Povinnej nadpis co je fakt povinnej

20. srpna 2012 v 10:37 | Kim čong |  Opinions
Měsíc a dvacet něco dní. Bez konopných rozbřesků. Ale to se vám koupu, a najednou mi dojde jak jsem doma sama a že někde doma je ještě tráva. No a co udělám, že. V balení jsem vyšla ze cviku v jakém jsem vlastně ani nikdy nebyla, ale alespoň ty mrkve neměly posuvnej filtr. Hejbal se sem a tam a a náplň z toho vylejzala všude kolem, no hanba.
Spíš by mě zajímalo, co maj lidi z toho když vystrčí do foťáku zadek. Proti čemu protestují, co se tím snaží naznačit? Asi nic, nejspíš nehledaj ve všem takový záludnosti jako já. Úplně záludnosti. Všechno je záludný. I to slovo záludný. Záludný je záludný. Teď se toho slova nezbavim, tak dík viď. Včera jsem třeba si hrála se strunou na kytaře, až se to nějak povolilo nebo co, a ta struna byla úplně mimo, rozladěná. Pak to prostě neznělo. A protože já vůl si zapomněla ladičku u babičky, která jen tak mimochodem mi dává pokaždý k snídani božský vafle, tak jsem si zkoušela tu strunu naladit sama, podle sluchu. Ono se mi to normálně povedlo. Sice určitě ne úplně, ale alespoň trochu to zní. Pro mě je to takovej malej, maličkej úspěch, ale i tak si ho vážím. Bylo to fakt pěkný, ten pocit.
A nebo včera, nemohla jsem usnout, ale medvěd už spal, tak jsem vylezla na balkón (s dlouhým ó) a koukala se na hvězdy. Připadala jsem jako v tý báni ze Simpsonů. Akorát ve vytapetovaný. Tapety s hvězdami. A do toho cvrkaj ty brouci.
Teď koukám na téma týdne a v hlavě mi z toho hraje ta sračka od Luneticů (jednou jsme si to z recese pouštěli s frendíkem, ještě dohromady s Leošem Marešem, jeden z nejhorších dnů mého života protože už to nikdy nedostanu z hlavy).
Ale pak si nakreslim obrázek, a samozřejmě můj milovanej, jindy oblíbenej droogie a brotek se toho obrázku zděsí a jde to hned vyklopit máti, která se taky zhrozí a pak to vyklopí nevlastnímu téčku a všichni mi pak nadávaj jestli jsem normální a tak. Nebylo to řpíjemné. Bylo to strastiplné. Začala jsem všechny svoje obrázy proklínat. Nenávidět je. Teď je mi to sice fuk, ale včera jsem z toho byla úplně v prdeli.
A taky je mi smutno, páč samota mě ubíjí. Chce to někoho, kdo by do mě dokázal napálit nějakej elektrickej šok o síle miliona voltů.
Úplně elektrika. e-le-kr-tka.
Nevím proč píšu článek. Nevím proč mám tenhle blog, nevím proč dělám věčně chyby v čárkách, asi protože češtinářka vypadala jak Steven Tyler (jmenoval s etak ne?), protože fyzikářka neměla ráda naše srdcervoucí slohy na zadní straně testu, protože prostě. Je mi z toho až do pláče, páč mi dochází že ani psát neumím, nedržím se jednho tématu, a to je únavné pro čtenáře. Přímo ubíjející. Ale tak co. Se stává.
Když se u nás chlapi poperou, tak jenom lakem na vlasy a nebo nike botou.
Nikdy by mě nenapadlo, že ten samej člověk, kterej se mnou chodí ulicema Paříže křížem krážem a u toho vyprávý fórky, se proti mojí osobě společně s máti takhle spolčí. Zpochybňují mojí samozvanou existenci.
Už nevim komu mám "věřit" a co dělat dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Otrávenej skřet Otrávenej skřet | Web | 20. srpna 2012 v 13:34 | Reagovat

Nikdy nikomu nevěř. Nemá to cenu. Vždy totiž budeš vědět, že si nikdo tvou důvěru nezaslouží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama