Listopad 2012

Slaughterhouse

30. listopadu 2012 v 20:34 | Kim |  Chaos
Když nám nějaká učitelka řekla, že bude advent, úplně jsem dostala šok a vzpamatovávám se z toho ještě teď. Neni možný abych byla až takhle mimo čas. To je přece blbost, nemůžou bejt Vánoce.
Všude zas bude sněhu jak nasráno, obchoďáky nacpaný k prasknutí, všichni vynervovaní a já nevim co ještě. Nechci Vánoce ani Novej rok. Chci zastavit čas, abych mohla dumat nad tim jestli se tohle všechno opravdu děje nebo ne. Zase bloumám. Nasadili mi léky. Léčba počtvrté zahájena. Akce. Z prdele jsem jimi zfetovala půlku třídy. Akce.
Začínám bilancovat na nějakým prkně vedoucí přes bažiny, kráčim tekutým pískem a já nevim co všechno ještě. Všude je samá zkaženost a špína. Á já jsem docela její součástí. Půl roku novýho života za mnou. A já to zas posrávám. Protože se musim sčuchnout s těmi největšími individui. A veze se to. Nebo spíše poveze. Ále, to bych do tebe neřekl, no dělej si co chceš, je to tvoje věc, ale tak víš co, do tebe bych to normálně neřek, jako nevim no, děláš asi chybu no, ale tak je to tvoje věc víš co, řekne mi jeden z nějvětších výhulů na škole.
Vůbec, ale vůbec nevim co bude. Když pomyslím na budoucnost, tak se mi hruď sevře úzkem, poleje mě pot a začnu se třást. Tak moc se všeho bojím. Bojím se všechno dopadne strašně špatně. Dostala jsem nabídku kterou jsem s úsměvem přijala. Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu uvěřit že během zasranýho půl roku dojdu sem. Chce se mi až ze sebe zvracet. Měla bych vzít nohy na ramena a odejít co nejrychleji někam pryč... ještě dřív než to fakt bude v prdeli.
Ale třeba to taky v prdeli nebude, že jo. Zkusit se má vše. Pak se tomu jen v zářné budoucnosti zasmát, jak my mladí jsme byli blbí.
Do prdele co se to děje. Nelíbí se mi to. Nelíbí, vůbec se mi tahle situace nelíbí, ale utíkat z ní taky nechci, protože jsem asi fakt magor. Piková dáma mě bude chodit strašit domů.
Nejenže zradim sebe, ale úplně všechny. Všechny. Akorát si na mě ukážou prstem a helé, kdo to je ?
Měla bych se snažit jít do sebe a pak pomoci muži.
Né, my se musíme navzájem postrkovat do sraček.
Nasrat, chci se vzbudit.

Now what?

25. listopadu 2012 v 21:21 | Kim |  Stereotypní zápisy
To zas něco posralo, zjebalo a já nevim co všechno.
V pátek přijedu domu a kouám, že jsou všichni nějaký milí. Řekla jsem si, že snad už je kurva všechno v pohodě.
Ne.
Sobota se dala přežít už jen kvůli tomu, že jsem byla celej den pryč. A navíc mi napsal muž že v neděli přijede a odpoledne budem spolu. Vzhledem k tomu že jsem na něm emočně závislá tak jsem se na to těšila jak nevim už na co. Taky jsem měla ještě naplánováno něco se slečnami, no to už je celkem jedno.
Pak mi máti odpoledne zakázala, protože jsem si na ní votevřela hubu (kdo by si neotevřel, když první co ráno uslyšíte je jaký jste magoři). Nasrala jsem se, tak příšerně moc jsem se nasrala. Začala klasická hádka, a nakonec už nevim jak (když se hádám, málokdy si pamatuju co se řeklo, tak moc afektovanej blbeček jsem) máti řekla, že ráno nejedu do školy, ale k psychiatrovi a následně do léčebny. To mě dostalo. Tak strašně moc mě to dostalo. Začala jsem řvát, začala jsem nadávat, začala jsem nzadržitelně plakat. Sebrali mi kufr abych si nemohla zabalit a zdrhnout ráno na intr. Jediný na co jsem se zmohla napsat to všechno "mladýmu". Okamžitě mi zavolal a začali jsme taktizovat jak z toho vybruslit. Začal zjišťovat ja to vlastně v takových léčebnách chodí, prej že jakýsi základ je měsíc. Když nebudu dělat scény a chovat se normálně tak by mě mohli i pustit. Jenže mě jde o to do tý léčebny nelézt vůbec... je to sice zlý, ale prej mám házet všechno na matku a fotra. Škola v pohodě, lidi v pohodě, domov peklo. Takhle nějak, pak by to mělo prej jít.
Jenže co jsem mu neodvážila říct bylo o řezných ránách kterých si máma všimla. Protože když řekl že se na ně přijde tak bude konec. A ono se na přišlo.
Máma na mě má spoustu špíny a já vůbec nic, vypadá to na prohranej boj.
Položila jsem telefon, a zase jsme se nějak dohadovali, začala jsem mámě předhazovat "jak mi to může udělat" a tak podobně, všechno jen ze zasranýho afektu. Všechno vyvrcholilo tím, že někam měli v plánu odjet ale mě nechtěli doma nechat samotnou, tudíž mě hodlali odvést k babičce aby mě hlídala. Vyhrabala jsem kufr a začala balit na intr, měla jsem v plánu prostě od babči ráno hned odjet. Jenže vůbec.
Nevlastní fotr mě chytil za rameno a táhnul ven. Neměla jsem u sebe nic, ani posranou nabíječku na mobil, takže jsem se mu vysmekla a běžela domů alespoň pro něco. Vyrazil za mnou a zase mě vyhodil ven. Prohlásila jsem, že jim to v životě neodpustim a že toho budou litovat (afekt). To si přebral tak, že jsem to mínila jakože je chci zabít, tudíž jsem veděla že je zle a začala utíkat domu. Chytil mě, zavřel za sebou dveře a zamkl, skopl mě na dlažbu a začal mě řezat hlava nehlava, do toho řvala máma a stála tam smějící se ségra. Vim jen že mě uhodil do obličeje, pak jsem tam jen ležela na zemi a doufala že konečně přestane. Měla jsme obutou jen jednu botu. Popadl mě za vlasy a jal se táhnout mě do auta, ale já sebrala zbytek sil a začala se mu vysmekávat, v hlavě mi těkala jen jedna jediná myšlenka a to "nechci do psychárny, nechci do psychárny". Vysmekla jsem se mu a začali jsme se prát. Nakonec odešel pro auto, že zaparkuje u domu a hodí mě do kufru. Máma mě hlídala.
Tak teda přijel.
"Buď tam odejdeš a sedneš si jako normální člověk, nebo tě hodim jako zvíře do kufru."
Srala jsem na to, vydala jsem se opačným směrem.
Zas mě chytil a táhnul pryč. Nakonec jsem těch pár kroků k autě slušně došla, do kufru se mi vážně nechtělo. Ale z celýho srdce jsem je za to nenáviděla. Seděla jsem vzadu, z jedný strany sedačka se ségrou a z druhý strany mě držela máma, abych nezdrhla. Začala jsem zas vyřvávat proč mi to dělají, proč mě prostě radši nenechaj bejt a někde chcípnout, na to mi odpověděli jen "že mi chtěj pomoct, že se na mě nedá už dívat", na to jsem začala ječet že to je teda pěkná blbost tahle pomoc. Nic, nic, nic.
Dojeli jsme k babičce, každej mě držel za jednu ruku. Stejně bych nevěděla, kam utíkat, neměla jsem vůbec nic.
Chudák bábi byla z toho celá v šoku. Posedali jsme si jako vzorná rodinka kolem stolu a oni začali babičce vykládat jak moc hrozná jsem. Celou dobu jsem se koukala jinam.
Když už konečně odešli, babička si ke mě sedla a začala povídat o tom, že jsou to jenom primitivové a prej ať ani nezkoušej mě nikam zavírat. Bude stát při mě. Jeden člověk. Paráda.
Dále říkala, že můžu proti nim taky použít fakt, že jsem byla zbita. Její podpora mi dávala naději.
Je proti mě poštvána celá rodina a mám podporu jen jednoho jedinýho člověka, kterej s tim může něco málo udělat.
Mám strach.
Nechci tam. Nechci. Nechci. Nechci.
Mám strach. Začínám být na vážkách ze všeho. Mám strach.
Mám strach. Nevím co bude dál. Nikdy nebudu spokojenej člověk, nikdy. Jedinej důvod proč ještě žiju je můj muž. Jinak už mi na ničem a na nikom absolutně nezáleží. A už vůbec ne na mě samotné.
Mám strach mám strach mám strach.
Zastavte čas.
Zničte svět.
A nás nechte už do píči bejt.

Zastavte svět

23. listopadu 2012 v 22:33 | Kim |  Chaos
Ve svitu pouliční lampy a luny. Ohrnutej rukáv. Něco se začíná dít. Nemohu naznačit co, ale jestli se to provalí, z psychárny se už v životě nedostanu/em.
Je mi to nějak jedno. Motivaci ztrácim čím dál víc, ale zato mě to přestává čím dál tím míň srát. Jenom se děsim budoucnosti. Neplánuju. Nechci. Mám přirozeně nepřirozenej strach. Bojím se, tak strašně se všeho bojím. Nemohu se hnout. Při tělesné výchově se mi chce až brečet, stojím tam jak opařená a nedokážu se vymanit z paralýzy. Skok do vejšky ke kterýmu mě přemlouvali asi čtvrt hodiny skončil totálním rozsekáním na parketách s obouchanejma nohama. Prostě se ze mě stal nějakej strašpytel nebo co. Už třeba jen představa že si sedám na kolo nebo jdu plavat a jímá mne hrůza. Musela jsem zešílet. K mým denním aktivitám patří přemejšlení a to je asi tak všechno. Odvykla jsem venkovnímu světu a chaosu v něm. Život mezi čtyřmi stěnami, těch několik let co jsem tam strávila, nejde se toho zbavit. Neumim ani nikomu zatelefonovat. Mluvím jen s lidmi které znám nebo jsme s nima nějak seznámena byla, ale s nikým jsem se neseznámila sama. Vždycky se jen otočim na podpatku a vznešeně kráčím pryč. Vznešenost je jen maska toho že jsem ze všeho úplně v prdeli. Všechno se mnou cloumá. Motivaci. Upni se na něco. Ian Curtis je mrtvej. Ian Curtis byl depresant. Nehledejme inspiraci v ničem geniálním. Všichni zemřeli.
Mračím se, ano mračím. Nedokážu si nic pospojovat... nedokážu si najít ten důvod, proč se bych mračit neměla. Jsou důvody, stovka, miliarda důvodů.
Potřebuju jen nějakou příručku, manuál jak žít. Hezky bych si početla, možná pár nudnejch odstavců přeskočila.
Ale co když právě ty jsou klíčem k tomu všemu?




Tči tečky

18. listopadu 2012 v 15:16 | Kim |  Chaos
Škrtám v rozpočtech
který stejně ani neexistujou.
Dva a dva je nula
5x5 mm rovná se nevim
Otevřete okna
letim pryč.



Můj syn se dožaduje potravy
krev s mlíkem mu naservíruju.
Neni to umírání!
Neni to umírání!
Prásknutí dvěřmi, odcházím
vrhám se do náruče života.
Není to umírání!
Je to víra.
Ohmatávám zeď,
snažím se najít toaletní skulinu
Co budu dělat
Co budeme dělat?
Můj syn trpí hladem
a já vykrvácim.
Jsme sobě vlastními parazity,
nemůžeme bez sebe dýchat.
Prásknem dvěřmi,
odcházíme.
Serem na to
serem na ně.
Jdu žít podle sebe
brzy zemřu.
Tak proč se se všim srát.
Prásknem dveřmi,
odcházíme.


Vzájemná závislost se projevila a projevuje a projevovat bude!!!!

16. listopadu 2012 v 21:33 | Kim |  Chaos
Tenhle týden byl vlastně celkem dost k smíchu.
Pondělí by se dalo říci že jsem byla v kůži depresivního, vožralýho provazochodce.
Den následující mi odumřela půlka mozku. Půlka mého já. Měli bychom to stopnout, chápeš. Nic nezvládám.
Máš svůj život.
Nedokázala jsem nic jinýho než za sebou zavřít dveře, sednout si na postel a vzpomínat. Na ty první dny kdy jsme jen jakože chodili na cigáro a já jen mlčela, protože mě bavilo poslouchat ty polemizace o světě přednášený nakřáplým a přesto přitahujícím hlasem. Ten čtvrtek kdy jsem měla narozeniny, kdy mi skoro každej koho jsem poztkala gratuloval (což jsem na základce moc neznala, tam mi popřáli max. 4 lidi), takže jsem měla zkrátka radost. Ten samý den, kolem devátý večer jsme se dali dohromady, narozeninovej dárek. Zkouřený rty a žádný sliny. Bylo to děsně divný, protože to byl úplně novej pocit. Že vás někdo chtěl.
Vždycky jen čekat až skončí škola, jít se procházet po tom trapnoměstě a mluvit. Když jsme seděli na intru a on mi pouštěl nějaký americký slaďáky za účelem vzbudit ve mě emoce. Děsně ho sralo že nedávám prachnic najevo. Bylo to vtipný.
A nebo když jsme prostě jen tak zevlovali po lavičkách.
To všechno mělo prej skončit. Protože mám svůj život.
Do toho se sere škola.
Do toho nade mnou zlomili hůl.
Prásk ho.
Ležim na podlaze intráckýho pokoje s hlavou opřenou o postel a nemůžu se zaboha zvednout. Jen pláču. Pláču. Vím že jsem za celej den sežrala jen jednu zasranou sušenku. A nemohla do sebe nic jinýho nacpat. Vím že jsem šla ven kouřit a nedokázala stát na nohou, tak jsem si sedla do jehličí a sledovala zkouřenou holku žeroucí spálenej popcorn. Bylo to k uzoufání, bylo to na zemření, chtěla jsem umřít, ano chtěla. Nejen kvůli tomu rádoby rozchodu, ale prostě se to všechno na mě sesypalo. Škola, domov, deprese... nedalo se tomu utéct.
Šance se ovšem chytili jiní intráci, takže se začaly hromadit pozvánky na cigára, ale tak nevadí, mám alespoň nový jakože kamarády se kterejma můžu jít ven když nebude do čeho kopnout...
Ten večer se ale také ovšem stalo něco velmi nečekaného.
Někdo zaklepal na dveře.
A podal mi ruku.
Znova.

Exhausted

13. listopadu 2012 v 16:08 | Kim |  Chaos
"Půlka listopadu, a ty jseš na tom takhle!" haleká nějaká učitelka už nevim na co.
"No... tak nějak." já na to.
"Prvák a mluví se mnou takhle?! To si snad děláte srandu?!" ... následuje proslov o tom jak špatně dopadnu který zabere celý zbytek hodiny a mě jen padá hlava únavou.
Každý vstávání je pro mě horší a horší. Zaspala bych věčnost. Usínám s depresemi a jsem šťastná když usnu. Málokdo mi to ale dovolí. Přežívám na nikotinu a kofeinu. Údajně se ztrácim před očima. Už je mi to jedno. Už nic nedávám. Měla jsem dobrou náladu tak dva dny, než to zase odešlo.
Všechno se mi zatajuje, ale moje dedukční schopnosti jsou na takový úrovni že už je mi to stejně jasný. Ale tak co mám dělat. Prostě už nemůžu. Nemůžu, jsem bez energie a sebejistoty. Zařídili mi nějakýho poradce, ale jak ten mi asi může pomoci?
Bereš prášky vůbec, když se takhle chováš? Ne.
Snůška nadávek a antidepresivum násilím vhozené do krku. Spim jen čtyři hodiny v noci.
Úterý.
Nikde nikdo. Seberu se jdu do krámu. Odcházim s úsměvem na tváři. Nejenže jsem si konečně dokoupila nějakej ten sešit. Ale ten tenkej, ostrej kov mě teď krásně hřeje v kapse...
Co to dělám?
Když si to tak vezmu, už skoro nikoho nemám. Ven před školu si s lidma zakouřit můžu, ale nikdo na koho by člověk mohl bejt upjatej, dostat se k němu blíž, svěřit se mu.. jsou to prostě lidi. Nic víc. A starý lidi a zvyky... jsou pryč. Prostě pryč.
Buď a nebo.

Možná zemřel, možná utekl, možná se zabil, možná zabil mě.
Zvedli jsme ruce nad hlavu a nechali se popravit svým vlastním vědomím.
Hřejeme se polomrtvými těly, snažíc se držet ještě chvíli při životě.
Nepláčem, vždyť přeci umíráme!
Autobus života nám zavřel přímo před nosem.
Šofér a cestující nám mávají na rozloučenou.
Michale, toto se stát rozhodně nemělo.
Sic jsem se nějakou takovou představu snažila rozdmýcháním přivést k životu, ale mě se to přestalo líbit.
Vzpomínám, vzpomínám...
na dny mezi čtyřmi stěnami.
Kdy mne přicházely konejšit vlastní představy.
Poté jsem přišla na parádní způsob jak s evšemu vyhnout.
Držet v plicích, dusit se a pak uletět.
Jak mě to nebavilo...
a stále mě to nebaví.
Zlá doba.
Že by pominula?
Představa zemřela, chvíle útrap a pak někdo zaklepal na dveře a podal mi ruku.
Konverzace o hovně a třas.
Tak co?
Fajn.
To není odpověď.
Tak jo.
Jo.
Půjdu za tebou a pomůžu ti.
Ve skutečnosti se navzájem táhnem dolů.
Koho to sere.

Jabloň na smetišti II.

4. listopadu 2012 v 18:11 | Kim |  Chaos
Jabloň opadala.
Smetí se hromadí.
Je to spousta měsíců zpátky, když jsem jí viděla vykvétat. Bílé květy kontrastovaly s temným okolím. A já "stála" připláclá ksichtem na okně, snažíc se alespoň chvíli držet na nohách, v jedný z největších depresí co jsem kdy zažila. Byla sobota, týden od toho jak jsem byla podruhé v životě vykopnuta z domu a našla si útočiště u babičky na druhém konci města. Naneštěstí v tu samou dobu obýval byt i můj strejda alkoholik, tudíž překračovat ho pokaždý když přijete vynervovaní ze školy, koukat na to jak se válí ve všem možným mi v depresi zrovan dvakrát nepomáhalo.
Jabloň opadala.
Plazila jsem se po pokoji, nemohla se zvednout. Myslela jsem že zemřu.
Ale jabloň opadala. Jsem toho svědkem. Tudíž jsem naživu.
V tak krátkém životním úseku (od výkvět po opadání) se událo, v mém životě změnilo strašně moc věcí. Můžeme začít od malicherností jako je hulení nebo kouření, ale kupříkladu jsem začala chodit více do společnosti, můj náhled na svět taky nebude jako dříve, značně jsme se osamostatnila, na střední se seznámila s kopou nových lidí, seznámila jsme se s jejich životy a pravidly, našla jsem si také přítele kterej mě někdy uvádí do depresí svejma problémama který se ne zrovna snadno řeší, ale stejně už nějak do mýha života zapadl a asi by mě dost poznamenalo kdyby najednou zmizel. Přestala jsem se sebepoškozovat. Sekla jsem s antidepresivy. Je toho nepočitatelně.
Ale přece jen se mi všechno zdá tak stejně stereotypní. Moje psychika už je takto nastavená. Bloklá. Ať se stane co se stane, vždycky to budu špatně snášet... a je to pravda. Pokud budu pokračovat ve vedení tohoto životního stylu, nedostanu se z toho ven. Pokud se rapidně otočim a změnim vše co doposud bylo, nedostanu se z toho ven protože jsem to nenechala tak jako předtim. Výčitky. Stav nouze. Kde je exit? Někdo čmajznul hasičáky a pak to tady podpálil... něco mi to říká. Ďábelský smích a zatleskání si. Proč ne? a začnu se smát taky. Měla bych se sebou začít něco dělat. Akutně. Protože tohle nedopadne dobře. A i kdyby jo... co z toho budu mít?
Nic.
Protože jabloň opadala.