Leden 2013

Bolí mě levá ruka

31. ledna 2013 v 22:47 | Kim |  Chaos
Dny se za sebou řaděj jako násilobka sedmi. Hezky postupně, jeden zasranej sloupec těch blbejch čísel.
Chci jen říct, že momentálně se vůbec nekoukám na monitor ale jen na tu klávesnici protože je fascinující.
Mám toho na srdci strašně moc. Možná ani nemám srdce nebo já nevim.
Posledních pár dní bylo ve znamení depresí, povznešenosti, ponížení, myšlenek na sebevraždu, myšlenek na realizování myšlenek na sebevraždu, trávy moc trávy, léků, coca coly, nevyspalosti, myšlenek na přítele a čtení zpráv typu "asi tě fakt miluju a nemůžu bez tebe bejt" od asi furt přítele, pálkování všech okolo, řvaní fuck off na veškerý kolemjdoucí včetně učitelů, bdění mezi čtyřmi stěnami.
Už čtvrtej tejden kysnu na tom zasranym, špinavym intráckym pokoji. Nesmim ven.
Záákaz.
Nemůžeš.
Nesmíš.
Je ti jen 16.
16.
16
16!!!!!!!!!
A co já jako kurva s tim?! Co na mojí mentalitě změnej ty dva posraný roky k blahoslavenym osmnáctinám kdy si jen naházim věci do igelitky, pláchnu a už nikdy se nevrátim?
Co?
Nic. Vůbec nic.
Já už vim co chci dělat. Už mám vytyčený první nějaký záchytný body který by mohly nastartovat můj život. Jen dva roky. Dva posraný roky a mohlo by bejt konečně všemu jinak. Byla bych s někým, do koho jsem nenásilně nacpala kousek svojí duše. Byla bych úplně na mizibě, ale to je fuk, stejně brzo zemřu.
Ano, brzo zemřu a já už to o sobě zvládnu s klidem vytrubovat.
Cejtim to. Já to prpostě cejtim. A je mi to jedno. Je mi všechno tak strašně jedno.



Jarmilo !

21. ledna 2013 v 20:00 | Kim |  Chaos
Na silnici padá sníh.
Krajinu sežrala ta bílá svině.
Viditelný dech se mísí s cigaretovým kouřem. Jako parní lokomotiva...
Děvko! zařve a vlepí mi virtuální facku.
Já jsem děvka?
Cože?
Všechno se obrací.
Vidím před sebou tu běloskvoucí zebru. Pohřbívám svojí nosní přepážku. Odpočívej v pokoji.
Odpočívej v pokoji, Gábinko.
Vyrostla jsi, je z tebe velká holka. Nemáš rodinu, nemáš stálý domov. Nyní si se svým životem dělej co chceš. Divočina života tě pohltí. Nechoď do školy. Proč taky...?
Lidi v tém okolí kteří ti jsou inspirací tě zvou na kafe.
Dvě řezné rány a proud duhy. Je to zase zpátky. Pláč, uvolňující pláč.
Cause I'm going to strawberry fields.
Opouští mne a vydává se do polí jahod které spí pod temným, bouřkovým nebem.
Michale?
Koukni na moje krásné dítě. A koukni na jeho tátu... jak se na ten svůj plod lásky kouká. Jak tomu nemůže pořád uvěřit. Vidíš? Jsem již šťastna.
Cože?
Abstinenční příznaky. Motám se po chodbách polorozpadlý školy jak po cisterně vodky.
Kde jsou moje léky?!
Kde jsou moje cigarety, cola a hrst ibalginů ?!
Klid holka, klid. To se srovná.
Všechno ukáže čas. Zelené oči se vytrácejí ve tmě. Vrať se, prosím vrať se. Abstinuj chlapče, abstinuj. Chytneme se za ruku a lidi po nás budou házet dlažební kostky. Ale my se budeme usmívat.
Děvka? Cože?
Buď... a nebo.
Měla jsem možnost utéct pryč z ČR. Ale vzdávám to. Nemám na to. Zemřela bych moc brzo.
Místo toho budu trouchnivět nadále zde. Přežívat. O víkendech spát 14 hodin, koukat z okna a v týdnu... vlastně totéž.
Malý Antonio a Michael.
Moji krásní synové.
Proč bože, proč ?!



Behind sad eyes

14. ledna 2013 v 18:32 | Kim |  Chaos
Vzájemná přitažlivost a s nejvyšší pravděpodobností i spřízněnost duší nás dva zase stáhla zpátky k sobě.
Celý šťastní z našeho dání se dohromady jsme se pošťuchovali, dělali všelijaký kraviny a bylo nám veselo, což neuniklo všudypřítomným studentům kteří na to reagovali facepalmy.
Ále to by bylo aby to končilo happyendem.
Mohli bychom o sobě naspat román, fakt že jo. Komedii.
Vykopnut ze školy za ač nepřímé, tak přeci jen vyhrožování učiteli.
Kam půjdeš?
Nevím. Asi do Anglie. Rovnou za nosem. Přísahám že budem v kontaktu, chci to tak.
Poslední chvíle spolu nešlo strávit jinak než hleděním si do očí. Viděla jsem v nich... tu lítost. Bolest a bezmoc. Že už má života pokrk. Neví co má dělat. A že já sedím před ním, tečou mi slzy a neskutečně trpím.
Přísahám bohu nikdy jsem neviděla v něčích očích něco takovýho. Běhá mi z toho mráz po zádech. Pokaždý když si vzpomenu. A to že každej den. Je to tak děsně nespravedlivý.
Pak odešel těmi stejnými dveřmi, jakými ke mě tenkrát přišel.
A od té doby jsem ho neviděla.
Pátek, den smutku a koncertu. Brácha mě propleskl aorát když jsem si balila brko, tudíž jsem si nemohla realitu nijak oddálit. Všichni ti lidi tam mi najednou přišli tak strašně hloupí. Všechno mi přišlo hloupý a beznadějný. Bez budoucnosti. Všechno a nic. Je to zbytečný, všichni ti lidi jsou zbytečný, veškeré interakce jsou zbytečný, nic nemá smysl, dokonce ani tenhle život...
Nakonec jsem si tam vyhlídla jednoho chlapce díky kterýmu jsem v tom debilnim klubu vydržela až do půl čtvrtý. Furt jsem před sebou viděla ty oči. Nešlo ten obraz zahnat...
Co víkend dal a vzal...
Vzal mi opět střechu nad hlavou.
"Vypadni z mýho pozemku."
Jak čurák jsem si rozdělávala oheň před vlastním domem abych při čekání na autobus nezmrzla.
Co bude teď s mým životem teď?
Nikdo neví.
Ale je to na mě...
Stýská se mi.


Až se těla zbudem

9. ledna 2013 v 20:52 | Kim |  Chaos
Postavim si dřevěnej srub u obrovskýho jezera někde ve Skotsku, až se zbavim tohodle všeho. Až se vyhrabu z těchto sraček. Až se vyléčim z deprese.
Až začnu žít.
V zimě budem u krbu čumět na televizi a v létě chodit na procházky s mým mužem, kterýho si někdy najdu a vezmu. Zdobit vánoční stromeček. Nepít, nekouřit, nehulit, pít mlíko a jíst toasty. Budu vstávat v sedm ráno a koukat na východ slunce, u toho pít čaj a připravovat snídani pro mé syny, dvojčata. Budou mít havraní vlasy, blankytně modré oči a budou brát svět s odstupem. Budou, budeš, budeme. Jejich jména budou Antonio a Michael. Antonio, protože tak přezdívali mému prvnímu milovanýmu prostějšku vůbec, na kterého budu tou dobou vzpomínat s úsměvem na tváři. Který už nejspíš bude tou dobou pod zemí. Budu, budeš, budeme. Druhý syn, Michael, protože tak se jmenoval můj nejdelší a nejvěrnější společník v krušných chvílích ve vývojovém stadiu mého života. Na jeho smutný oči nikdy, nikdy nezapomenu. Na naše výlety a pohádky na dobrou noc. Když jsem plakala a zatínala nehty do polštáře a bála se zavřít oči kvůli strašlivým obrazům. Vždycky přišel.
Už nežije.
Nikdy nezapomenu.
A já vím, že vždycky když se podívám malýmu Antoniovi a Michaelovi do očí, vybaví se mi to jak jsem v té době nevěřila. Nevěřila v nic. Ve štěstí, či život jako takový. Budu je učit jak žít, ale zároveň jim nebudu mazat med kolem huby. Musí se bát, a hlavně nesmí být naivní. Ale naučím je projevovat city a emoce. Aby se toho nebáli. Aby se nestyděli za to, jací jsou. Naučím je vyjebat s lidmi, kteří na ně budou zlí. Až začnou jevit známky depresí, budu vědět jak na ně. Ne jak moje máma co se mi akorát smála když jsem se svíjela v pláči a zoufalém smíchu na zemi.
Budu je učit kreativity, pokud tedy sami nějaké známky nadání projeví. Do ničeho je nutit nebudu. Ale vždycky je podpořím. Budu je učit malovat a připomínat jim, ať se nebojí cokoliv na ten papír stvárnit. Ať se nebojí kritiky.
Naučím je nebojácnosti, ale ne přílišné. Nesmí nikomu hned věřit. Nesmí nikdy zaváhat a šlápnout vedle. Spadnout do drog.
Budou mít jistotu v životě a já vám to kurva řikám.
Budu žít kurva šťastnej život plný zasraný lásky.
A až budu na smrtlený posteli, v obklopení Antonia, Michaela a mýho psa, jejich poslední slova co od nich uslyšim bude DĚKUJI ZA VŠECHNO.
A pak...?
Pak už jen se slzami v očích a úsměvem na tváři na kterou mi bude svítit skotskej západ slunce, začnu vzpomínat přesně na tohle období, který teď prožívám.
A znova se usměji.
A zemřu.

Vůbec netuším, ale tak proč ne?

6. ledna 2013 v 15:42 | Kim |  Stereotypní zápisy
Byla jsem nominována do jakýhosi řetězáku, a protože mě takový kravinky baví vyplňovat, tak proč ne?
Úkolem je odpovědět na 11 otázek. Takže na:

1. Mít možnost být na den někým jiným. Kým a proč?
Rozhodně mojí spolubydlící na intru. Zajímal by mě systém jejího nechápání.

2. Slovo které vystihuje tvůj život.
Chaos.

3. Jaká je souvislost mezi plechem a neplechou?
Něco na tom jistě bude. Chodící plech dokáže napáchat pěknou neplechu.

4. Kdy jsi se naposled cítil/a šťastná? A kvůli čemu?
Asi když jsem byla na výletě za kámošem z intru kterej skončil až moc růžově. Myslela jsem, že jsem takhle nějak začla nanovo. Teď si to strašně vyčítám.

5. Nejsilnější vzpomínka z dětství?
Hmm.. těch je strašně moc, ale první která mi přišla na mysl je asi tato: Byly mi asi dva roky, víc nemohlo. Byla jsem v obrovský hale, společně s mámou a taťkou. Strašně jsem plakala protože táta odjížděl na loď a já veděla že tam bude na dlouho. Dal mi do ruky velkou plyšovou myš, ale já nepřestávala plakat. Mamka si ke mě klekla a začla mě utěšovat, že prej jak tu myš pojmenujem. Dohodli jsme se na Gábince.

6. Co bylo dřív, vejce nebo slepice?
To záleží na úhlu pohledu.

7. Kdy jsi naposled udělala něco, za co by ses měla stydět a co to bylo?
Hohoho, toho je.

8. Seznámila by ses s někým přes internet, nebo z toho máš strach?
Záleží na tom jakej vztah by to jako měl bejt. Jestli vztah jakože fakt vztah, na to bych se z vysoka vysrala, rptoože je to strašná píčovina. Ale jednu spřízněnou duše v ženské podobě jsem si již našla, někoho jako Camille ve svým okolí nepotkám.

9. Poslední koncert na kterým jsi byla, a jaký byl tvůj první?
Na posledním koncertě jsem byla cca před měsícem, hráli Unholy Preachers a ještě nějaká švýcarská kapelka jejíž jméno si nepamatuju. A na svým prvním koncertě vůbec jsme byla asi v jedenácti letech na Support Lesbiens.

10. Věc která ti vždycky udělá radost?
Když jdu na poslední intrácký cigáro a venku stojej lidi se kterejma se dá kecat, takže tam nemusim stát sama jak hovado.

11. Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
Žiju.

----

Jsem líná cokoliv vymejšlet nebo někoho dalšího nominovat, takže si naserte.

Pláči smíchem nad sebou samou

6. ledna 2013 v 15:09 | Kim |  Chaos
Začínám se do toho všeho moc zamotávat.
Smutný, životem zklamaný hyeny se snažej rozkrást mé ohryzané, rozkládající se tělo. Je moc na odiv. Já nevím. Já fakt nevím.
Tak už to vyklop.
Promiň, ale stejně spolu nejsme, tak je to jedno.
Cejtim se pěkně trapně, abys věděla.

Nabízí mi svojí krev a místo pod křídly. Rozleptanej mozek, nebo má furt rádo, nevím.
Tak teda dobrá, ale nesmí o tom nikdo vědět, zvlášť na intru!
A proč jako?
Neřeš prostě.
...
Měla bych začít přemejšlet. Sednout si, koukat z okna a trochu si vše srovnat. Mohly by mi narůst křídla abych se mohla srdečně zasmát. Vyměnit peníze za kukuřičné lupínky, ty pak rozmočit v mléku a střelit si to do žil. Toulat se březovým háje. Mám ráda břízy. Voní po ztraceném dětství. Psali jsme po nich tužkou... vzkazy, přání smazal podzimní déšť. Pozorovala jsem ho z ubytovny. Záclony a oranžová kuchyň. Voní to po dětství. Palanda a modrej koberec. Hračky, hračky všude. Plánovala jsem jim život jaký jsem vždycky chtěla žít já. Prootže jsem věděla že ho nikdy žít nebudu. Farma nacpaná k praksnutí koňmi. Prostituka s motýlími křídly na výletě v San Francisku. Postel jako kocábka a modrej koberec Tichej oceán. Vyber si. Vychovávali mě plyšáci.
Pak se se mnou rozloučili a navždy usnuli. Prej už musím jít napříč životu sama. A jaký si to udělám, takový to budu mít.
Tak teda fajn.
Ups.
Těsně vedle.
Zamotalo se to. Doposud to i s mejma věčnejma kecama nějak šlo. Ale nějak se to zamotalo. Protože teď nejedu za sebe. Ale jde i o jiný. Na kterejch mi docela i záleží. Krok vedle a poštvu je navzájem proti sobě.
A já zbaběle zdrhnu.

Happy New Year, you fuckin heartbrea

4. ledna 2013 v 16:00 | Kim |  Stereotypní zápisy
Do Nového roku jsem vstoupila nezadaná, čtyřmi brky zkouřená, rachejtlemi vystříkaná ale stěžovat si nijak extra nemůžu, až na to že mi nevyšly tři předešlé plány (což byl bejvalej, intráci a brácha). Ještě že jsem s bejvalym nebyla, protože podle toho co mi psal jak se strašně vožral, zkouřil a sjel a málem obšťastnil nějakou fetku, soudím že by to nebyl nejšťastnější Silvestr.
Inu, řekněme že vánoční deprese ze mě začly opadat a vážně nechápu proč. Až na to že mě deLarge donutil vžít se do role nějakýho blbýho, bezcitnýho heartbreakera protože se mi najednou vyznal a já ho fakt nechci. A když mi někdo v jednu ráno píše že jsem "ta nejlepší holka co kdy poznal" tak mě to opravdu náležitě děsí. Co na mě asi někdo takovej může vidět?
No nějak jsem se ho dlouhym ochrápanym slohem snažila přesvědčit o tom že vlastně vůbec úžasná nejsem. Chvíli ještě něco kecal ale nakonec mu asi došlo že to nemá cenu. Sere mě to, protože to byl kámoš. Hned ve vedlejším chatovacím okýnku jsem měla jeho spolubydlícího a kamaráda z intru, se kterým jsem se domlouvala že za ním přijedu. Což je samo o sobě dost krutý, ale já za tim nic nehledala... asi.
Jet někam do úplně jinýho města když doma řeknete jen "jdu na chvíli ven" je fakt těžce rebelský, a ještě víc rebelský je v tom jinym městě sedět doma na zadku, poslouchat písničky a polemizovat nad zkaženým světem, protože se nic jinýho dělat fakt nedalo když venku byla zima jak v prdeli a doma byli jeho rodiče co se zrovna fakt pekelně hádali. Ale to pokecání a rozdrbání ostatních intráků mě celkem zabavilo a navíc jsem konečně vypadla z domu, takže jsem si opět nemohla stežovat. Byl to pěknej výlet zakončenej olizováním u vlaku, čímž jsem se konečně (!) tak nějak odprostila od bejvalýho, tudíž už si opravdu, ale opravdu na nic stěžovat nemůžu. Navíc mě tohle popudilo se odhodlat a tomu onu vymletýmu imbecilovi napsat, že jeho příležitostný koketní společník vážně nebudu. Hned se urazil a začal ze mě páčit "proč jako nemůžu", ale mě bavilo jak se role prohodily a tajnůstkář jsem byla já.
Začíná mi bejt celkem líp, dělala jsem a pořád dělám jednu chybu za druhou, ovšem čučim na to s jakýmsi výsměšným nadhledem. Rok 2012 byl ten nejzlomovější rok v mým dosavadním životě. Nabyla jsem strašně moc zkušeností, ač zlých především, tak i těch dobrých.
A dala jsem si snad svoje první předsevzetí.
Přežít do roku 2014. Prosté že?
Krok do neznáma.
Prosím, bude to dobrý.