací vidláci o dnešní zkažený genereci, když vtom...
Ten hlas.
Byl to táta. Byl. Byl. Nechtěla jsem se otáčet, protože mi bylo jasný že by to nebyl on. Představovala jsem si jak jede v tom autobuse se mnou, akorát si se mnou nepovídá no. Ono... já poslední dobou na tátu myslím opravdu jen vzácně. Teda takhle, myslím na něj každý den, ale prostě jen záblesky. Jeho smrt nikdy nemůžu nést jako babička, jeho matka. Vypráví mi, že na něj myslí každý den. Každou hodinu. Kdykoliv vyjde sluníčko. Je tady.
Je zvláštní že pokaždé když někdo zemře tak je venku krásně. Když jsem se o smrti táty dozvěděla tak jsem si sedla do trávy a zírala na nebe. Úplně krvavej západ slunce. A večer byly jasně vidět hvězdy. Jakoby si počasí z nás dělalo ten den prdel. Vlastně jen ze mě, páč táta ležel v kómatu asi přes tisíc kilometrů daleko, doma na něj nikdo tak já upjatej nebyl, a to mi bylo prosím dvanáct. Chodila jsem napjatá, vynervovaná úplně jak nejvíc to šlo a jen čekala kdy mámě zazvoní telefon. Bylo to tak strašně zvláštní období. Chvíle před a chvíle po tátově smrti. Nejde to popsat. Bylo to tak prázdný, ale do toho svítilo slunce. A vy... jste stejně věděli že táta zase přijede z lodí zpátky domů a vy zas k němu pojedete na víkend. Vždyť to bylo to poslední o čem jste spolu mluvili!
Ale uběhl rok, dva, a právě se schyluje ke třetímu.
A ještě se nevrátil.