Exhausted

13. listopadu 2012 v 16:08 | Kim |  Chaos
"Půlka listopadu, a ty jseš na tom takhle!" haleká nějaká učitelka už nevim na co.
"No... tak nějak." já na to.
"Prvák a mluví se mnou takhle?! To si snad děláte srandu?!" ... následuje proslov o tom jak špatně dopadnu který zabere celý zbytek hodiny a mě jen padá hlava únavou.
Každý vstávání je pro mě horší a horší. Zaspala bych věčnost. Usínám s depresemi a jsem šťastná když usnu. Málokdo mi to ale dovolí. Přežívám na nikotinu a kofeinu. Údajně se ztrácim před očima. Už je mi to jedno. Už nic nedávám. Měla jsem dobrou náladu tak dva dny, než to zase odešlo.
Všechno se mi zatajuje, ale moje dedukční schopnosti jsou na takový úrovni že už je mi to stejně jasný. Ale tak co mám dělat. Prostě už nemůžu. Nemůžu, jsem bez energie a sebejistoty. Zařídili mi nějakýho poradce, ale jak ten mi asi může pomoci?
Bereš prášky vůbec, když se takhle chováš? Ne.
Snůška nadávek a antidepresivum násilím vhozené do krku. Spim jen čtyři hodiny v noci.
Úterý.
Nikde nikdo. Seberu se jdu do krámu. Odcházim s úsměvem na tváři. Nejenže jsem si konečně dokoupila nějakej ten sešit. Ale ten tenkej, ostrej kov mě teď krásně hřeje v kapse...
Co to dělám?
Když si to tak vezmu, už skoro nikoho nemám. Ven před školu si s lidma zakouřit můžu, ale nikdo na koho by člověk mohl bejt upjatej, dostat se k němu blíž, svěřit se mu.. jsou to prostě lidi. Nic víc. A starý lidi a zvyky... jsou pryč. Prostě pryč.
Buď a nebo.

Možná zemřel, možná utekl, možná se zabil, možná zabil mě.
Zvedli jsme ruce nad hlavu a nechali se popravit svým vlastním vědomím.
Hřejeme se polomrtvými těly, snažíc se držet ještě chvíli při životě.
Nepláčem, vždyť přeci umíráme!
Autobus života nám zavřel přímo před nosem.
Šofér a cestující nám mávají na rozloučenou.
Michale, toto se stát rozhodně nemělo.
Sic jsem se nějakou takovou představu snažila rozdmýcháním přivést k životu, ale mě se to přestalo líbit.
Vzpomínám, vzpomínám...
na dny mezi čtyřmi stěnami.
Kdy mne přicházely konejšit vlastní představy.
Poté jsem přišla na parádní způsob jak s evšemu vyhnout.
Držet v plicích, dusit se a pak uletět.
Jak mě to nebavilo...
a stále mě to nebaví.
Zlá doba.
Že by pominula?
Představa zemřela, chvíle útrap a pak někdo zaklepal na dveře a podal mi ruku.
Konverzace o hovně a třas.
Tak co?
Fajn.
To není odpověď.
Tak jo.
Jo.
Půjdu za tebou a pomůžu ti.
Ve skutečnosti se navzájem táhnem dolů.
Koho to sere.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 13. listopadu 2012 v 17:57 | Reagovat

"Držet v plicích, dusit se a pak uletět." .. protože to je občas to jediný, co má ještě smysl. A to spíš teda "smysl", ale.. chápeš.

2 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 13. listopadu 2012 v 20:19 | Reagovat

Hovnolajf.
2 dny jsou věčnost.
Držet se, dusit se a pak umřít.

3 neheria neheria | Web | 13. listopadu 2012 v 21:23 | Reagovat

,,Autobus života nám zavřel přímo před nosem.
Šofér a cestující nám mávají na rozloučenou.,,
krásně citovaný. A pravdivý. Tím pádem i  bolestný. Hodně bolestný.

4 may may | Web | 13. listopadu 2012 v 22:00 | Reagovat

Jó, konverzace o hovně, třas a vzájemný tahání se dolů... To je mi nepříjemně povědomý. Proč mám pocit, že jsou všechny mezilidský vztahy tak nějak nezdravý?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama