Přijď

24. srpna 2012 v 21:09 | Kim |  Chaos
Ostatně, život nečeká nic ode mne a já nečekám nic od něj. Trucujeme jak rozhádaný manželky. Shodnem se možná tak na tom, že se neshodneme.
Popsanej pergamen, údajně na rozloučenou, na konci završenej ilustrací striptérky s podvazkama a lacinejma botama. Zmuchlám ho a hodím do koše. Koš ho vyplivne nazpátek. Nevim jestli jsem chtěla umřít, nevím ani jestli jsem chtěla žít. Ptala jsem se sama sebe... vždyť co mě může ještě v životě dobrýho potkat? Když za mě myslej prášky, střední společenskou vrstvou pohrdám a pohrdat budu... když vysadim prášky, tak zešílím nebo já nevim. Bude mi zle.
Nedokázala jsem žít ve městě, kde jsem se narodila. Tak co se mnou bude, až za týden odjedu? Buď hromada neštěstí nebo hromada.. eh.
Slyšim, jak mi členi domácnosti bez ustání klepu na dveře a následně otvíraj. A zas je hned zavřou, když viděj, že zas spím. Prej že i stěna je tmavší. A co jako. Jsem alergická už na jakékoliv počasí. Na slunci omdlévám a když je za mrakem, tak je mi na hovno zase psychicky, protože v tak dobrym počasí jsme zase sama. Už jsem úplně alergická sama na sebe. Nemůžu se ani cejtit, už jen kvůli tomu že se neumim ani odhodlat a někam se třeba jen projít, ne, já musim ležet v posteli a hulit trávu, následně poslouchat živý záznamy z Reading festivalu roku 94 a nic nechápat. Chce se mi ze mě až brečet. Když začalo svítat na lepší časy, kdy jsem dokonce pociťovala něco jako... radost, kdy pro mě každý další den byl nějak nadějnej, kdy jsem každý další den viděla budoucnost plnou růžový, nadejchaný cukrový vaty... ale teď se ta vata změnila v odpornou, smradlavou plíseň. A nebe se zatáhlo. Naposled jsem pátrala po náznaku jasné oblohy. Nic. Otočila jsem se a odkráčela. Zase si lehnout do postele.
Včera mě probudila nesnesitelná bolest hlavy. Dala jsem si snad padesát kapek algifenu, úplně jsem se sjela nebo co, ale neustávalo to. Jenom jsem ležela v posteli, hlava se mi motala a snad se mi chtěla rozskočit, do toho jsem se musela něčemu pořád smát a zároveň nadávat, protože ten algifen udělal svý... a já už tohodle života mám pokrk. Co to jako je. Furt bilancovat a balancovat. Je zákonem dáno, že se mi prostě dařit nemá nebo já nevim. Jednu se cejtim šťastná, fakt jo, ale pak místo toho aby to veselí získávalo stabilitu, začne zase upadat. Já už nechci. Já už chci pryč. Nejradši pod drn, protože tohle je vyčeprávající, a to je mi teprv zasranejch šestnáct. Jsou lidi na tom hůř než já, myslíte si že to kurva nevim? Ale já už ztrácim tempo. Nemůžu. Ve dvanácti jsem přišla o půlku sebe samé, aniž bych si to uvědomovala. Ta moje milovaná půlka byla závislá na heroinu, a přesto její absenci pociťuji na svojí pravý půlce těla. Ale začíná upadat v zapomnění. Nevybavuji si, že by se jeho životní etapa v té mé vůbec tenhle život skýtala. Jakoby to byla nějaká pohádka, sen který se vůbec nestala. Jakobych se ve třinácti vzbudila a začalo se mi po tom snu stejskat.
Proč vždycky když píšu článek, se začne nenápadně stáčet k mému tátovi?
Nechci říct, že jsi příčina toho všeho, co se ve mě děje, ačkoliv příčina to vlastně je. Ne, já nevím. Lidi si neuvědomovali, jaké to je, ztratit půlku sebe. Ani se nesnažili to pochopit. Radši si ze mě dělali srandu, že vypadám děsně nasraně a že jsem duchařka. Máma se mi pár dní potom vysmála, že ti píšu dopis protože "jak by sis ho asi mohl přečíst, když nežiješ, že jako přijdeš a otevřeš ho"... proč tyvole. Proč, proč proč. Málem mě pak nevlastní téčko seřezalo páskem, protože jsem se v dopise zmiňovala že tenhle dům je jen banda ubohejch snobů. Pak už jsem žádný dopis nikdy nenapsala. Ani už nemám sílu na tebe vzpomínat, protože objevení toho, co jsi vlastně zač (nevykládej si to špatně), byla poslední dílem jakýsi skládačky. Všechno zapadlo do sebe. Byla by blbost vyjmenovávat tu příznaky narkomanie, to si může koneckonců každej přečíst. Jen je mi to líto. Neni mí líto to, co jsi byl... to vůbec. Spíš jen to, že jsem si tě nevážila. Že jsem šla vždycky o pár kroků napřed před tebou, aby nevypadalo že k tobě patřím, protože ty jsi byl totálně mimo. Každýmu by to došlo hned, ale já byla malá. Je mi to teď líto, protože si uvědomuju, že jsi pro mě zároveň udělal víc, než kdo jinej. Že jsi vlastně dokázal žít takovej napůl spořádanej život, chodit do (normální samozřejmě) práce, plnit svoje rodičovský povinnosti a tak. Ačkoliv máma mi pak později v záchvatu vzteku na mě tvrdila pravý opak, já si tě budu vždycky pamatovat jako svojí duševní polovinu. Prootže ty ještě dneska žít, už nás vidim jak spolu doma sami malujeme obrazy (pamatuješ jak jsi mě učl kreslit podle mřížek, hehe) a předháníme se, kdo namaluje hezčí. Už nás vidim, jak spolu koukáme na Mechanickej pomeranč a snažíme se nad tím filmem zamyslet. Už nás vidím, jak si navzájem předčítáme "Jak přicházejí sny" a poté diskutujeme o tom posmrtném životě.
Už nás vidim.

Ahoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 24. srpna 2012 v 22:36 | Reagovat

U dopisů prostě někdy nejde o to, aby si je někdo přečetl.. A řekla bych ti něco jakože je mi to všechno líto a tak, ale vím, že by ti to asi nijak pomohlo. Ale třeba zas jednou uvidíš jasnou oblohu..

2 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 28. srpna 2012 v 13:47 | Reagovat

napsat dopis je fajn ke srovnání myšlenek. člověk, co má ty půlky akorát od sebe tohle nemůže pochopit, ale drž se.

3 may may | 30. srpna 2012 v 21:13 | Reagovat

Proč je vždycky nechutně krásně, když se jednomu dějou hrozný věci? Proč se mi kolikrát, když mám pocit, že je život na hovno, začne vysmívat počasí? Výsměch je to. Normální výsměch.
Je zdravé se vypsat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama