Feed your head

26. září 2012 v 13:01 | Kim |  Chaos
Tak nějak oranžovej soumrak. Prej.
Počasí jak před apokalypsou. A někdo kdo je očividně úplně sjetej na to čumí a baví ho to. Baví ho žít, žití je relativní pojem. Sledování černobílých českých komedií s čajem v ruce má absolutní hodnotu.
Já nevim ty vole.
Je to jak zcukrovatělej sen. Přetvařuje se ještě hůř než lidi ze základky. Ona by se tolik chtěla vrátit do dob, kdy za den sežrala víc prášků jak jídla a pak se jen svalila na postel, všechno se točilo. Ona ona ona. Ono. Yoko Ono.
Zírala z upatlanýho okna na rozkvetlou jabloň na smetišti. Utíkat z doby ledový... všechno se zdá být tak neskutečný. Jakási časová a myšlenkovitá forma transformace.
Dopadaj na ní první kapky deště. Sere na to. Boty nacucaný vodou. Chce si odflusnout, ale nemá sliny...
Kdo je to v tom zrcadle?
Kde to vlastně vůbec jsem?
V pochodu života.
Život. Říkal, že prej je lepší se pro svojí vlastní pohodu přizpůsobit těm zasranejm materialistům. Já na to že k čemu mi to bude, když mě vevnitř bude drásat skutečnost, že jsem jakože jeden z nich. Jeden z těch lidí kdo má pevnej řád dne ála vstát, nažrat se, do práce, koupit noviny, domů, spát. Všechno za jedním účelem - peníze. Na to mu popravdě kašlu. I když má třeba pravdu...
Já se radši vezmu za ruku s Alenkou a zalezem spolu do králičí nory. Tam se odděláme psychofarmaky.
Mě by tak zajímalo... zda-li jde z toho kruhu jen tak vyskočit. Změnit život. Jít do nějakýho obchodu prodávajícího osudy. Nažrat se v bufetu... cpát do sebe bramborovou kaši tak dlouho, dokud nevyvrhnu obsah žaludku zpátky na talíř.
Nevěřím..
Že žiju.
Naučila jsem se brečet. I když mi to ještě moc nejde. Spíš mě to ani nebaví. Takový trapný pokusy projevovat lidskost. To určitě.
Pondělí... přijde ke mě, obejme mě, ale já vůbec nevím jestli to taky dokážu... jsem na něj svině.
Je mi to fuk.
Bojím se... někomu věřit... protože nevěřím ani sama sobě. Lžu si do očí. Třesu s přesýpacíma hodinama samozvanýho Života, ale na dně je furt žalostně málo písku. Prej se bojí smrti. To nechápu. Vypadá jak zcela narušenej magor zajímající se o všechno možný i nemožný, ale bojí se smrti. To mě poser. Jeden z mála.
Nechci říct, že bych chtěla umřít. Nejdřív bych se chtěla právoplatně oddělat a užít si, to je snad jasný.
Ale radši žít než bejt mrtvej... no to mě vohni.
Oblaka už chytají stejný temný nádech jako její duše. Slavnostně si zapálí další joint. Pojem o čase už neexistuje. Jen oblaka a ona. Nechápe to, ale baví jí to.
Ještě se jí nechce domů.
Bejt tak sám, zbaven smyslů a vnímání v normě... je něco přece tak úžasného.
Blýská se.
Sundá si bundu, složí ji, lehne si na zem a dá si jí pod hlavu. Nechá si na obličej padat studené kapky. Blesky vytvářejí na obloze nedefinovatelný obrazce. Kouř z jointu stoupá nahoru, dech se stává viditelným.
Myslím, že umírá.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 26. září 2012 v 19:52 | Reagovat

To já se naučila nebrečet. Před lidma. Radši se nuceně smát a neprojevit moc slabosti. A řád? Jsou dny, kdy bych bez něj nemohla být a pak zase ty, kdy bych nejradši udělala nějakou hodně velkou píčovinu, jen abych z toho debilního koloběhu vybočila. Fajn článek.. ale inteligentní komentář k němu asi nevymyslím. To snad ani nejde, mluví sám za sebe.

2 Lucyje Lucyje | Web | 27. září 2012 v 14:26 | Reagovat

Úžasnej článek!
Ať už teď do komentáře napíšu cokoliv, bude to v poměru s tím, cos napsala sračka. takže prostě jen.. Úžasnej článek!

3 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 29. září 2012 v 12:47 | Reagovat

[2]: ať už do komentáře napíšu cokoliv, bude to v poměru s tím, cos napsala sračka. takže prostě jen... trefnej komentář!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama