Vzájemná závislost se projevila a projevuje a projevovat bude!!!!

16. listopadu 2012 v 21:33 | Kim |  Chaos
Tenhle týden byl vlastně celkem dost k smíchu.
Pondělí by se dalo říci že jsem byla v kůži depresivního, vožralýho provazochodce.
Den následující mi odumřela půlka mozku. Půlka mého já. Měli bychom to stopnout, chápeš. Nic nezvládám.
Máš svůj život.
Nedokázala jsem nic jinýho než za sebou zavřít dveře, sednout si na postel a vzpomínat. Na ty první dny kdy jsme jen jakože chodili na cigáro a já jen mlčela, protože mě bavilo poslouchat ty polemizace o světě přednášený nakřáplým a přesto přitahujícím hlasem. Ten čtvrtek kdy jsem měla narozeniny, kdy mi skoro každej koho jsem poztkala gratuloval (což jsem na základce moc neznala, tam mi popřáli max. 4 lidi), takže jsem měla zkrátka radost. Ten samý den, kolem devátý večer jsme se dali dohromady, narozeninovej dárek. Zkouřený rty a žádný sliny. Bylo to děsně divný, protože to byl úplně novej pocit. Že vás někdo chtěl.
Vždycky jen čekat až skončí škola, jít se procházet po tom trapnoměstě a mluvit. Když jsme seděli na intru a on mi pouštěl nějaký americký slaďáky za účelem vzbudit ve mě emoce. Děsně ho sralo že nedávám prachnic najevo. Bylo to vtipný.
A nebo když jsme prostě jen tak zevlovali po lavičkách.
To všechno mělo prej skončit. Protože mám svůj život.
Do toho se sere škola.
Do toho nade mnou zlomili hůl.
Prásk ho.
Ležim na podlaze intráckýho pokoje s hlavou opřenou o postel a nemůžu se zaboha zvednout. Jen pláču. Pláču. Vím že jsem za celej den sežrala jen jednu zasranou sušenku. A nemohla do sebe nic jinýho nacpat. Vím že jsem šla ven kouřit a nedokázala stát na nohou, tak jsem si sedla do jehličí a sledovala zkouřenou holku žeroucí spálenej popcorn. Bylo to k uzoufání, bylo to na zemření, chtěla jsem umřít, ano chtěla. Nejen kvůli tomu rádoby rozchodu, ale prostě se to všechno na mě sesypalo. Škola, domov, deprese... nedalo se tomu utéct.
Šance se ovšem chytili jiní intráci, takže se začaly hromadit pozvánky na cigára, ale tak nevadí, mám alespoň nový jakože kamarády se kterejma můžu jít ven když nebude do čeho kopnout...
Ten večer se ale také ovšem stalo něco velmi nečekaného.
Někdo zaklepal na dveře.
A podal mi ruku.
Znova.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 without-without-doubt without-without-doubt | 17. listopadu 2012 v 9:32 | Reagovat

Jo jsem prostě úplně neodolatelná

2 neheria neheria | Web | 17. listopadu 2012 v 15:54 | Reagovat

:)

3 Adél Adél | E-mail | Web | 21. listopadu 2012 v 18:34 | Reagovat

Máš luxusní články..Vždycky když něco napíšeš,najdu se v tom.
Krásnej blog!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama