Mám křídla

14. září 2012 v 22:08 | Dusty |  Chaos
Studí mě nohy, tváře mi červenají, deprese stoupá a já držim v ruce elektrickou kytaru a snažím se dodržovat instrukce jejího vlastníka. Dodržuj rytmus. Zapomnělas? Tak, tak, tak, drnká mi trsátkem o koleno. Už absolutně nevnímám a hraju si co chci. Úplně falešně, úplně blbě.
Všechno je falešné. A blbé. Ale nikoho to nesere.
Jen mě.
Namáčklá mezi sedadly, omámená prázdnotou a zíráním na telegrafní dráty. Nezastavitelné záchvaty smíchu způsobené střízlivostí. Zoufalstvím. Nehulím. Nejsem zhulená. Tejden. Ale zničehonic dostanu nepředstavitelný, až děsivý záchvat smíchu. Myslím jen na pár věcí. Všechno ostatní je zahalený v mlze. Chci svůj ubalený poklad, usnout a spát. Hledat cestu domů. Jít s prázdným kufrem na ranní vlakové nádraží. Mlhu proráží slunce. Vdechuji ten vlhký, studený vzduch.
Čekám.
Na vlak.
Který ani nepřijede.
Navždy budu stát v tý ranní mlze. S kufrem položeným vedle sebe.
Projde kolem mě tulák. Vždycky jednou za sto let. Jestli prej nemám drobné na vlak. Na vlak, co nikdy nepřijede. Zavrtím hlavou. Pokrčí ramena a jde dál.
Někdy, za stopadesát let, se procházím po hřbitově. Zapaluji svíčky německým dětem. Nakukuji do otevřených hrobů.
Tma.
Brácha mě zatahá za ruku, chytne kolem ramen a tančíme spolu. Někde. V neznámu. Kolem jsou lidi. Sympatičtí. Nemožní, neuskutečnitelní. Vymyšlení. Andělé. S přetvářkou, s maskami.
Nerozbreč mě, brácha.
Na světe je jen opravdu, opravdu málo věcí, které mě dokáží rozbrečet. Mezi nimi je i můj bratr. Zbožňuju ho. Miluju ho. Umřela bych za něj. Dala mu vše.
Ale je mu to ukradený.
A mě to mrzí.
Rozbrečím se jen kvůli sobě. Čistou nenávistí. K sobě. K mým myšlenkám, co mi tikají a těkají hlavou.
Ležím na semaforu, z rozpíchaných žil mi teče zčernalej sliz. Nohy se mi třesou. A oni stojí nade mnou, ukazují si na mě prstem a dělají hahaha. Pak do mě ještě kopnou. Plivnou. Odejdou.
A já jsem stejně pořád naživu. Protože smrt se mi nikdy nemůže poštěstit.
A pak mě zamknou v betonový kostce s jakože oknama, snažím se usnout na své pohodlné pryčně, ale místo toho jsem nucena poslouchat veselé lidi. Takový ty lidi co se vyspali s instruktorem na lyžák. Takovej ten rap. Takový ty komunikativní a veselý. Sebevědomý. Šťastný. Částečně vymatlaný.
Já chci do Země Zaslíbené.
Já chci jednou v životě o sobě říct, že jsem šťastná.
Alespoň jednou.
Jedinkrát.
Prosím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 15. září 2012 v 9:14 | Reagovat

Bratrovi určitě není ukradený, že bys pro něj udělala všechno. Určitě tě taky má rád.. A možná je to kravina, ale to štěstí musíš hledat v maličkostech. Nikdo nikdy není stoprocentně šťastnej, vždycky je něco, co ho sere.

2 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 15. září 2012 v 19:28 | Reagovat

Betonový kostky jsou vrženy a padla nula, páč střešní okna neexistují. Nic neexistuje a nikdo nedokáže popsat všední bloumání pochybnou odbočkou životní cesty tak jako ty.

3 Lucyje Lucyje | Web | 15. září 2012 v 22:20 | Reagovat

Je to hnus.
Všichni chcem bejt šťastní.
Málokomu to jde.
i když...depky jsou taky někdy fajn. Bude podzim. A na podzim je všechno tohle hnusný aspoň trošku krásný.
Melu sračky.

Skvělej článek s úžasnou atmosférou, vážně. :)

4 Marvin Marvin | Web | 16. září 2012 v 20:06 | Reagovat

Ležím na semaforu, z rozpíchaných žil mi teče zčernalej sliz. Nohy se mi třesou. A oni stojí nade mnou, ukazují si na mě prstem a dělají hahaha. Pak do mě ještě kopnou. Plivnou. Odejdou.

Tak nějak to dokonale popsalo moji situaci s některýma "kamarádama".

5 simbík99 simbík99 | Web | 16. září 2012 v 20:18 | Reagovat

hezký...a buhužel i pocitově pravdivý.

Tenhle svět už mi přijde celej absolutně na hovno.
Nikde žádlá barva, náznak dobra či radosti.
Už nemá cenu ani pořádně žít

6 Borůvka zvaná Bezcitná Borůvka zvaná Bezcitná | Web | 6. října 2012 v 3:19 | Reagovat

Všichni chtějí být šťastní a málo komu to vyjde. Proč to tak je?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama