Říjen 2012

Šejdy lejdy

31. října 2012 v 15:38 | Kim |  Chaos
"Jsem osoba nežijící, ustojím vše." říkám.
Pravdivá je věc ovšem jen jedna.
Zase nestíhám věci kolem mne. Plynou jak křišťálově čistá, netknutá řeka. Ironicky se usmívám. Není mi špatně ani mi není zle. Jen se bojím sebe samotné. Že jsem přišla o iluzi o realitě. Najednou si třeba uvědomím že sedím v autobuse nevímkam a nemám páru jak jsem se tam ocitla. Že jsem tam už nějakejch dobrejch dvacet minut seděla. Úplně jsem se utopila v nějakým svým světě. Nemám páru. Došel mi kyslík. Musela jsem se už zbláznit. Nic mě nebaví a o nic nestojím, možná tak o jednu jedinou věc, ostatní jde totálně mimo mě. Pletou se mi písmenka. Všichni mi předhazujou můj prozatímní prospěch na střední, kde jsem už totál fatál na propadnutí. Ale já s tim nemám sílu nic dělat. Nemám vlastně ani sílu na nic. Když člověk ani pořádně neví kde je, komu by se pak chtělo. Je to tak strašně absurdní. Nevysvětlitelné a nepochopitelné. Opět jsem byla tak nějak vykopnuta ze svýho víkendovýho bydliště, naštěstí vim kam jít. Hodim si tam věci, v pátek se vypařim a vrátim se až v neděli, protože co jinýho dělat. Byla jsem pozvána na nějakou oslavu do klubu, ale nedokáži se těšit. Něco co si odtrpim a zas půjdu pryč. Zase nebudu vůbec nic vedět. Něco co bude mít stejně stejný závěr, jako vždycky. Nedokážu si už užívat. Položim si hlavu na bar, zavřu oči a chce se mi umřít. Jen do mě všichni hučej ať se "nenudim", jenže já se nenudim. Já jen nezvládám.
Víš jaká je největší výhoda perníku?... Jak to mám asi do píči vedět.
Vlastně to neni tak špatný. Jen musíš jíst a spát.
Ale jinak je to přece strašně moc dobrý.
Argh, nejradši bych si zacpala uši a utíkala někam pryč. Na všechno zapomněla. Znova se narodila. Cokoliv. Ale já už zase nic nezvládám. Absolutně vůbec. Představa čtyř let na týhle škole... s těmito lidmi... v tomto stereotypu... jednoho dne mě to zabije.
Schovávám si hlavu do dlaní a ptám se sebe samotné na budoucnost.
Nedostává se mi odpovědi.

Dobrozlo

23. října 2012 v 16:08 | Kim |  Chaos
Každý jsme obětí svého samozvaného žití a soužití, věci nepochopené zůstanou navždy netknuté a věci pochopené jsou pouze lži. Přičtěme bolest zad, bolest psychickou a prachobyčejnou touhu a máme důsledek všeho a všech. Jahodová pole byla již skácena a znesvěcena, smogem obtěžkána. A já (a mé druhé "já") na to s opovržením a zadušeným hněvem zíráme, jsme mučedníky, diváky, svědky toho všeho. Zklamání v prázdnejch očí. Neplakej. Brzy bude po všem. Ty se z toho dostaneš. Ave. Nesmím si všimnout jizev? Absence emocí a citů, totální. Zemřel ti někdo někdy v rodině? Plakala jsi? ... Tak alespoň tak. Neboj se. Neboj. Stejně jsme ve fázi klinický smrti, duše nás opouští. Nikdy jsme ji ani neměli. Mlha, špinavý rty a pláč. Tichej pláč docela bez slz a zalykání. My nepláčem. Jsme loutky ze ztrouchnivělýho dřeva, vytesaný docela poslepu. Začíná pršet a je sychravo. Přesně týden. A stejně nejsem z toho furt venku. Paranoia. Úzkost. Beznaděj. A zase déšť.
Něco je špatně.
Ave.

Rybičky na tripu

19. října 2012 v 19:46 | Kim |  Stereotypní zápisy
"Mám hlad, asi to snim" říká a zvědavě si prohlíží krmivo pro rybičky.
"Vypadá to jak tripový papírky" konstatuji.
"Hmmmm... dámě někdy tripa?"

Dále se rozvíjela témata o tom, jaký žrádlo pro křečky je nejlepší, jak je na hovno bejt nadrženej, že granule pro psy nejou tak dobrý jako granule pro králíky... kdo by řekl že takový rozhovory se budou odehrávat zrovna po tom, co znesvětíte gauč hned v místnosti vedle vychovatelny?
Úplně rudá jsem vlítla na pokoj, začala něco žrát a snažila se překousnout fakt, že se blíží pátek. Celej víkend totálně fatálně nulový plány.
A máte hlad.
A teď jsem zas tu, doma, hraje mi tu "Asking for it" od Hole, motá se mi hlava protože už jsem od úterý neměla prášek, zas jen slýchám že vypadám hrozně, zjišťuji že nemám vůbec ambice na to bejt nějakym grafikem, protože mám známým navrhnout plakát na koncert jejich kapely, mám to mít zejtra hotový a zatim to vypadá příšerně, neskutečně příšerně. Mě to trochu deprimuje, protože se nejenže před tou kapelou pěkně ztrapnim, ale taky začnu dost pochybovat o svých jakože uměleckých předpokladech který jsou stejně v mínusu, ovšem okolí má v hlavě asi něco jinýho a nějak mi přehnaně důvěřujou. Nejradši bych jim šutrem rozmlátila hlavu. Nejraději bych byla, kdyby si mě nikdo nevšímal, nechal mě bejt. Ne ignorovat, jen se do mě nesrat, nic po mě nechtít. V středoškolské společnosti si vedu celkem dobře, zdravim snad půlku školy, chodit s nima ráno na cigáro je největší pohoda, srdečně se s nimi zasměju, ale i přesto tam už nalézám takový na kterých hned poznám že si ze mě utahují a kteří berou můj recesní pseudo život vážně. Třeba že když jsem ta "strašně drsná punkerka" proč nosim černo růžový pyžamo nebo já nevim co. Přijde mi to strašně vtipný. Sotva si zapamatují moje zdlouhavý jméno, ale už ví s kym chodim, jakej vztah s nim mám, dokonce jaký pyžamo nosim. Udivuje mě že tací lidé ještě nevymřeli. Ale tak to se najde asi všude, že. Proč se tim zabejvat, když je všechno jinak tak jak asi má.
Všichni žijou podle toho, jak to má nalajnovaná většina. Davová mánie. Když něco neděláš tak nebo tak, je to špatně. Musíš se narodit, prožít fajn dětství, zašukat si ve třinácti, pak začít chlastat a žít děsně emotivní život hopera asi do nějakejch osmnácti, pak už dál nevim, protože tak dlouho ty lidi nezkoumám. Díkybohu.
Příští tejden bude moc fajn. Podzimní prázdniny. Po dlouhý době s bráchou a jeho kámoši na dva dny na koncert. Nevim co se bude dít, a nechci to vedět, protože je to sviňárna jaký scénáře se mi odehrávaj v hlavě, ale tak co asi.
A ve čtvrtek jsem dokázala sníst celej oběd.
Tejden jsem nehulila.
Jsem asi nasraná.
Máš totální absenci emocí.

Jdu po přeplněným schodišti s písní Disorder v uších.

17. října 2012 v 15:43 | Kim |  Chaos
Jdu po přeplněnym schodišti a hraje Disorder.
Jsem na pokraji mdlob, ale ustojím to.
Ocitnu se na pokoji, slyším Sweet dreams ar made of this
Stihnu tu písničku ještě sdílet na fejsbuku
a pak už jen padám na postel a nemůžu se hnout.
Třesu se zimou, ruce mrtvolně ledový
Pokoj přetopenej.
Jsem tu docela sama.
Někdo mi stáhl hrudník pomyslným korzetem.
Sápu se po kabátě,
zabalim se do něj.
Lžou mi,
ale nejvíc lžu sama sobě.
Jsem středem zájmů bezduchých
takovejch co nejsou jako já.
Nemůžu se zvednout.
Some of them wants to abuse you.
They did...
Musim ještě stihnout cigáro než zavřou intr.
Budu tam sice úplně sama.
Ale zakouřim si.
Zvedám se a téměř po čtyřech dolezu ke dveřím.
Spolunájemník otevře dřív než já,
prej vypadám vážně.
Jestli nechci pomoci.
Jen že jdu na cigáro,
ať jde se mnou.
Jdeme,
zakopávám,
jsem venku.
Jde naproti mě,
co mi je.
Sednu si na zem, kouřim druhý cigáro.
Nemám páru kde jsem.
Jsem bisexuál a spala jsem s holkou.
Šokovanej pohled.
To mám vysvětlit.
Jsem na tebe pyšná.
Večeři nejim,
jsem anorektik,
podle nich.
Vždyť tu zhubla už osm kilo, šeptaj si zděšeně.
Prej chceš modrou hlavu...
ty jdi radši na růžovou.
Sebestřednej egosito co si myslíš že jsi zajímavej, a přitom nejsi nic.
Prachnic.

A prej to zvládám.

So we're back where we were. Yes?

14. října 2012 v 19:57 | Kim |  Stereotypní zápisy
Víkend doma mi zas řekl jak je pohled na mě k pláči a k poblití, že jsem divná, magor, že špatně skončim, ať jdu pryč, že nemám kam jít, že jsem trapná, blbeček, sebelítostnej a egoistickej kripl a já nevim co ještě. Tak jsem v novejch botách co jsou vlastně strašně hnusný, kufrem v ruce a s přichystanejma drobnýma na autobus vydala za babičkou bydlící na druhym konci města. Jen jsem tam dorazila, prolítla jsem bytem až do svýho pokoje, lehla si a chtěla umřít. Pak jsem nakonec zapla počítač, jen tak projížděla fejsbuk, když v tom mi jistej mlaďas napíše, jak celou noc nespal a celej den nežral. Co si z toho asi mám jako vyvodit, že? Vzhledem k tomu že mi bylo (a je) psychicky fakt parádně, mě jiná zpráva nemohla "potěšit" více. Chci se rozbrečet, podřezat, cokoliv, abych se zbavila toho vnitřního drásání, který se na venek vůbec kurva neprojevuje a mě to sere, protože si člověk nemůže dostatečně ulevit nějakym trapnopláčem který je stejně k hovnu... ale bejt necitlivej je fakt strašně na nic, už nevim co mám pro to jako udělat abych nevypadala bezcitně. Jsem zase totálně v hajzlu, protože zase ztrácim nějakou tu pofidérní podporu a smysl ničeho a všeho. Čímž nechci říct že předtím jsem nějakej smysl měla... ale dalo se to ustát. Teď se na mě valí nějaká lavina zkázy (aby to znělo strašně dramaticky) a já vůbec nevím co mám dělat nebo co se mnou bude. Tenhle článek je psanej z afektu (nebo defektu, to je fuk), tak mne omluvte. Jdu na porážku.
Co se mnou bude, co budu dělat?!
Školu jsem vypustila z hlavy. Jen si tam odsedím (odspím) asi osm hodin a pak letim jak magor ven. Naneštěstí už mne načapali že chodim ven i o přestávkách, a vzhledem k tomu že jsem i opakované napomenutí neuposlechla, už mi hrozí komise jestli něco provedu. Vychovatelky si mě volaj k nim do kanclu ať si dávám prej bacha na přítele, že je strašně problémovej... a já jsem asi blbá nebo co, oni si snad myslej že to nevim.
Vim, ale stejně mě to někdy až zaráží. Spíše štve. Neštve. Já nevím, mám v hlavě zas bordel, tak nehoráznej bordel! Už tejden snižuju dávky antidepresiv, a někdy to se mnou málem seklo. Už nevim co mám dělat, nevim co se mnou bude, doprdele kurva práce, co mám dělat co mám dělat

Nevidím

12. října 2012 v 20:44 | Kim |  Chaos
Koloběh života se narovnává. Nebo spíše křiví?
Nedostanu do sebe víc jak dva kusy pečiva, plechovku coly a pět cigár denně. Když pátek co pátek stojím ve dveřích domu, mamka si údivem děsně dramaticky přikryje pusu a začne hromovat jakže to vlastně vypadám, vždyť jsem úplně zhubla a vypadám jak mrtvola.
Pokrčím rameny, vystoupám po schodech, prásknu dveřmi a svalím se na postel. Tejden snižování dávky antidepresiv na vlastní pěst. Nesmyslnej pláč před přítelem, strach že už se mnou nechce bejt (fakt nevim jak jsem na to přišla), ale prostě... pláč. Sebevražedný myšlenky level 342445, organizování vlastního pohřbu, chuť se zabít zabít zabít zabít zabít a... znova zabít. Když mi bylo špatně fyzicky, tak jsem si prostě vzala poloviční dávku, spláchla to energeťáky a zahulila to. Ale když mě někdo jen trochu rozladil, byla jsem v prdeli. Jakoby mě někdo vhodil do takovejch těch odpadních rour z knížky 1984 od George Orwella a já čekala na spálení. Jakoby se po mne sápalo moje dvanáctiletý já a chtělo mě zmasakrovat. Tohle je v prdeli svět a v prdeli období. Myslela jsem si, že jsem šťastná... ale názory a pohledy pár lidí mi stačej k tomu abych se začala hroutit. Protože oni svým způsobem mají pravdu. Ale i strana druhá má v lecčem pravdu. Téměř ve všem. Všichni maj pravdu. Jen já zas tápu. Topím se. Protože ztrácím přehled v tom, co je správné. Jaký druh myšlenek, představ je ten správný. Jistěže ty moje budou vždycky špatný, protože ať já udělám cokoliv, stejně to poseru.. nebo to posere někdo jinej, prostě zase budu v nejistotě a třeba i zhynu. Ale koneckonců, za všechno si můžu sama. Nemám bejt blbeček a vrhat se bezhlavě do věcí, který pro můj život můžou skončit katastrofálně, protože tak fakt skončí. Nebo neskončí, ale na to nemám žaludek. Nemám už vlastně ani žádnej žaludek. Nejsem to já v tomhle světě... někde jsem se zapomněla, a tohle tělo s těmi zbytky duše si dělá co chce. Teda nechce, ale... nějak. Někdo jedná za mě.
Chci pryč, musím pryč. To není jen nějaké nadhazování aby to vyznělo cool, já musím se nějak dostat pryč. Ale nechci. Musím. Tohle nemůže nikdy dopadnout dobře. Zabalím si, přestěhuji se k babičce, přihlásím se na nějakej bezvýznamnej učňák a na tohle všechno jakože zapomenu.
Ty předsudky okolí mi ubíraj na životním elánu.
Smažka, prej smažka.
Jak se pak mám na něj dívat, když...
To je fuk. Je to jedno. Není... ale já to všechno zase přestávám dávat. Je toho moc... víc než můžu unést. Jakože já neunesu nic. Protože jsem baba.
Musím pryč.

Lost

5. října 2012 v 20:23 | Kim |  Stereotypní zápisy
Středu bych mohla nazvat zatím nejlepším dnem mýho života.
Bejt ve škole od sedmi, pět hodin kreslit, lejt do sebe energeťáky s příchutí coly (prodavačka mě už v kantýně poznává, jsem totiž jediná kdo si tu sračku kupuje), pak o kuřpauze nenápadně vypadnout ven na cigáro, zase rychle zpátky, odtrpět si ještě dvě hodiny, pak zalézt na pokoj a čekat. A čekat.
A čekat.
Pak se v domluvenej čas vypařit s intráckou svačinou v báglu, naskákat do auta a nechat řídit tlusťocha s angínou. Zakrejvat si oči rukama, protože vážně jel jak hovado. Oddechnout si, když můžete konečně vystoupit, a nechat své nohy kráčet k vodní nádrži někde uprostřed lesa. Dřepnout si na lavičku, kecat s angíňákem zatímco drahá polovička balí brko. Odpal. Už toho máme dost, snažíme se zbytek nabídnout kolemjdoucím, ale jedinej kdo naši laskavou nabídku přijme je partička jedenáctiletejch kluků.
Brnění rukou i nohou.
Uvelebení se, škodolibě se koukat na forevr elouna s angínou, poslouchat Distillers, nevnímat a.. cejtit se kurva, KURVA dobře. Pozorovat, jak se stromy ladí do nádherných podzimních barev. Cejtim ve vzduchu to ochlazení.. přichází podzim, jedna z nejkrásnějších věcí vůbec. A uprostřed toho všeho tu sedíme my tři, z toho dva zkouření a úplně někde pryč. Bylo to nepopsatelný, bylo to nádherný, bylo to trapný, protože takový věci jako zevlovat v náruči na lavičce mi přišlo vždycky směšný. Ale tohle byla prdel. Je mi ze sebe až zle.
Ani nevím jak, jsme v takový tý místnosti kam se choděj intráci koukat na bednu. Docela potmě. Docela zavřený oči a zpomalený dech.
Pořád, pořád si ten den přehrávám v hlavě. A nemůžu mu uvěřit. Já byla šťastná. Doopravdy... po... ani nevím kolika letech. Tohle nemůže bejt moje realita, tohle musí prožívat někdo docela úplně jinej. Ve škole zas nevnímám, položím si hlavu na lavici a spím. V hlavě mi tikají obrazce, přehrávám si události, docela dávné i nedávné, porovnávám je a soudím.
Samozvaní soudci soudí.
Co se týče vysazení antidepresiv, stále se mi to nedaří. Musím do sebe ten prášek kopnout, alespoň obden... ale to co mi udělal včera, to byla hrůza.
Vzala jsem si ho, klasika. Začala jsem zívat, to už mi bylo jasný že to se mnou začne cloumat. Zrudly mi oči a začaly slzet, padala mi hlava, ruce jsem necejtila... a byla totálně mimo. Vůbec jsem nevěděla čím to je. Muselo to se mnou vypadat fakt bledě, protože spolubydlící už se chtěla vydat za vychovatelkou pro pomoc. Rázně jsem odmítla a klopýtaje jsem se vydala do místnosti s televizí, kde jsem měla sjednaný sraz.
Tři čtvrtě hodiny uběhlo během pěti minut a už jsem byla zase na pokoji, úplně mimo, klepající se v posteli, strachy bez sebe. Začala jsem žvatlat příšerný nesmysly, až jsem nakonec z toho usnula.
Musím je vysadit, to je můj cíl. Protože vidím, jak mě to ruinuje. Ale když je vysadím, upadnu. Prostě upadnu a nejspíš i zahynu. Málokdo to pochopí, zvlášť ti, co to nikdy neměli. Absťáky po antidepresivech.. to je něco jako když vás s angínou ve dvě ráno hoděj do sněhu na mráz a zamknou dveře. Do sněhu černých myšlenek, pozitivno neexistuje.
Co bude...

Vypadáš jak heračka

3. října 2012 v 15:08 | Kim |  Chaos
Spolužáci mi gestem naznačují jakože šňupou a následně zahlásí "jo, hodíte se k sobě!".
Jsem zaražená, mocně zaražená, ale je mi to fuk.
Přece jen, vše se dalo čekat i nečekat.
Otravuje mě hulení. Vážně mě to začíná srát, protože se nikdy nedostávám do tak opojného stavu jako ostatní.
Kašlu na to.
Táhne z něj tráva, omlouvá se, promiň promiň. Jak rozkošné. Je mi to jedno.
O půl hodiny později jsme docela někde jinde, užívám si živočišnýho tepla sálající nejen z mýho prašivýho těla.
Miluju tě, řiká. Mě tě sem snad někdo přihrál, řiká. Ale já furt tý skutečnosti, té skutečnosti že teď v ničem nejedu sama, nevěřim. Ani ty slova nepapouškuju. Jen se lišácky usměju. Co na tom.
Ale.
Jedno veliký ale.
Jsem v nečem tak nějak rozhodnutá. A není to dobře.
Jestli spadne dolů,
tak já za ním.
Zní to kýčovitě, tak odporně kýčovitě, ale já si to jinak představit neumím. Je to i pěkně trapný. Ale je mi... to ne líto, nedokážu to popsat. Nic nedokážu popsat.
Budu odvykat z antidepresiv. Někdy. Až se odhodlám. Pomůže mi.
A všechno
všechno
bude kurva dobrý.