Vellocet, synthemesc, drencrom

15. prosince 2012 v 22:39 | Kim |  Chaos
Jsem politováníhodná duše, osoba, zvíře, co si vyberete, je to jedno.
Mám věčně špinavý koutky úst, zuby co melou z posledního, ofinu podle blbě tavenýho kastrolu, jsem naivní, jim jídlo dělaný převážně pro malý děti, jsem závislá na kokakole, cigaretách a lidech, prožívám hudbu jakoby by trpěla společně se mnou. Jako malý se mi zdálo o telegrafních drátech, Alfovi a psovi kterej se za mnou plížil chodbou, pak mě chytl a sežral.
A rostu a rostu.
Hloupnu (?) a zlý sny se mi už nezdaj. Nebo zdaj, ale nevadí mi. Inspirují mne.
Přijdu v noci ve dvě ráno, babička vytírá podlahu. Zalezu do pokoje, nacpu do sebe osm muffinů a flašku coly. A uvažuji. A přemýšlím. Oranžová, jedovatá tma všude kolem.
Třeba ten konec světa fakt bude a já už nemusim vůbec nic řešit nebo přemýšlet nad budoucností. Ale to je přeci stejně nesmysl.
Koncert co koncert už mě to přestává pomalu bavit. Nikam mě tyhle akce neposouvají, stejně nepiju ani už nehulím, možná to bude tím, já nevím. Přijde mi to všechno tak fádní, ohraný, oprejskaný a zaprášený. Tyhle lidi žijou jen pro koncerty a chlast. Peníze, všechno maj, nemusej se o nic starat protože jim to jejich omezený vědomí stejně ani nedovolí. Možná jim to závidim. Oni prostě vypnou, skočej před to pódium a tančí tam jak pitomí. Pak jsem tam já co zírá do blba, klepu nohou do rytmu a srovnávám si svůj život v hlavě. Přemýšlím nad vším, nad věcmi na který bych se měla v tu chvíli úplně vysrat. Je to trapný a dost ubohý. Až jsem si musela říct.... opravdu mi to za to stojí?
Došla jsem sice k závěru že ne, že mi to za to nestojí, ale vědomí a podvědomí neporučíš. Pláču u poučných epizod Simsponů, protože mě v poslední době dojme každá kravina. Protože se sesypávám z malicherností. A to mi za to co? Nestojí.
Nebaví mě nic a to mě nebaví. Chci se na něco upnout, v něco věřit, já už ani nevim jak to pojmenovat, chci prostě vystoupat na nejvyšší berlínský věžák a shora koukat na to město. Brzo ráno. V ranní mlze. To musí bejt kurva nádhera. Střelit si do žil a důstojně zhnít.
Nikdo mi nedovolí zemřít. Nedovolím to ani sama sobě. Ne teď.
Ne teď.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sekava Sekava | Web | 16. prosince 2012 v 14:11 | Reagovat

Tak tímpádem jsem na koncertech jeden z těch pitomců, co tancujou pod pódiem :D
Pro mě koncert znamená chvíli, kdy vypnu. Kdy se vyseru na celej život a svět, kterej mě nenávidí a pořád mi hážě pod nohy klacky. Kdy slyšim hudbu, která mě provází každej den, ale když jí vidim, je to intenzivnější. Do celýho těla vstoupí něco, co nevyprchá aspoň měsíc a dá mi to sílu ještě chvíli přežít...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama