Now what?

25. listopadu 2012 v 21:21 | Kim |  Stereotypní zápisy
To zas něco posralo, zjebalo a já nevim co všechno.
V pátek přijedu domu a kouám, že jsou všichni nějaký milí. Řekla jsem si, že snad už je kurva všechno v pohodě.
Ne.
Sobota se dala přežít už jen kvůli tomu, že jsem byla celej den pryč. A navíc mi napsal muž že v neděli přijede a odpoledne budem spolu. Vzhledem k tomu že jsem na něm emočně závislá tak jsem se na to těšila jak nevim už na co. Taky jsem měla ještě naplánováno něco se slečnami, no to už je celkem jedno.
Pak mi máti odpoledne zakázala, protože jsem si na ní votevřela hubu (kdo by si neotevřel, když první co ráno uslyšíte je jaký jste magoři). Nasrala jsem se, tak příšerně moc jsem se nasrala. Začala klasická hádka, a nakonec už nevim jak (když se hádám, málokdy si pamatuju co se řeklo, tak moc afektovanej blbeček jsem) máti řekla, že ráno nejedu do školy, ale k psychiatrovi a následně do léčebny. To mě dostalo. Tak strašně moc mě to dostalo. Začala jsem řvát, začala jsem nadávat, začala jsem nzadržitelně plakat. Sebrali mi kufr abych si nemohla zabalit a zdrhnout ráno na intr. Jediný na co jsem se zmohla napsat to všechno "mladýmu". Okamžitě mi zavolal a začali jsme taktizovat jak z toho vybruslit. Začal zjišťovat ja to vlastně v takových léčebnách chodí, prej že jakýsi základ je měsíc. Když nebudu dělat scény a chovat se normálně tak by mě mohli i pustit. Jenže mě jde o to do tý léčebny nelézt vůbec... je to sice zlý, ale prej mám házet všechno na matku a fotra. Škola v pohodě, lidi v pohodě, domov peklo. Takhle nějak, pak by to mělo prej jít.
Jenže co jsem mu neodvážila říct bylo o řezných ránách kterých si máma všimla. Protože když řekl že se na ně přijde tak bude konec. A ono se na přišlo.
Máma na mě má spoustu špíny a já vůbec nic, vypadá to na prohranej boj.
Položila jsem telefon, a zase jsme se nějak dohadovali, začala jsem mámě předhazovat "jak mi to může udělat" a tak podobně, všechno jen ze zasranýho afektu. Všechno vyvrcholilo tím, že někam měli v plánu odjet ale mě nechtěli doma nechat samotnou, tudíž mě hodlali odvést k babičce aby mě hlídala. Vyhrabala jsem kufr a začala balit na intr, měla jsem v plánu prostě od babči ráno hned odjet. Jenže vůbec.
Nevlastní fotr mě chytil za rameno a táhnul ven. Neměla jsem u sebe nic, ani posranou nabíječku na mobil, takže jsem se mu vysmekla a běžela domů alespoň pro něco. Vyrazil za mnou a zase mě vyhodil ven. Prohlásila jsem, že jim to v životě neodpustim a že toho budou litovat (afekt). To si přebral tak, že jsem to mínila jakože je chci zabít, tudíž jsem veděla že je zle a začala utíkat domu. Chytil mě, zavřel za sebou dveře a zamkl, skopl mě na dlažbu a začal mě řezat hlava nehlava, do toho řvala máma a stála tam smějící se ségra. Vim jen že mě uhodil do obličeje, pak jsem tam jen ležela na zemi a doufala že konečně přestane. Měla jsme obutou jen jednu botu. Popadl mě za vlasy a jal se táhnout mě do auta, ale já sebrala zbytek sil a začala se mu vysmekávat, v hlavě mi těkala jen jedna jediná myšlenka a to "nechci do psychárny, nechci do psychárny". Vysmekla jsem se mu a začali jsme se prát. Nakonec odešel pro auto, že zaparkuje u domu a hodí mě do kufru. Máma mě hlídala.
Tak teda přijel.
"Buď tam odejdeš a sedneš si jako normální člověk, nebo tě hodim jako zvíře do kufru."
Srala jsem na to, vydala jsem se opačným směrem.
Zas mě chytil a táhnul pryč. Nakonec jsem těch pár kroků k autě slušně došla, do kufru se mi vážně nechtělo. Ale z celýho srdce jsem je za to nenáviděla. Seděla jsem vzadu, z jedný strany sedačka se ségrou a z druhý strany mě držela máma, abych nezdrhla. Začala jsem zas vyřvávat proč mi to dělají, proč mě prostě radši nenechaj bejt a někde chcípnout, na to mi odpověděli jen "že mi chtěj pomoct, že se na mě nedá už dívat", na to jsem začala ječet že to je teda pěkná blbost tahle pomoc. Nic, nic, nic.
Dojeli jsme k babičce, každej mě držel za jednu ruku. Stejně bych nevěděla, kam utíkat, neměla jsem vůbec nic.
Chudák bábi byla z toho celá v šoku. Posedali jsme si jako vzorná rodinka kolem stolu a oni začali babičce vykládat jak moc hrozná jsem. Celou dobu jsem se koukala jinam.
Když už konečně odešli, babička si ke mě sedla a začala povídat o tom, že jsou to jenom primitivové a prej ať ani nezkoušej mě nikam zavírat. Bude stát při mě. Jeden člověk. Paráda.
Dále říkala, že můžu proti nim taky použít fakt, že jsem byla zbita. Její podpora mi dávala naději.
Je proti mě poštvána celá rodina a mám podporu jen jednoho jedinýho člověka, kterej s tim může něco málo udělat.
Mám strach.
Nechci tam. Nechci. Nechci. Nechci.
Mám strach. Začínám být na vážkách ze všeho. Mám strach.
Mám strach. Nevím co bude dál. Nikdy nebudu spokojenej člověk, nikdy. Jedinej důvod proč ještě žiju je můj muž. Jinak už mi na ničem a na nikom absolutně nezáleží. A už vůbec ne na mě samotné.
Mám strach mám strach mám strach.
Zastavte čas.
Zničte svět.
A nás nechte už do píči bejt.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 28. listopadu 2012 v 1:09 | Reagovat

To jsou teda pěkní kreténi! Zvlášť ten nevlastní otec. Mám na ně úplně vztek za tebe. Ale aspoň ta babička stojí při tobě, víš co.. Snad to k něčemu bude.

2 Camilla Dickless. Camilla Dickless. | Web | 29. listopadu 2012 v 17:27 | Reagovat

Husí kůže. Naskočila. Ach, moje milá G**. Jak ráda bych tě skryla v "bezpečným" Třebíči. Je to tak... obsah je tak k nasrání, že tomu i přes tvoje mistrný vyprávění NEDÁM 5 HVĚZDIČEK, nedám tomu žádnou!!! Mám fakt vztek, stísněnost v hrudním koši, prostě ne a ne a ne a ne a nesmí se to stát!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama