Září 2012

Feed your head

26. září 2012 v 13:01 | Kim |  Chaos
Tak nějak oranžovej soumrak. Prej.
Počasí jak před apokalypsou. A někdo kdo je očividně úplně sjetej na to čumí a baví ho to. Baví ho žít, žití je relativní pojem. Sledování černobílých českých komedií s čajem v ruce má absolutní hodnotu.
Já nevim ty vole.
Je to jak zcukrovatělej sen. Přetvařuje se ještě hůř než lidi ze základky. Ona by se tolik chtěla vrátit do dob, kdy za den sežrala víc prášků jak jídla a pak se jen svalila na postel, všechno se točilo. Ona ona ona. Ono. Yoko Ono.
Zírala z upatlanýho okna na rozkvetlou jabloň na smetišti. Utíkat z doby ledový... všechno se zdá být tak neskutečný. Jakási časová a myšlenkovitá forma transformace.
Dopadaj na ní první kapky deště. Sere na to. Boty nacucaný vodou. Chce si odflusnout, ale nemá sliny...
Kdo je to v tom zrcadle?
Kde to vlastně vůbec jsem?
V pochodu života.
Život. Říkal, že prej je lepší se pro svojí vlastní pohodu přizpůsobit těm zasranejm materialistům. Já na to že k čemu mi to bude, když mě vevnitř bude drásat skutečnost, že jsem jakože jeden z nich. Jeden z těch lidí kdo má pevnej řád dne ála vstát, nažrat se, do práce, koupit noviny, domů, spát. Všechno za jedním účelem - peníze. Na to mu popravdě kašlu. I když má třeba pravdu...
Já se radši vezmu za ruku s Alenkou a zalezem spolu do králičí nory. Tam se odděláme psychofarmaky.
Mě by tak zajímalo... zda-li jde z toho kruhu jen tak vyskočit. Změnit život. Jít do nějakýho obchodu prodávajícího osudy. Nažrat se v bufetu... cpát do sebe bramborovou kaši tak dlouho, dokud nevyvrhnu obsah žaludku zpátky na talíř.
Nevěřím..
Že žiju.
Naučila jsem se brečet. I když mi to ještě moc nejde. Spíš mě to ani nebaví. Takový trapný pokusy projevovat lidskost. To určitě.
Pondělí... přijde ke mě, obejme mě, ale já vůbec nevím jestli to taky dokážu... jsem na něj svině.
Je mi to fuk.
Bojím se... někomu věřit... protože nevěřím ani sama sobě. Lžu si do očí. Třesu s přesýpacíma hodinama samozvanýho Života, ale na dně je furt žalostně málo písku. Prej se bojí smrti. To nechápu. Vypadá jak zcela narušenej magor zajímající se o všechno možný i nemožný, ale bojí se smrti. To mě poser. Jeden z mála.
Nechci říct, že bych chtěla umřít. Nejdřív bych se chtěla právoplatně oddělat a užít si, to je snad jasný.
Ale radši žít než bejt mrtvej... no to mě vohni.
Oblaka už chytají stejný temný nádech jako její duše. Slavnostně si zapálí další joint. Pojem o čase už neexistuje. Jen oblaka a ona. Nechápe to, ale baví jí to.
Ještě se jí nechce domů.
Bejt tak sám, zbaven smyslů a vnímání v normě... je něco přece tak úžasného.
Blýská se.
Sundá si bundu, složí ji, lehne si na zem a dá si jí pod hlavu. Nechá si na obličej padat studené kapky. Blesky vytvářejí na obloze nedefinovatelný obrazce. Kouř z jointu stoupá nahoru, dech se stává viditelným.
Myslím, že umírá.

Filozof, Sígři, Pamatujme na hrdiny, noční Teplice, trojúhelník level 1

24. září 2012 v 20:32 | Kim |  Stereotypní zápisy
Předchozí týden byl nabitej, zmatenej a vůbec nějakej divnej.
První tak nějak záchytný bod bylo vůbec první, totální zkouření na intráku. Nejdřív jsem dostala děsně hnusnou třesavku a zfialověly mi rty (a přitom mi zima nebyla), ale nakonec se to trochu uklidnilo. Až na pár zastavení uprostřed přechodu a ztracení se na veřejných záchodech to byla pohoda.
Pak jsme se tak nějak vydaly na intr, kde jsme nechaly ten stav doznít.
Ležela bych tam se sluchátkama na uších asi doteď, kdyby někdo nezaklepal na dveře.
Byl to... říkejme mu Filozof, protože takovej fakt je. Prej jestli nejdu na cigáro, a protože jsem nemohla nesouhlasit, tak jsme vyrazili. Venku se zkouřil, já odmítla, protože jsem měla ten den už dost za sebou. Vydali jsme se do parku, on něco mlel, mě to bylo fuk...
A tak nějak jsme od tý doby furt za sebou dolejzali, až jednoho večera ho napadlo že bychom mohli bejt tedy tak nějak spolu.
Tak si řikám proč ne, byl fakt fajn a hlavně je stejnej jak já, taky takovej magor, až na to že to má v hlavě trochu spořádanější, jako nějaká chodící kartotéka. A hlavně je to regulérní hulič, a to jakože fakt, takže se nemusím bát že by mu děsně vadilo že téže hulím. Prostě jsme si sedli jak prdel na hrnec nebo něco takovýho.
Jediný co mě trochu sere je, že se se mnou musí akutně muchlovat i na chodbách školy, protože to jsem dřív na šťastně zadaných párech nenáviděla, ale tak co, seru na to. Užívám si ten pocit že mě někdo asi má fakt rád.
Víkend přišel, jelo se z intráku domů, děsně dojemný loučení ála "užij si víkend" a tak. Na jednu stranu se mi domu nechtělo páč mě to začalo na intru bavit, na druhou stranu mě brácha hodlal v sobotu vzít na koncert do Teplic.
Pátek jsem si odbyla a jelo se.
Ač to zní od ústečáka divně, byla jsem v Teplicích takřka poprvý. Je to hnusný město, ale hudební scény tu mej stát za to. Město pankáčů, skinheadů a paradoxně cikánů.
Inu, zaplatili jsme vstup, spořádaně si sedli a čekali na první kapelu, zatímco jsem se nudila jak pes.
Konečně kapela začala, přišel opožděnec nosící jméno Michal, koupil mi pivo a jelo se.
Byla to paráda, tak neskutečně parádní paráda. Všichni se dostávali do nadpilýho stavu (kromě mě, chlast se mi hnusí), všichni tancovali a skákali a někteří jedinci i svlíkali. Chvilku jsem dokonce prožila něco jako trávovej flashback, trochu mě to vyděsilo, ale naštěstí se to dalo za chvíli do pořádku.
Poslední kapela dohrála, začala afterparty. Pouštěli tam starý klasický songy, a všichni jsme tam spokojeně trsali, brácha mě učil rock'n'roll, pak si se mnou furt plácal, poté mi začal vyprávět o svojí promiskuitě což jsem slyšet zrovna nepotřebovala, ale tak proč ne.
Spíše jsem se pak dávala do řeči s Michalem, kterej se mi děsně líbil už i předtim, v mých sympatiých už je nejspíš rok, v obrovský míře nejspíš už půlrok. Začal se ke mě nějak mít až nakonec mi začal řikat jak by si se mnou dal říct, že by do mě šel, a jak to všichni o mě řikaj, jen prej že jsem moc mladá, jinak by do mě šel (tu větu opakoval snad pořád). Šíleně mi to chytilo a ty kecy se v něm snažila podněcovat jak nejvíc to šlo. Byla jsem totálně zblblá.
Inu, byl čas vypravit se na vlak, kterej jsme stejně nestihli, protože jsme sebou vláčeli ještě jednu zraněnou slečnu a hoči si museli strašně nutně koupit kebab se všemi přísadami který tam prodávali a děsně se tomu smáli. Pak Michal zjistil že mu díky tomu kebabu nezbyly peníze na vlak, tak jsme se dohodli že průvodčí přelstíme a budeme dělat jakože spíme.
Naše tlupa se vydala kupředu k nádraží, ja s Michalem vepředu, všichni ostatní vzadu. Cestou se mě Michal ptal koho že to mám na fejsbuku ve vztahu a jestli je stejně tak dobrej jak on. Pak že si se mnou stejně jednou užije.
Že prej si spolu někdy užijem.
Tak mě to potěšilo (páč jsem si s nim vždycky chtěla užít), že jsem si na to s ním podala ruku. Na nějakýho Filozofa jsem v tu chvíli fakt nechutně kašlala. Následně mě M. pozval na svoje narozky, což mě téže potěšilo.
A už jsme seděli na nádražní lavičce, čekali na vlak, pospávali stylem "já na jeho rameni, on hlavu na mojí hlavě" a snažili se hlídat příjezd vlaku. Když přijel, okamžitě jsme si lehli tak, aby fakt vypadalo že tvrdě spíme, tudíž jsem se položila na nohy M., zatímco on si mi lehl na záda. Už jsem jen zaregistrovala jak mi chrápe do bundy a pak jsem usnula.
Málem jsme přejeli Ústí. Rychlostí světla jsme vyskákali z vlaku a pak se každej vydal svojí cestou. Až na Michala, ten se mnou čekal na autobus. Začal mě objímat za účelem nějak mě zahřát, protože jsem se klepala jak ratlik. Ani jeho mikina mi v tom nějak nepomohla, tak jsem se mu schoulila v náruči a usínala.
A možná by se mi i usnout podařilo, kdyby nejel můj autobus, tudíž loučení zakončený uslintanou pusou od něj a v jeho obrovský mikině ve který jsem vypadala jak vágusák jsem zaplatila lístek, nandala si sluchátka a pozorovala východ slunce.
Přijela jsem domů, nažrala se, udělalo se mi blbě a šla jsem dospat noc.
Vzbudila jsem se a bylo mi ještě víc blbě než předtím dokonce jsem měla horečku.
Na intrák se nejede.
Teď jsem nachcípaná doma.
Těšící se na listopad, na M. narozky a Pipese, na který jdem.
Těšící se na Filozofa.
A zase nachcípaná.
Snad mě začalo bavit žít.



Mám křídla

14. září 2012 v 22:08 | Dusty |  Chaos
Studí mě nohy, tváře mi červenají, deprese stoupá a já držim v ruce elektrickou kytaru a snažím se dodržovat instrukce jejího vlastníka. Dodržuj rytmus. Zapomnělas? Tak, tak, tak, drnká mi trsátkem o koleno. Už absolutně nevnímám a hraju si co chci. Úplně falešně, úplně blbě.
Všechno je falešné. A blbé. Ale nikoho to nesere.
Jen mě.
Namáčklá mezi sedadly, omámená prázdnotou a zíráním na telegrafní dráty. Nezastavitelné záchvaty smíchu způsobené střízlivostí. Zoufalstvím. Nehulím. Nejsem zhulená. Tejden. Ale zničehonic dostanu nepředstavitelný, až děsivý záchvat smíchu. Myslím jen na pár věcí. Všechno ostatní je zahalený v mlze. Chci svůj ubalený poklad, usnout a spát. Hledat cestu domů. Jít s prázdným kufrem na ranní vlakové nádraží. Mlhu proráží slunce. Vdechuji ten vlhký, studený vzduch.
Čekám.
Na vlak.
Který ani nepřijede.
Navždy budu stát v tý ranní mlze. S kufrem položeným vedle sebe.
Projde kolem mě tulák. Vždycky jednou za sto let. Jestli prej nemám drobné na vlak. Na vlak, co nikdy nepřijede. Zavrtím hlavou. Pokrčí ramena a jde dál.
Někdy, za stopadesát let, se procházím po hřbitově. Zapaluji svíčky německým dětem. Nakukuji do otevřených hrobů.
Tma.
Brácha mě zatahá za ruku, chytne kolem ramen a tančíme spolu. Někde. V neznámu. Kolem jsou lidi. Sympatičtí. Nemožní, neuskutečnitelní. Vymyšlení. Andělé. S přetvářkou, s maskami.
Nerozbreč mě, brácha.
Na světe je jen opravdu, opravdu málo věcí, které mě dokáží rozbrečet. Mezi nimi je i můj bratr. Zbožňuju ho. Miluju ho. Umřela bych za něj. Dala mu vše.
Ale je mu to ukradený.
A mě to mrzí.
Rozbrečím se jen kvůli sobě. Čistou nenávistí. K sobě. K mým myšlenkám, co mi tikají a těkají hlavou.
Ležím na semaforu, z rozpíchaných žil mi teče zčernalej sliz. Nohy se mi třesou. A oni stojí nade mnou, ukazují si na mě prstem a dělají hahaha. Pak do mě ještě kopnou. Plivnou. Odejdou.
A já jsem stejně pořád naživu. Protože smrt se mi nikdy nemůže poštěstit.
A pak mě zamknou v betonový kostce s jakože oknama, snažím se usnout na své pohodlné pryčně, ale místo toho jsem nucena poslouchat veselé lidi. Takový ty lidi co se vyspali s instruktorem na lyžák. Takovej ten rap. Takový ty komunikativní a veselý. Sebevědomý. Šťastný. Částečně vymatlaný.
Já chci do Země Zaslíbené.
Já chci jednou v životě o sobě říct, že jsem šťastná.
Alespoň jednou.
Jedinkrát.
Prosím.

Where is my mind?

9. září 2012 v 18:35 | Kim |  Stereotypní zápisy
Konečně jsem se dočkala oné Barevné planety. Nejdřív to vypadalo dost suše, chodila jsem tam s papírovou čepicí na hlavě s nápisem "My dark side loves you" a čekala, až se bude něco dít. Pobyli jsme si celkem na nudný první části planety, až jsme se vydali na afterparty do jednoho music klubu. Nic moc se nedělo, přišel tam brácha s jeho bandou (jů), pak jsme šli dovnitř, trsali na Houbu ale nějak to nebylo ono. Pak když jsme čekali na The Fialky, šla jsem se ještě se dvěmi slečnami zhulit.
A tady to začíná.
Nejdřív jsem chvíli postávala u bráchovy bandy, ale najednou jsme zpozrovali benga. Vzhledem k tomu že jsem něco vypitýho měla tak jsem ani nezačala panikařit. Brácha si mě zavolal a dal mi intrukce jak se chovat, ale to jsem vůbec nevnímala, protože se mi začalo všechno strašně motat. Všechny zvuky ke mě doléhaly jakoby z dálky a teď jsem nebyla někde před klubem, ale úplně na nějaký obrovský dlaždičkový pláni se spoustou a spoustou lidí a milicjantů. Brácha mě zatahal za košili a prej že se jde na Fialky, tam se alespoň ztratím a že prej dovnitř benga nechoděj. Tak jsme teda šli dovnitř, vůbec nevim jak jsem se tam dostala, všechno se mi motalo a kejvalo ze strany na stranu. Hned jsem odchytila jednu slečnu, se kterou jsem se to zkouřila, začala s ní máchat a řvát na ní "CO TO SAKRA JE?"... odpověděla mi, že Fialky.
Stály jsme na takovým balkónku, Fialky to začly mlátit a já se nezmohla na nic než na klasický co to kurva je. Ty kytary nezněly jako kytary, všelijak bublaly a svištěly, odrážely se mi v hlavě. Začala jsem jak debil trsat, šťouchat všechny okolo aby se taky začali hejbat, no fakt blbě jsem si připadala. Poté jsem zahlédla jak na mě mává brácha z kotle, jakože ať jdu za ním a cestou se mi podařilo zvrhnout židli. Nevím jak jsem se najednou objevila u bráchy a už mě cpal do pogujícího kotle. Přímo mě tam vhodil, a já se málem leknutím posrala. Ihned jsem se snažila dostat zase na okraj, ale to už jsem se najednou držela za ramena (on za bok, haha) s Mich. a trsali jsme spolu. Pak najednou jsem stála zase na kraji, držela se kovové zábrany a kejvala a trhala sebou do rytmu. Sem a tam jsem se snažila si uvědomit kdeže to vlastně jsem, ale vůbec to nešlo. Vůbec jsem se nedokázala rozpomenout. Připadalo mi to jako nějakej pekelnej sklípek. Ne jako klub. Ohlížela jsem se za bráchou, doufala jsem že na mě pozná že se mnou něco je a třeba mě i zmlátí, ale on na mě vždycky jenom s úsměvem kejvl hlavou a ukazoval ať si všímám kapely. Nemohla jsem uvěřit tomu že to nikdo fakt nepoznal, protože oči jsem měla rudý jak ďábel a byla jsem zmatená jak slepec v labyrintu s práskacími petardami. Hodina trvala snad týden. Chtěla jsem už z toho stavu pryč, vrátit se zpátky do reality ale zároveň mě to nesmírně bavilo. Užívala jsem si ten sen.
Pak koncert asi skončil a já stála ve frontě na záchodky, kde stály nějaký dvě starý báby a bavily se jak si dobře vyrazily. Vždycky se na mě tak jako pousmály, až jsem musela vypadnout. Dostala jsem se ven a šla hledat bráchu abych mu oznámila, že jdu k slečnám přespat. Pak jsme najednou u něj stály všechny a on hodnotil náš večírek a nakonec pustil domů.
Najednou jsme seděli na schodech před letním kinem a naproti nám stála městská knihovna, která se začala měnit v základní školu a z rozsvíceného okna nedalekého paneláku se stal osvícený zámek Větróše. Pak jen vim že jedna rusovláska si něco zapisovala a druhá slečna si něco zpívala. Poté k nám přišel nějakej kluk co si myslel jak nás strašně sbalí a znechutil nás tak, že jsme se odebrali pryč, konkrétně do čajovny pro sklenici vody. Nejdřív jsem si myslela že je ta čajovna na silnici, ale nakonec už jsme stály před dveřmi a vybavovali se s nějakým týpkem. Vtom mi došlo že vlastně potřebuju na záchod, a vydala se ho hledat. Čajovna je to malá, takže normální člověk najde záchod hned. Ovšem já tam zabloudila a málem se nedostala ven, přitom to vlastně byly vlastně jen dvě místnosti. Celá vystrašená jsem našla cestu zpátky a už jsme pokračovali v cestě domů. Vůbec jsem neměla tušení kde to jsme, a to to místo znám dobře. Slečna numero uno furt strašila jak tam choděj policajti a mě do očí za sebou šlehaly větve, byly seřazený jak nějaká armáda a měsíc a hvězdy zářily tak mocně až z toho pálily oči. Seděly jsme na nějakým obrubníku nebo co a bály se úchylů. Pak jsme šli po nějakým mokrým trávníku a já byla v počítačový hře, a ten měsíc zářil až hanba.
Poté sedím na posteli, jím hořickou trubičku a nevim kde jsem.
Poté ležím, mám zavřený oči a všechno se se mnou točí.
Poté se probudím v šest ráno a pozoruji, že tomu šílenému stavu stále neodzvonilo.
Poté se probudím kolem desáté a stavu už částečně odzvonilo.
A pak?
Pak jdu domů a nejradši bych nežila.

Šťastná králíkárna a jeden depresant.

7. září 2012 v 19:46 | Kim |  Stereotypní zápisy
Dlouho jsem nepsala, to proto že jsem byla vyhnána na intrák na kterej jsem tak chtěla, a tam ještě čtrnáct dní nepovolej internet (já hajzl ho mám ovšem v mobilu, takže mi mohli políbit šáry).
První den vypadal přímo skvěle. Ubytovali mě na pokoj s ještě s dvěmi holkami které se zdály v pohodě. Jen naši vypadli a odjeli, vydali jsme se projít po Varnsdorfu s cigárem v hubě (jsem alergická, ultra alergická na slovo "cígo") a kecaly. Ony pouštěly z mobilu trhanej rap, což mi trochu víc hejbalo žlučí, ale byla jsem zticha. Jen mě začala trochu víc zarážet dost umletá červenovlasá spolubydlící, která se nás k mému polovičnímu znechucení hned na začátek zeptala, jestli jsme už s někym spaly.
Poté jsme se odebraly na pokoj a celkem se nudily, až dokud nás nesvolali na nějakou vernisáž výstavy prací žáků absolventů naší školy. Práce to byly fakt dost dobrý, a navíc nám k tomu hráli na kytaru celkem fuckable malčíci. Už se blížil večer, a mě se začalo dělat klasicky blbě. Nemohla jsem do sebe vůbec nic dostat, aškoliv jsem hlad měla. Bylo to strašný, něco jako v tý Paříži.
Noc se nějak přežila a šlo se do školy. Měli jsme pět hodin výtvarku, což bylo parádní, jen jsem byla strašně unavená. Njedřív jsme kreslili nějaký geometrický tvary aby měla učitelka jasno, jak je zvládáme (měla jsem to jako první hotový, perspektivu jsme se učili na ZUŠce pořád), a zdálo se že se jí práce líbí. Dále nám ukazovala všelijaký předměty od mušlí, peří až po usušený květiny, žárovky a dřevěné krabičky. Měli jsme za úkol co nejvíc slovně popsat vlastnosti daných předmětů (lehký, lesklý, pravidelný, rotační...). Šlo o to, abychom dokázali poté na papír co nejvíc vyjádřit materiál, aby pírko nevypadalo stokilově a cihla naopak. Poté jsme si jeden předmět měli vybrat a nakreslit ho, a co nejvíc vyjádřit jeho typický vlastnosti. Zase nešlo o nic jinýho než o to, aby učitelka viděla jak na tom jsme. Vybrala jsem si pírko a zase jsem to odevzdala jako první. Rozhodla jsem se si podepřít hlavu a zbytek prospat, ale učitelka mi laskavě sdělila ať to vydržím. Hned o přestávce jsem se vyčerpaným krokem vydala k bufetu a koupila si energeťák, kterej mi byl celkem hovno platnej. Byla jsem vyčerpaná, neskutečně. Hodiny se vlekly jako ani na zakládce ne.
Hned po škole jsem se ale klidu nedočkala, byla nějaká seznamovací akce s vychovatelkou a lidma z intráku. Hráli jsme všelijaký kraviny, ale byla to sranda. Dost jsem při tom vzpomínala na bývalou třídu, jistě by u toho byla prdel dvakrát větší.
Další den se dělo takřka to samé, chronický usínání a následný seznamovák. Tentokrát mě ale strašně sral, nejvíc ale červenovlasá spolubydlící, která je tak uječená a ukecaná a upištěná až je vám z toho zle. Za každym se hned hnala, se všema seznamovala a mě ty její výtlemy štěstí pěkně napomohly do deprese. K tomu ještě to vědomí, že ač jsem si vybrala obor umělecký, tak to bude těžký jak prase, dále mi bylo jasný že se depresí nezbavim ani na tom intráku a pak že se před nikým nemůžu ani schovat. Celá rozklepaná jsem si sedla na pařez, koukala jak všichni hrajou hru a kouřila. Bylo to v prdeli a byla jsem snad rozhodnutá, že uteču. Chtěla jsem utýct. Odjet do neznáma a nikam se nikdy nevrátit. Chtělo se mi jen lehnout na zem a nikdy se neprobrat.
Konečně jsme s epak tedy vydali na intrák a já jsem hned běžela k telefonu a začala psát bráchovi na facebook. Nevím proč zrovna bráchovi. Napsala jsem mu strašně dlouhej, zoufalej sloh, potřebovala jsem aby mě alespoň někdo vyslechl. Když jsem viděla bráchy fotku, málem jsem se rozbrečela a zprávu odeslala. Jenže se mu to určitě zdálo zas jako debilní sebelitování tak ani se nenamáhal napsat třeba jen "seš blbá uřvaná kráva".
Ležely jsme tedy takhle na pokoji jen my dvě, bez červenovlásky. Byla jsem neskutečně ráda za to ticho, protože pokaždý když byla na pokoji tak si musela na plný pecky pustit nějaký sračky a do toho furt mlela pantem. V tu rozrazila dveře a já se málem posrala, začala žvatlat o tom jak jsou tu děsně fajn kluci a jak jí tenhle plácl po prdeli a jak jí je líto že s náma už moc nebejvá a tohle a jak jí chybí tamto a jak by si dala "cígo". Tak jsem si jen nandala sluchátka a držela hubu.
Takhle to šlo zbytek týdne, až na to že jsem srala na nějaký seznamováky a radši se chodila procházet k rybníku. Počítala jsem dny do návratu do Ústí a do festivalu "Barevná planeta" kterej se koná už zejtra a budou tam jen samý fajn lidi. Kouřila jsem, ale moc mi to nechutnalo. Nechutnalo mi nic. Měla jsem věčně hlad, ale jíst jsem razantně odmítala. A v hlavě jsem před sebou viděla ty vleklé, nekonečné čtyři roky, který jsem nikdy nemohla zvládnout. Ne s depresemi.
Vyčerpaná, hladová a v depresi. Jediný pozitivum je zítřek.
Já už tam nechci.
Chci pryč.