Komediální drama

30. srpna 2012 v 20:32 | Kim |  Stereotypní zápisy
Ani nevím kdy jsem psala poslední článek a ani o čem vlastně byl. To je fuk.
Chtěla jsem napsat úplně věci, ale nikdy nevím jak začít. Mám pocit, že ať píšu co píšu, jsou to čím dál větší bláboly, protože ty nejlepší články jsem měla podle mě hned po založení blogu. Teď to vypadá jak nějakej ubohej, depresivní deník kterej nikoho nijak extra nezajímá.
Začala jsem propadat depresím až hanba. Nedokážu popsat posledních několik dní, protože si je vůbec nepamatuju. Mám příšerný výpadky paměti a dny nemám poskládaný ve vzpomínkách za sebou, mají přeházené pořadí. Unikaj mi jejich významy. Nemají významy. Smrdí po zkyslém mléku...
Myslím že jsem procitla snad někdy včera, když jsem se akorát chystala na sraz se třídou. Potřebovala jsem vypadnout a nějakým způsobem se zdělat.
Ovšem snad tři minuty před odchodem mi stoupl do cesty nevlastní té a hromoval, jak mě nikam nepustí, protože je doma úplně nepořádek a já ho musim uklidit. Děsně jsem se nasrala, protože nedorazim včas a taky proto že mám za zádama furt jeho jak mě kontroluje, jak moc špatně uklízim. A to je úplně nenávidim, když na mi někdo čumí přes rameno, tak jsem se na něj obořila, a tím mi zakázal sraz se třídou úplně. Protože to mělo bejt naposled co je uvidim, tak mě to tak nehorázně nasralo, že jsem se chystala utýct balkónem kterej je asi tři metry nad zemí. Bylo mi to fuk. Nejdřív jsem dolu na trávník hodila všelijaký peřiny co jsem v posteli našla abych se fakt nepolámala, a už jsem s batohem na zádech přelejzala. Už už jsem se chystala skočit, když vtom vlítl do pokoje téčko a prej proč neuklízim. Když mu došlo, že jsem dolu hodila peřiny (to že jsem stála na balkoně mu asi uniklo), tak se nasral ještě taky a prej jak mu úplně dojde trpělivost a že uvidim a ať jdu pro ty peřiny. Tak jsem pro ně šla, furt neskutečně naštvaná že neuvidim naší třídu, a vzteky jsem kopla do lehátka. To on nechápu jak uslyšel, vyběhl ven, asi dvakrát mě nakopl a přetáhl klíčema kterejma pak zamkl a schoval je, abych neutekla. Nic jsem nedala najevo, jen jsem se musela prostě usmívat.
Ale jen jsem došla do pokoje, tak na mě všechny ty deprese co jsem za poslední dobu měla, spadly, prootže tohle byla poslední tečka. Rozbrečela jsem se a pořezala jako nikdy. Poprvý v životě toho lituju. Nekoukala jsem se kam, tajně jsem doufala že se trefim do tepny nebo něčeho takovýho. Asi deset decimetrovejch řezanců. Krev stejkala po předloktí, byly toho snad litry, z rukou to kapalo na podlahu. Byla jsem už úplně v prdeli.
Přišel zase téčko protože jsem zase neuklízela. Pak viděl ten krvavej bordel, pak mojí ruku, úplně se zhrozil a začal mě mlátit proutkem hlava nehlava. Řvala jsem na něj ať toho už kurva nechá, že to bolí, ale on vůbec nepřestával. Bylo to nekonečný. Mám po nohách teď úplně fialový fleky.
Pak mi nařídil, ať si jdu tu ruku umejt. Zatímco jsem si jí myla, přišel s obvazem a začal mi ruku ošetřovat a přitom mlel, že jsem úplně blázen a že nejsem normální a že mě přece má taky rád, že mě úplně vychovává od dvou let že mě snad musí mít rád a jak teď i jemu úplně slzej oči pohledem na mě a pak zase žvatlal o úklidu jak neumím uklízet. Čekala jsem jen dokud neodejde a úplně jsem se zhroutila. Ležela jsem vedle vany na zemi, brečela jsem jak dlouho ne, nezastavitelně. Stačil mi jen pohled na sebe do zrcadla, byla jsem odporně odporná. Veděla jsem, že teď se mi psychárna nevyhne. Nevim ani na co jsem myslela. Jen jsem řvala a kroutila se.
Když jsem se vzpamatovala, opláchla si ksicht a trochu se upravila, tak jsem se i přes ten bídný psychický stav vydala do města. Té už vůbec nic nenamítalo.
Už jsem si říkala jak se strašně vožeru a zhulim a zapomenu na to svinstvo všude kolem a ve mě. Ovšem jen dorazím na místo, zjistím že akorát dohulili. To mě vytočilo, ovšem najevo jsem nedávala nic. Nikdo se nijak na ty obvazy neptal, díkybohu. Inu, když tedy neměli hulení, chtěla jsem se ztřískat. Jenže ten chlast mi najednou vůbec nechutnal. Nedokázala jsem ho ani spolknout. Ani blbou colu s rumem jsem si nemohla vychutnat plnými doušky, protože se mi z toho zvedal žaludek. A přitom jindy mi to tak nevadí...
Tak jsme tedy pár hodin tam blbali, kecali a smáli se. Zapomínala jsem, že je vidim naposled. Došlo mi to až tehdy, když jsme měly s kámoškou namířeno k ní domů a pár jich tam ještě zůstalo. Objala jsem se klukama a dali jsme si správnýho placáka. A pak jsem se otočila a šla.
A zapomněla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 may may | 30. srpna 2012 v 21:05 | Reagovat

Tyjo. Tak to je silný. A syrový.
Zkyslé mléko je nejhorší, když si ho naleješ do kafe a teprve pak zjistíš, co je zač.

2 Satine Satine | Web | 31. srpna 2012 v 6:32 | Reagovat

No tak toho tvýho nevlastního otce bych asi zabila. Ale víš co, máš dobrý aspoň to, že jsi nakonec šla a že přišla i tvá třída. To nás bylo teď na slučáku ani ne polovina.

3 Delorah Delorah | Web | 31. srpna 2012 v 16:03 | Reagovat

Ty ale dyť to můžem udělat o víkendech, prostě se vyser na ňáký naposled a zase přijď.

4 Kim Kim | Web | 31. srpna 2012 v 16:20 | Reagovat

[3]: :DDDDD

5 never-been-kissed never-been-kissed | 31. srpna 2012 v 21:16 | Reagovat

Hned jak si mi odpověděla "spálila sem s o žehličku" sem věděla. Upřímně, někdy bych tě za to nejradši seřezala taky, ale nechci bejt jak to tvý téčko...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama