Neurčito

6. srpna 2012 v 13:36 | Kim |  Chaos
Poslední dobou jsem si začínala pomalu ale jistě myslet že se nejspíš možná vracím do nějakýho neurčitýho normálu. Že šlo jen o pocit, je mi teď už zcela jasný.
Jako většinu prázdninových večerů jsem seděla u počítače a psala si s asi dvěma lidma, jeden česky mluvící, druhý jen anglicky. Byla to celkem pohoda, ale usoudila jsem že už by bylo nejlepší jít spát. Ještě než jsem šla spát, prohlídla jsem si pár fotek uložené v laptopu a u jedný takový na který jsem já jsem se zastavila, a na chvíli na sebe zírala. Dívaly jsme si do očí. Z modrý do modrý. Vtom se ale začla moje podobizna v obličeji měnit. Úplně nahodila takovej nasranej škleb. Řekla jsem si "to přece neni možný" a počítač radši vypla.
Ulehla jsem tedy do postele, a právě tady zaíná ta šílenější část příběhu včerejší/dnešní noci. Ležela jsem prostě na zádech, z pod peřiny mi číhala jen hlava pozorujíc temný pokoj. Bydlím v podkroví, tudíž je strop nad postelí takovej zkosenej, takže jsem tam přibila velkou vlajku s Kurtem Cobainem. A právě tahle vlajka se začala rozšiřovat do obrovskýho, mastnýho fleku, který sahal po celým stropě. Poté se ten flek po mě snažil sápat, padal na mě. Nebyla jsem schopná pohybu, úplně mě mrazilo. Snažila jsem se soustředit na něco jinýho, tak jsem zírala na záclonu. Ta se ale prozměnu proměnila v šaty nějaký potrhlý utancovaný ženský. Podívala jsem se znovu na vlajku. Byla to zase normální vlajka. Ulevilo se mi. Jenže se zase po mě začala sápat, tak jsem se otočila na bok a prostě zírala do zdi. Chvíli se nic nedělo, ale najednou jsem měla jakousi vidinu. Byl v ní jeden jistý chlap/kluk s brejlema, krčil se schoulený na schodech, plakal a třásl se. Byl úplně bezmocnej. Takhle malinkej. Bylo mi ho děsně líto a chtěla jsem mu pomoct, hlavně taky proto že se mi vždycky líbil a byl takovej obyčejnej, až zvláštní. Ale nešlo to. Nevěděla jsem JAK mu pomoci.
Najednou jako když utne a ten samý chlapokluk teď ležel vedle mě v posteli, otočený zády. Spokojeně si vyspával. Pozorovala jsem jeho dobře viditelnou hlavu. Byl rozcuchanej jak malý kuře, ale bylo to roztomilý. A v tu chvíli mě ani nenapadlo že se nic takovýho vůbec neodehrává. Pak se děly ještě jiný věci, ale ty už sem radši psát nebudu.
Vůbec nevim co to mělo sakra znamenat, ale něco takovýho se mi stalo poprvý.
Jediný co bych teď chtěla, je jet někam hluboko do lesů, někam do opuštěný dřevěný chalupy. S pár přáteli se zdělat tak, abychom o sobě nevěděli a ráno se probudit od hlavy po paty poblitý. Válet se někde v oroseným mechu a mlze, kterou ještě nestihlo prorazit ranní slunce.
Ano vážně, něco takovýho by mi sedlo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 8. srpna 2012 v 17:35 | Reagovat

Tak to zní hodně děsivě, snad se to nebude opakovat. A člověk zkrátka někdy potřebuje někam vypadnout a dostat se do takovýho stavu, aby o sobě nevěděl.

2 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 10. srpna 2012 v 8:25 | Reagovat

Děsivě surrealistické.

3 Delorah Delorah | Web | 13. srpna 2012 v 16:31 | Reagovat

Ou, na tom pozadí vypadá ta fotka eště líp než normálně!

4 maniacal-chalk maniacal-chalk | Web | 13. srpna 2012 v 17:52 | Reagovat

Odjela bych s tebou. Taky bych potřebovala vypadnout a na chvíli vypnout. Taky se mi všechno sype na hlavu a sápe se po mně, jako ta tvoje vlajka..

5 evening cocktail dresses evening cocktail dresses | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 9:40 | Reagovat

Roughly motivational place of duty you give rise to at this juncture. Seems to facilitate lots of relations enjoyed and benefited from it. Cheers and credit.
http://www.movedress.com/cathedral-wedding-dress-wedding-dress-function-occasion.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama