Where is my mind?

9. září 2012 v 18:35 | Kim |  Stereotypní zápisy
Konečně jsem se dočkala oné Barevné planety. Nejdřív to vypadalo dost suše, chodila jsem tam s papírovou čepicí na hlavě s nápisem "My dark side loves you" a čekala, až se bude něco dít. Pobyli jsme si celkem na nudný první části planety, až jsme se vydali na afterparty do jednoho music klubu. Nic moc se nedělo, přišel tam brácha s jeho bandou (jů), pak jsme šli dovnitř, trsali na Houbu ale nějak to nebylo ono. Pak když jsme čekali na The Fialky, šla jsem se ještě se dvěmi slečnami zhulit.
A tady to začíná.
Nejdřív jsem chvíli postávala u bráchovy bandy, ale najednou jsme zpozrovali benga. Vzhledem k tomu že jsem něco vypitýho měla tak jsem ani nezačala panikařit. Brácha si mě zavolal a dal mi intrukce jak se chovat, ale to jsem vůbec nevnímala, protože se mi začalo všechno strašně motat. Všechny zvuky ke mě doléhaly jakoby z dálky a teď jsem nebyla někde před klubem, ale úplně na nějaký obrovský dlaždičkový pláni se spoustou a spoustou lidí a milicjantů. Brácha mě zatahal za košili a prej že se jde na Fialky, tam se alespoň ztratím a že prej dovnitř benga nechoděj. Tak jsme teda šli dovnitř, vůbec nevim jak jsem se tam dostala, všechno se mi motalo a kejvalo ze strany na stranu. Hned jsem odchytila jednu slečnu, se kterou jsem se to zkouřila, začala s ní máchat a řvát na ní "CO TO SAKRA JE?"... odpověděla mi, že Fialky.
Stály jsme na takovým balkónku, Fialky to začly mlátit a já se nezmohla na nic než na klasický co to kurva je. Ty kytary nezněly jako kytary, všelijak bublaly a svištěly, odrážely se mi v hlavě. Začala jsem jak debil trsat, šťouchat všechny okolo aby se taky začali hejbat, no fakt blbě jsem si připadala. Poté jsem zahlédla jak na mě mává brácha z kotle, jakože ať jdu za ním a cestou se mi podařilo zvrhnout židli. Nevím jak jsem se najednou objevila u bráchy a už mě cpal do pogujícího kotle. Přímo mě tam vhodil, a já se málem leknutím posrala. Ihned jsem se snažila dostat zase na okraj, ale to už jsem se najednou držela za ramena (on za bok, haha) s Mich. a trsali jsme spolu. Pak najednou jsem stála zase na kraji, držela se kovové zábrany a kejvala a trhala sebou do rytmu. Sem a tam jsem se snažila si uvědomit kdeže to vlastně jsem, ale vůbec to nešlo. Vůbec jsem se nedokázala rozpomenout. Připadalo mi to jako nějakej pekelnej sklípek. Ne jako klub. Ohlížela jsem se za bráchou, doufala jsem že na mě pozná že se mnou něco je a třeba mě i zmlátí, ale on na mě vždycky jenom s úsměvem kejvl hlavou a ukazoval ať si všímám kapely. Nemohla jsem uvěřit tomu že to nikdo fakt nepoznal, protože oči jsem měla rudý jak ďábel a byla jsem zmatená jak slepec v labyrintu s práskacími petardami. Hodina trvala snad týden. Chtěla jsem už z toho stavu pryč, vrátit se zpátky do reality ale zároveň mě to nesmírně bavilo. Užívala jsem si ten sen.
Pak koncert asi skončil a já stála ve frontě na záchodky, kde stály nějaký dvě starý báby a bavily se jak si dobře vyrazily. Vždycky se na mě tak jako pousmály, až jsem musela vypadnout. Dostala jsem se ven a šla hledat bráchu abych mu oznámila, že jdu k slečnám přespat. Pak jsme najednou u něj stály všechny a on hodnotil náš večírek a nakonec pustil domů.
Najednou jsme seděli na schodech před letním kinem a naproti nám stála městská knihovna, která se začala měnit v základní školu a z rozsvíceného okna nedalekého paneláku se stal osvícený zámek Větróše. Pak jen vim že jedna rusovláska si něco zapisovala a druhá slečna si něco zpívala. Poté k nám přišel nějakej kluk co si myslel jak nás strašně sbalí a znechutil nás tak, že jsme se odebrali pryč, konkrétně do čajovny pro sklenici vody. Nejdřív jsem si myslela že je ta čajovna na silnici, ale nakonec už jsme stály před dveřmi a vybavovali se s nějakým týpkem. Vtom mi došlo že vlastně potřebuju na záchod, a vydala se ho hledat. Čajovna je to malá, takže normální člověk najde záchod hned. Ovšem já tam zabloudila a málem se nedostala ven, přitom to vlastně byly vlastně jen dvě místnosti. Celá vystrašená jsem našla cestu zpátky a už jsme pokračovali v cestě domů. Vůbec jsem neměla tušení kde to jsme, a to to místo znám dobře. Slečna numero uno furt strašila jak tam choděj policajti a mě do očí za sebou šlehaly větve, byly seřazený jak nějaká armáda a měsíc a hvězdy zářily tak mocně až z toho pálily oči. Seděly jsme na nějakým obrubníku nebo co a bály se úchylů. Pak jsme šli po nějakým mokrým trávníku a já byla v počítačový hře, a ten měsíc zářil až hanba.
Poté sedím na posteli, jím hořickou trubičku a nevim kde jsem.
Poté ležím, mám zavřený oči a všechno se se mnou točí.
Poté se probudím v šest ráno a pozoruji, že tomu šílenému stavu stále neodzvonilo.
Poté se probudím kolem desáté a stavu už částečně odzvonilo.
A pak?
Pak jdu domů a nejradši bych nežila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 9. září 2012 v 20:26 | Reagovat

Tak to musel být hodně drsnej stav, podle toho, jak to popisuješ. Ale.. vlastně je to svým způsobem vždycky trochu děsivý, ale zároveň dobrý. Já si pamatuju, jak jsem jednou byla strašně zkouřená, šla jsem po chodníku opřená o kámošku, ale pořád jsem si myslela, že jdeme po silnici a asi stokrát jsem se jí ptala, kde je sakra ten chodník. Vždycky tak na sekundu jsem si uvědomila, že po něm jdu, a potom jsem se zase prudce zastavila a divila se, kam zmizel. Bylo to fakt divný..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama