Prosinec 2012

Halucinogenní jednohubky

28. prosince 2012 v 22:16 | Kim |  Chaos
Roztřesenými prsty bezcílně mlátim do klávesnice.
Už dva dny jsem díky chřipce nekouřila, a venku tak krásně svítí onen Měsíc, prostě už si musím kurva to cigáro dát.
Myslela jsem že se udávim, fakt už mám hovězí nápady.
Asi hodina před štědrovečerní večeří. Sedí u mě v pokoji a střídají se v posměšcích a nadávkách zároveň. Papír kde jsem tužkou načmárala "Gabrielle is turning in a fucking whore, New Year eve is coming" jsem trhala na kousíčky. Střídám časy jak negramotný hovado a je mi to u mojí krásně tvarovaný prdele.
Tak teda mě tu nechtěj, měla jsem prej radši na Štědrej den bejt někde jinde. Tak teda fajn.
Nazuju si glády, hodim na sebe kabát, v kapse cigára, jedno si zapaluju už mezi dveřmi a upaluju pryč.
Do lesa.
Hroutim se na zem a pláču. Téměř všechny rodiny teď zasedají k štědrovečernímu stolu, celí vysmátí a pak je tu jedno individuum který se tu válí ve sněhu a skučí. Nevim jestli svítily hvězdy, ale Měsíc ano.
Nevim jak dlouho jsem tam ležela, ale po nějaký době jsem uslyšela bráchu jak řve na celý lesy. Tak jsem teda vstala a šla. Nikdo nemluvil.
Sváteční fotografie, kde vzezřením připomínám narkomana z dvacátých let minulýho století. Kdoví jestli jím už nejsem.
(Silvestr se nekoná)
Hledám urychleně nějakou propisku.
(Vzdávám se)
Praskla žárovka, nevidim na papír.
(Dávám ruce nahoru)

...

Výhoda šestihodinovýho psaní článku je ta, že tu lze báječně pozorovat náladovost autora. Mezitim si třeba stihl onen samozvaný spisovatel psát s "ex" a společně se dohodnout na volnym vztahu. Už musíme bejt fakt k smíchu. Prostě než mi úplně zmizí ze života, tak si budem společně krátit čas. Je to hnusný, když si vezmu jaká jakože strašná láska to mezi náma byla a teď spolu budem jen vrum vrum nezávazně, pak si zamáváme kapesníčkem a už se nikdy nespatříme. Ano, takhle jsem si svůj první vztah přece vždycky představovala!!
Ale co já se s tim budu srát.
Rebel Yell od Billy Idol. Na plný koule.
Je mi to všechno tak jedno
JEDNO

Až z tebe bude odcházet život...

24. prosince 2012 v 0:41 | Kim |  Opinions
Co to přede mnou zas schováváš?
Ukaž mi to.
Dělej.
...
Cos to zas udělala?!
Prosím tě.
Už se zabij.
Už to aspoň dokonči.
Ale až z tebe bude odcházet život...
ty si to uvědomíš.
Ale nikdo ti už nepomůže,
protože budeš sama.
Už se zabij.
Už se zabij.
Už to dokonči.
Vám říká vaše vlastní matka,
jež vás devět měsíců nosila,
a dva roky v uplakaný náruči před tátou v absťáku chránila.
A já teď kráčim
hnusnou břečkou která pokrývá silnici,
se zmoklým cigárem v hubě.
Nohy se mi třesou,
sedám si.
Nemůžu.
Už zase nemůžu.
Prší.
Koukám na zasněžené, průmyslem zničené město.
Naspáno zhruba deset hodin,
a já nemůžu.
Je to zase tady.
Deprese sedí vedle mě a docela se směje.
Proč, proč já.
Hlava v dlaních,
kolemjedoucí auta a docela podivně čumějící cestující.
Spěchám na trolejbus.
Do lékárny.
V kapse zmuchlanej, promáčenej recept na antidepresiva.
Místo toho jedu k babičce,
překročim vožralýho strejdu
a do postele zase lehám.
A už nevstanu.
Nevstanu.
Nevstanu.
Nevstanu.





Zatleskejte mi, dejchám

22. prosince 2012 v 18:15 | Gabriela |  Chaos
Hrálo mi Satellite od Rise Against a chtělo se mi umřít.
Návštěva u psychiatra kterej mi zas jen hrozil prstem.
Odjezd na intr, kde "ex" (nesnášim ty termíny kterýma se označují bývalí partneři) nebyl vzhledem k jeho zápalu nic. Všichni jen soucitně koukali, ale mlčeli. Kouřila jsem jedno žváro za druhým, připadala jsem si fakt hnusně. Bylo zataženo a sníh tál.
Lidi kolem mě chodili, ale nezastavili se. Stmívalo se a cigarety intráků svítily ve tmě jako světlušky. Večeři jsem nejedla.
O studijní době už jsem to nevydržela a začala nepřetržitě hodinu a půl brečet. Mezitím jsem si stíhala psát s jedním kámošem z intru, kterej mě dost podpořil. Bohužel tam ale ten den nebyl.
Sama.
Přišla osmá hodina a mě to jen připomínalo ty časy, kdy jsme se o osmý sešli na schodech, někam si zalezli a byli spolu.
Teď jsem si jen šla k těm schodům, lehla si na ně, zpívala si Jennifers Body a doufala v smrt. Lidi kolem mě chodili, sem tam se ohlédli. Nakonec si ke mě přisedl jeden zrzavej kámoš z patra, ale stejně byl úplně k ničemu, nechtělo se mi mluvit. Pak jsem teda mluvit začla, ale spíš tak, že jsem začala pořvávat na lidi o patro níž. Bylo mi hrozně.
Další den, furt to samý. Naštěstí už přijel deLarge, takže jsem se mohla alespoň vykecat.
Brutální nuda. Navečír za mnou skočil jeden kluk (o kterým jsem si dřív myslela že mě nesnáší, ale nakonec se úkazal úplný opak) jestli si s nim nejdu koupat tabák. Tak jsem šla žejo. Cestou se mě vyptával na muže a pak začal furt jen konstatovat že je to příšernej člověk a to ve všech ohledech. To jsem nemohla nijak zapírat, měl pravdu a navíc se s nim znal dost dlouho. Chodili spolu hulit, na brku se k sobě chovali jak ti největší kámoši ale za zády se pomlouvali až se to nedalo poslouchat. Muž na kámoše že je to "egocentrickej, vymatlanej blbeček co si vše přikrašluje" a kámoš na muže že je to "feťák, debil, otrava a flákač". Bylo příšerný to poslouchat, z obou stran. A sere mě to ještě doteď, i když o dost méně, protože už se mě to netýká. A sere mě to a sralo hlavně proto, že to byla pravda.
Přišli jsme zas na intr, nic novýho.
Ale pak se mnou něco hnulo.
Šla kolem mě jedna holka a jen tak ledabyle nadhodila: "Nejseš ty nějaká pošahaná, postižená?"
Vzhledem k tomu že jí vůbec neznám a ona nezná mě, tipuju že jí tahle otázka napadla už jen při pouhém pohledu na mě. Tudíž, už jen moje vzezření vypovídá o tom, že jsem debil. Blázen.
Tak moc mi to zalichotilo!
Začala jsem nad sebou a mým životem přemýšlet. Měla jsem ze sebe radost. Navodila jsem si do sebe takový klid! Božský klid. Potřebuju začít jen nanovo. Nebát se budoucnosti, protože ač přináší zlý věci, tak i krásný... a už kvůli nim to za to stojí.
Ve středu se na intru všichni vožrali. Kámoš mi u dveří zpíval "jak mi toho chce tolik říct, ale že ze sebe maximálně dostane jak jsem strašně krásná", spolubydlící při převlíkání postele nabourala do skříně a složila se na zem a já to všechno jen dokumentovala a mezitím se na fejsbuku usmiřovala s mužem.
Ve čtvrtek jsem na to srala a jela domů o den dřív. Přijela jsem jako obvykle za tmy, takže se mi do ničeho už fakt nechtělo, tudíž jsem jen zapla počítač a psala si s lidma, včetně bývalýho muže, který se tentokrát dožadoval mojí společnosti na silvestra. "Budeš moje silvestrovská košiška?" zněla otázka. Moje sebeúcta je beztak v hajzlu, tak jsem na to jen kejvla. Dále mi psal onen tabákový kámoš z intru, který se téže dožadoval mojí společnosti a já začala bejt v pěkný kaši. Potom se začal dožadovat mojí přítomnosti i deLarge, ale na to už jsem neměla nervy a zamítla to. Jen s podivem zírám na to, v jak úzkym kontaktu s opačným pohlavím jsem. Do týhle doby jsem žila v úplný izolaci, nikam nechodila a topila se v depresích, ale intr mi v tomhle hodně pomohl. Komunikace a tak.
Inu nic, začíná to bejt všechno celkem zajímavý. Asi ta nová éra. Jsem v jakémsi mírovém klidu, i když občas ještě chytám impulzy stesku, agrese či deprese. Ono to nějak půjde.
Na konci toho všeho čeká sladká odměna nosící jméno Smrt.
Ale ještě je čas. Nejdřív si musíme něco protrpět.
Jinak odměna nikdy tak sladká nebude.

To bolí

17. prosince 2012 v 16:42 | Kim |  Stereotypní zápisy
"To je tvůj kluk?" ptá se mě ségra a ukazuje prstem na mojí tapetu mobilu. Jen s úsměvem přikejvnu. Ano, je.
Že už tomu tak není, to jsem za chvíli dozveděla. Výměna. Prostě mě vyměnil.
Vyměnil.
Vyměnil.
Vyměnilo.
To, čeho jsem se tolik obávala... to, z čeho jsem měla smrtelný strach... to, co mi ani nedovolovalo úzkostí ani dýchat při té představě... to najednou přišlo.
Plakala jsem, ano, plakala. Po tak dlouhé nekonečné době jsem to již dokázala. Ponižující vzlykání a rozmazaný horizont. Třásla jsem se, hodně jsem se třásla. Strop na mě padal. Koukala jsem se na zápěstí, tepající žílu.
Už je čas, už je čas.
Ne, neudělala jsem nic.
Nemá to cenu.
Milénium lásky třeba vážně jednou přijde. A já budu šťastná. Třeba. Musí... jednou už musím bejt kurva spokojená. To neni přece možný aby se dělo furt něco špatnýho.
Všechny city jsou jen trapná přetvářka. Jenom já kretén se přetvařovat neumím.
"Já veděla že jsi mě nikdy opravdu nemiloval, ale přesto já kráva s tebou byla."
"Já vím, že jsi to veděla."
Takže takhle nějak. Zruinoval mě. Emočně mě úplně zruinoval.
A teď se směje.
Proč, kurva proč? Co se stalo? Co se stalo?!
Všechno je špatně, zas je všechno špatně.



Vellocet, synthemesc, drencrom

15. prosince 2012 v 22:39 | Kim |  Chaos
Jsem politováníhodná duše, osoba, zvíře, co si vyberete, je to jedno.
Mám věčně špinavý koutky úst, zuby co melou z posledního, ofinu podle blbě tavenýho kastrolu, jsem naivní, jim jídlo dělaný převážně pro malý děti, jsem závislá na kokakole, cigaretách a lidech, prožívám hudbu jakoby by trpěla společně se mnou. Jako malý se mi zdálo o telegrafních drátech, Alfovi a psovi kterej se za mnou plížil chodbou, pak mě chytl a sežral.
A rostu a rostu.
Hloupnu (?) a zlý sny se mi už nezdaj. Nebo zdaj, ale nevadí mi. Inspirují mne.
Přijdu v noci ve dvě ráno, babička vytírá podlahu. Zalezu do pokoje, nacpu do sebe osm muffinů a flašku coly. A uvažuji. A přemýšlím. Oranžová, jedovatá tma všude kolem.
Třeba ten konec světa fakt bude a já už nemusim vůbec nic řešit nebo přemýšlet nad budoucností. Ale to je přeci stejně nesmysl.
Koncert co koncert už mě to přestává pomalu bavit. Nikam mě tyhle akce neposouvají, stejně nepiju ani už nehulím, možná to bude tím, já nevím. Přijde mi to všechno tak fádní, ohraný, oprejskaný a zaprášený. Tyhle lidi žijou jen pro koncerty a chlast. Peníze, všechno maj, nemusej se o nic starat protože jim to jejich omezený vědomí stejně ani nedovolí. Možná jim to závidim. Oni prostě vypnou, skočej před to pódium a tančí tam jak pitomí. Pak jsem tam já co zírá do blba, klepu nohou do rytmu a srovnávám si svůj život v hlavě. Přemýšlím nad vším, nad věcmi na který bych se měla v tu chvíli úplně vysrat. Je to trapný a dost ubohý. Až jsem si musela říct.... opravdu mi to za to stojí?
Došla jsem sice k závěru že ne, že mi to za to nestojí, ale vědomí a podvědomí neporučíš. Pláču u poučných epizod Simsponů, protože mě v poslední době dojme každá kravina. Protože se sesypávám z malicherností. A to mi za to co? Nestojí.
Nebaví mě nic a to mě nebaví. Chci se na něco upnout, v něco věřit, já už ani nevim jak to pojmenovat, chci prostě vystoupat na nejvyšší berlínský věžák a shora koukat na to město. Brzo ráno. V ranní mlze. To musí bejt kurva nádhera. Střelit si do žil a důstojně zhnít.
Nikdo mi nedovolí zemřít. Nedovolím to ani sama sobě. Ne teď.
Ne teď.

Nevim

12. prosince 2012 v 20:15 | Nevim |  Chaos
Jsem zničená.
Jsem znavená.
Vyčerpaná.
Nudím se.
Trpím.
Žiju.
Trpím.
Dejchám.
Chroptím.
Pomyslně.
V duchu.
Vevnitř mě ostrými drápy něco drásá.
Něco.
Něco.
Pojmenuj to.
Zabij to prosím.
Já už nechci.
Už nechci trpět.
Už ne.
Prosím.
Úpěnlivě žádám, prosím.
Já prosím.
Prosím.
Ještě chvíli.
Malou, malou chvíli.
Tu chci ještě stát
a něco zažít.
Bej šťastná.
Prosím.
Prosím.
Prosím.
Já už to dlouho nevydržím.
Padám.
Prosím.
Nebudu.

... and it felt like a kiss.

6. prosince 2012 v 15:27 | Kim |  Stereotypní zápisy
"Uhoď mě!"
Nic.
"Prosím."
Nic.
"Já vím že chceš."
Nic.
"Dokážeš to."
Nic.
"Musíš!"
Nic...

Je to šílený když vás někdo nutí k tomu, aby jste ho uhodili. Jindy překypuju zlostí a agresí až hanba, do všeho kopu, mlátim hlavou do zdi... ale uhodit?
Chtělo se mi až plakat nad vlastní bezmocí. Nad vlastní zbabělostí. Nad vlastní skutečností, existencí.
Jak se máš?
Nevím.
Musíš.
Ne...
Tak jsme si sedli jako při nějakým rozhovoru u psychologa a začal mě otázkama rozebírat.
Kdy jste se začala cítit takto nešťatsně?
Asi před třemi roky.
Kdy jste začala preferovat černou barvu?
Asi před třemi roky.
Stalo se tenkrát něco konkrétního?
Nic.
Lžeš.
Nedokázala jsem to říct. Já to nedokázala. Došlo mi jak moc zlomová událost to v mym životě vlastně byla. A on na to přišel.
Řekni mi to. Snažím se ti pomoct!
Dobrých dvacet, možná třicet minut jsem seděla a nehla brvou. Neřekla jsem nic a když už "že to neni zas tak důležitý". Ale on čekal. Když jsem se už už nadechla že o řeknu, stejně jsem zas zmlkla. Vůbec jsem to nedokázala. Nemohla jsem to pochopit.
Po nekonečné době jsem ze sebe vydala pár slov. Poskládal si to dohromady, něco řekl a pak jsme šli...
Musela jsem nad tím přemýšlet. Furt. Jak jsem to nedokázala říct... pak jak jsem ho nedokázala uhodit. Nad mým způsobem života. Že vlastně furt stojím na místě, jenom okolnosti se mění. Na nic nového jsem doposud nepřišla. Jen rostu a víc a víc hloupnu. A slábnu.
Rozhodla jsem se tedy, že musím se sebou začít něco dělat. Jinak ze mě za chvíli bude depresivní troska co už se nezvedá z postele. A že ty stavy zase přicházejí. A já je nechci. Už nikdy.
Dám mu ránu. Skopnu do sněhu. Musím se obrnět a vyjít napříč tomu smrdutýmu životu. Musím se všemu už jen ironicky smát. Musím se stát nezávislou na všem. Osamostatnit se. Dokázat to. Už nemůžu upadnout. To by byl konec. Mám sebevražedný myšlenky a byl by to prostě konec, protože jednám v afektu. Už nikdy nesmím upadnout.
Nikdy.