Zatleskejte mi, dejchám

22. prosince 2012 v 18:15 | Gabriela |  Chaos
Hrálo mi Satellite od Rise Against a chtělo se mi umřít.
Návštěva u psychiatra kterej mi zas jen hrozil prstem.
Odjezd na intr, kde "ex" (nesnášim ty termíny kterýma se označují bývalí partneři) nebyl vzhledem k jeho zápalu nic. Všichni jen soucitně koukali, ale mlčeli. Kouřila jsem jedno žváro za druhým, připadala jsem si fakt hnusně. Bylo zataženo a sníh tál.
Lidi kolem mě chodili, ale nezastavili se. Stmívalo se a cigarety intráků svítily ve tmě jako světlušky. Večeři jsem nejedla.
O studijní době už jsem to nevydržela a začala nepřetržitě hodinu a půl brečet. Mezitím jsem si stíhala psát s jedním kámošem z intru, kterej mě dost podpořil. Bohužel tam ale ten den nebyl.
Sama.
Přišla osmá hodina a mě to jen připomínalo ty časy, kdy jsme se o osmý sešli na schodech, někam si zalezli a byli spolu.
Teď jsem si jen šla k těm schodům, lehla si na ně, zpívala si Jennifers Body a doufala v smrt. Lidi kolem mě chodili, sem tam se ohlédli. Nakonec si ke mě přisedl jeden zrzavej kámoš z patra, ale stejně byl úplně k ničemu, nechtělo se mi mluvit. Pak jsem teda mluvit začla, ale spíš tak, že jsem začala pořvávat na lidi o patro níž. Bylo mi hrozně.
Další den, furt to samý. Naštěstí už přijel deLarge, takže jsem se mohla alespoň vykecat.
Brutální nuda. Navečír za mnou skočil jeden kluk (o kterým jsem si dřív myslela že mě nesnáší, ale nakonec se úkazal úplný opak) jestli si s nim nejdu koupat tabák. Tak jsem šla žejo. Cestou se mě vyptával na muže a pak začal furt jen konstatovat že je to příšernej člověk a to ve všech ohledech. To jsem nemohla nijak zapírat, měl pravdu a navíc se s nim znal dost dlouho. Chodili spolu hulit, na brku se k sobě chovali jak ti největší kámoši ale za zády se pomlouvali až se to nedalo poslouchat. Muž na kámoše že je to "egocentrickej, vymatlanej blbeček co si vše přikrašluje" a kámoš na muže že je to "feťák, debil, otrava a flákač". Bylo příšerný to poslouchat, z obou stran. A sere mě to ještě doteď, i když o dost méně, protože už se mě to netýká. A sere mě to a sralo hlavně proto, že to byla pravda.
Přišli jsme zas na intr, nic novýho.
Ale pak se mnou něco hnulo.
Šla kolem mě jedna holka a jen tak ledabyle nadhodila: "Nejseš ty nějaká pošahaná, postižená?"
Vzhledem k tomu že jí vůbec neznám a ona nezná mě, tipuju že jí tahle otázka napadla už jen při pouhém pohledu na mě. Tudíž, už jen moje vzezření vypovídá o tom, že jsem debil. Blázen.
Tak moc mi to zalichotilo!
Začala jsem nad sebou a mým životem přemýšlet. Měla jsem ze sebe radost. Navodila jsem si do sebe takový klid! Božský klid. Potřebuju začít jen nanovo. Nebát se budoucnosti, protože ač přináší zlý věci, tak i krásný... a už kvůli nim to za to stojí.
Ve středu se na intru všichni vožrali. Kámoš mi u dveří zpíval "jak mi toho chce tolik říct, ale že ze sebe maximálně dostane jak jsem strašně krásná", spolubydlící při převlíkání postele nabourala do skříně a složila se na zem a já to všechno jen dokumentovala a mezitím se na fejsbuku usmiřovala s mužem.
Ve čtvrtek jsem na to srala a jela domů o den dřív. Přijela jsem jako obvykle za tmy, takže se mi do ničeho už fakt nechtělo, tudíž jsem jen zapla počítač a psala si s lidma, včetně bývalýho muže, který se tentokrát dožadoval mojí společnosti na silvestra. "Budeš moje silvestrovská košiška?" zněla otázka. Moje sebeúcta je beztak v hajzlu, tak jsem na to jen kejvla. Dále mi psal onen tabákový kámoš z intru, který se téže dožadoval mojí společnosti a já začala bejt v pěkný kaši. Potom se začal dožadovat mojí přítomnosti i deLarge, ale na to už jsem neměla nervy a zamítla to. Jen s podivem zírám na to, v jak úzkym kontaktu s opačným pohlavím jsem. Do týhle doby jsem žila v úplný izolaci, nikam nechodila a topila se v depresích, ale intr mi v tomhle hodně pomohl. Komunikace a tak.
Inu nic, začíná to bejt všechno celkem zajímavý. Asi ta nová éra. Jsem v jakémsi mírovém klidu, i když občas ještě chytám impulzy stesku, agrese či deprese. Ono to nějak půjde.
Na konci toho všeho čeká sladká odměna nosící jméno Smrt.
Ale ještě je čas. Nejdřív si musíme něco protrpět.
Jinak odměna nikdy tak sladká nebude.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Delorah Delorah | Web | 23. prosince 2012 v 11:02 | Reagovat

Mam z toho pěknej pocit:) když takhle budeš přemejšlet i nadále, bude to fajn

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama