Morfium

4. srpna 2012 v 0:22 | Kim |  Chaos
Tak si jako chatuju s kámoškou jako vždy, ale v tu ránu se mi začne motat hlava. Jen jsme zavřela oči, začala se mi motat ještě víc. Nechápala jsem, nepobírala. Zaklapla jsem počítač a pokusila se vstát, což se samozřejmě nepovedlo. Nohy se mi třásly. Ale chtěla jsem jít na balkon a zkusit se nadejchat čerstvýho vzduchu, ovšem jsem se jen dobelhala k oknu o dost blíže. Ne, kyslík mi nepomohl.
Pak mi to ale došlo.
Byla jsem u babičky, ale antidepresiva jsem si zapomněla doma. Neměla jsem je třetí den, což mohlo nejspíše znamenat abstinenční příznaky, který se docela jistě projeví po tom, když najednou vysadíte antidepresiva. Zvlášť když je berete půl roku, a čtvrt roku berete dvojitou dávku.
Ale teď jsem žádný prášky neměla a nevěděla co dělat, páč ta málatnost a slabost s ezačala dost projevovat. Začala jsem se cpát vším možným sladkým, strčila jsem si nádobu od šlehačky do úst a prostě zmáčkla ten píst nebo co to je. Myslela jsem si že když do sebe naláduju cukr tak se trochu nabudím. Vůbec to nepomohlo, ale hlavně jsem si vzpomněla že babičce taky jednou předepsali antidepresiva který vůbec nebrala. A vzhledem k tomu že byla v tu chvíli právě se psem, jsem se dala do šmejdění. Měla sice úplný jiný antidepresiva, ale to bylo fuk, měla slabý. Ale za nic na světe jsem je nemohla najít. Koukala jsem se i do ledničky, takhle to se mnou cloumalo.
Nakonec jsem to tedy vzdala a šla spát. Jenže to vzápětí přišla babička s telefonem v ruce, že jí volala nasraná máma. Dál nevím co bych měla o tom psát, je to jen blbá rodinná záležitost a jde snad jen o to, že jsem po nekonečně dlouhý době znova dokázala rozbrečet. Všechno to na mě tak úžasně spadlo. Všechno. Myslela jsem úplně na všechno. Na mámu, rodinnou situaci, sebe, tátu, bráchu, babičku která se tak trápí, na psa, na Michaela a Michala, na Matese a další jména začínající na M, a tak dále. Řvala jsem, skučela, choulila se na polštář, třásla se, chumlala pod peřinu a snažila nevidět... ó bože, jak mě se ulevilo. Pak zase přišla babička a začala říkat jakej má o mě strach aby mě vážně nešoupli do blázince, jakože mi to hrozí. Popravdě taková věc jako cvokárna mi je ukradená, tak jsem jí na to jen krčila rameny. Bylo mi blbě, smutno. Chtěla jsem jen nechat zase stékat ty proudy krve po ruce, ale neměla jsem náčiní. Na houby, na houby.
Následující den jsem se probrala až kolem čtvrtý odpoledne, když ovšem zapomeneme na fakt že jsem se musela od babičky vypravit domů, kde jsem ještě v těch hadrech z autobusu padla na postel a usnula.
Je to fakt děsně zamotaný období. Ale pláču, konečně. Taky mám novou jeblou závislost, a to vpravovat si jehly, špendlíky jen tak lehce pod kůži, po tu tejtenčí. A nejlíp se pokusit jí tam zavést celou. Mám už tak zruinovanou levou ruku, to neni ani možný. Je mi to jedno. Líbí se mi to. Je mi všechno jedno. Možná na pár věcí. Lidi přede mnou vytáhnou trávu a já jsem úplně šílená, ovšem napovrch nedávám nic najevo. Narostou mi křídla. Jednoho dne určitě. Pak si utrhnu nějakou větev a začnu čarovat. Všechno a všichni bude mé!
To vám dneska jedu v autobuse a za mnou si povídají nějací vidláci o dnešní zkažený genereci, když vtom...
Ten hlas.
Byl to táta. Byl. Byl. Nechtěla jsem se otáčet, protože mi bylo jasný že by to nebyl on. Představovala jsem si jak jede v tom autobuse se mnou, akorát si se mnou nepovídá no. Ono... já poslední dobou na tátu myslím opravdu jen vzácně. Teda takhle, myslím na něj každý den, ale prostě jen záblesky. Jeho smrt nikdy nemůžu nést jako babička, jeho matka. Vypráví mi, že na něj myslí každý den. Každou hodinu. Kdykoliv vyjde sluníčko. Je tady.
Je zvláštní že pokaždé když někdo zemře tak je venku krásně. Když jsem se o smrti táty dozvěděla tak jsem si sedla do trávy a zírala na nebe. Úplně krvavej západ slunce. A večer byly jasně vidět hvězdy. Jakoby si počasí z nás dělalo ten den prdel. Vlastně jen ze mě, páč táta ležel v kómatu asi přes tisíc kilometrů daleko, doma na něj nikdo tak já upjatej nebyl, a to mi bylo prosím dvanáct. Chodila jsem napjatá, vynervovaná úplně jak nejvíc to šlo a jen čekala kdy mámě zazvoní telefon. Bylo to tak strašně zvláštní období. Chvíle před a chvíle po tátově smrti. Nejde to popsat. Bylo to tak prázdný, ale do toho svítilo slunce. A vy... jste stejně věděli že táta zase přijede z lodí zpátky domů a vy zas k němu pojedete na víkend. Vždyť to bylo to poslední o čem jste spolu mluvili!
Ale uběhl rok, dva, a právě se schyluje ke třetímu.
A ještě se nevrátil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Otrávenej skřet Otrávenej skřet | Web | 4. srpna 2012 v 2:19 | Reagovat

Antidepresiva jsou na nic, konejší bolest, které pro nás není bolestí. Oni to do nás cpout kudy to jen jde, protože se bojí našich reakcí, kdybychom to nebrali. Udělají z nás bezduché tvory, neschopné svého názoru? Ne. To se jim nepovede.

Mrtví si žijí svým životem. Mají se lépe než my, i když se to nezdá. Je to zvláštní. Ale všichni jednou odletíme, bohužel až v době, až přijde "náš čas".

2 Delorah Delorah | Web | 4. srpna 2012 v 12:55 | Reagovat

A já si řikala co to sakra je..

3 Satine Satine | Web | 8. srpna 2012 v 17:32 | Reagovat

Nojo, drogy jsou špatný, ale antidepresiva, jakožto ještě větší svinstvo, klidně doktoři do lidí cpát budou.. Drž se.

4 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 10. srpna 2012 v 8:24 | Reagovat

Tvůj život zavání stíháním prázdna, a duševní pochody mozku, kterej utíká před všudypřítomnou gumou. Ale stejně mi připadá, že žiješ tak nějak stále v pohybu. Zvláštní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama