Šťastná králíkárna a jeden depresant.

7. září 2012 v 19:46 | Kim |  Stereotypní zápisy
Dlouho jsem nepsala, to proto že jsem byla vyhnána na intrák na kterej jsem tak chtěla, a tam ještě čtrnáct dní nepovolej internet (já hajzl ho mám ovšem v mobilu, takže mi mohli políbit šáry).
První den vypadal přímo skvěle. Ubytovali mě na pokoj s ještě s dvěmi holkami které se zdály v pohodě. Jen naši vypadli a odjeli, vydali jsme se projít po Varnsdorfu s cigárem v hubě (jsem alergická, ultra alergická na slovo "cígo") a kecaly. Ony pouštěly z mobilu trhanej rap, což mi trochu víc hejbalo žlučí, ale byla jsem zticha. Jen mě začala trochu víc zarážet dost umletá červenovlasá spolubydlící, která se nás k mému polovičnímu znechucení hned na začátek zeptala, jestli jsme už s někym spaly.
Poté jsme se odebraly na pokoj a celkem se nudily, až dokud nás nesvolali na nějakou vernisáž výstavy prací žáků absolventů naší školy. Práce to byly fakt dost dobrý, a navíc nám k tomu hráli na kytaru celkem fuckable malčíci. Už se blížil večer, a mě se začalo dělat klasicky blbě. Nemohla jsem do sebe vůbec nic dostat, aškoliv jsem hlad měla. Bylo to strašný, něco jako v tý Paříži.
Noc se nějak přežila a šlo se do školy. Měli jsme pět hodin výtvarku, což bylo parádní, jen jsem byla strašně unavená. Njedřív jsme kreslili nějaký geometrický tvary aby měla učitelka jasno, jak je zvládáme (měla jsem to jako první hotový, perspektivu jsme se učili na ZUŠce pořád), a zdálo se že se jí práce líbí. Dále nám ukazovala všelijaký předměty od mušlí, peří až po usušený květiny, žárovky a dřevěné krabičky. Měli jsme za úkol co nejvíc slovně popsat vlastnosti daných předmětů (lehký, lesklý, pravidelný, rotační...). Šlo o to, abychom dokázali poté na papír co nejvíc vyjádřit materiál, aby pírko nevypadalo stokilově a cihla naopak. Poté jsme si jeden předmět měli vybrat a nakreslit ho, a co nejvíc vyjádřit jeho typický vlastnosti. Zase nešlo o nic jinýho než o to, aby učitelka viděla jak na tom jsme. Vybrala jsem si pírko a zase jsem to odevzdala jako první. Rozhodla jsem se si podepřít hlavu a zbytek prospat, ale učitelka mi laskavě sdělila ať to vydržím. Hned o přestávce jsem se vyčerpaným krokem vydala k bufetu a koupila si energeťák, kterej mi byl celkem hovno platnej. Byla jsem vyčerpaná, neskutečně. Hodiny se vlekly jako ani na zakládce ne.
Hned po škole jsem se ale klidu nedočkala, byla nějaká seznamovací akce s vychovatelkou a lidma z intráku. Hráli jsme všelijaký kraviny, ale byla to sranda. Dost jsem při tom vzpomínala na bývalou třídu, jistě by u toho byla prdel dvakrát větší.
Další den se dělo takřka to samé, chronický usínání a následný seznamovák. Tentokrát mě ale strašně sral, nejvíc ale červenovlasá spolubydlící, která je tak uječená a ukecaná a upištěná až je vám z toho zle. Za každym se hned hnala, se všema seznamovala a mě ty její výtlemy štěstí pěkně napomohly do deprese. K tomu ještě to vědomí, že ač jsem si vybrala obor umělecký, tak to bude těžký jak prase, dále mi bylo jasný že se depresí nezbavim ani na tom intráku a pak že se před nikým nemůžu ani schovat. Celá rozklepaná jsem si sedla na pařez, koukala jak všichni hrajou hru a kouřila. Bylo to v prdeli a byla jsem snad rozhodnutá, že uteču. Chtěla jsem utýct. Odjet do neznáma a nikam se nikdy nevrátit. Chtělo se mi jen lehnout na zem a nikdy se neprobrat.
Konečně jsme s epak tedy vydali na intrák a já jsem hned běžela k telefonu a začala psát bráchovi na facebook. Nevím proč zrovna bráchovi. Napsala jsem mu strašně dlouhej, zoufalej sloh, potřebovala jsem aby mě alespoň někdo vyslechl. Když jsem viděla bráchy fotku, málem jsem se rozbrečela a zprávu odeslala. Jenže se mu to určitě zdálo zas jako debilní sebelitování tak ani se nenamáhal napsat třeba jen "seš blbá uřvaná kráva".
Ležely jsme tedy takhle na pokoji jen my dvě, bez červenovlásky. Byla jsem neskutečně ráda za to ticho, protože pokaždý když byla na pokoji tak si musela na plný pecky pustit nějaký sračky a do toho furt mlela pantem. V tu rozrazila dveře a já se málem posrala, začala žvatlat o tom jak jsou tu děsně fajn kluci a jak jí tenhle plácl po prdeli a jak jí je líto že s náma už moc nebejvá a tohle a jak jí chybí tamto a jak by si dala "cígo". Tak jsem si jen nandala sluchátka a držela hubu.
Takhle to šlo zbytek týdne, až na to že jsem srala na nějaký seznamováky a radši se chodila procházet k rybníku. Počítala jsem dny do návratu do Ústí a do festivalu "Barevná planeta" kterej se koná už zejtra a budou tam jen samý fajn lidi. Kouřila jsem, ale moc mi to nechutnalo. Nechutnalo mi nic. Měla jsem věčně hlad, ale jíst jsem razantně odmítala. A v hlavě jsem před sebou viděla ty vleklé, nekonečné čtyři roky, který jsem nikdy nemohla zvládnout. Ne s depresemi.
Vyčerpaná, hladová a v depresi. Jediný pozitivum je zítřek.
Já už tam nechci.
Chci pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 8. září 2012 v 13:44 | Reagovat

Slovo cígo docela používám, nepřijde mi nijak strašný, protože jsem na to už prostě zvyklá. Ale asi tě chápu, podobně to mám se slovem "cíčko". To je zlo! Z té červenovlasé bych se asi zbláznila, přesně takový typy holek jsou otřesný. Ale tak.. snad to nějak zvládneš.

2 never-been-kissed never-been-kissed | 9. září 2012 v 15:03 | Reagovat

JIŘKA TAM JELA S TEBOU?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama