Až se těla zbudem

9. ledna 2013 v 20:52 | Kim |  Chaos
Postavim si dřevěnej srub u obrovskýho jezera někde ve Skotsku, až se zbavim tohodle všeho. Až se vyhrabu z těchto sraček. Až se vyléčim z deprese.
Až začnu žít.
V zimě budem u krbu čumět na televizi a v létě chodit na procházky s mým mužem, kterýho si někdy najdu a vezmu. Zdobit vánoční stromeček. Nepít, nekouřit, nehulit, pít mlíko a jíst toasty. Budu vstávat v sedm ráno a koukat na východ slunce, u toho pít čaj a připravovat snídani pro mé syny, dvojčata. Budou mít havraní vlasy, blankytně modré oči a budou brát svět s odstupem. Budou, budeš, budeme. Jejich jména budou Antonio a Michael. Antonio, protože tak přezdívali mému prvnímu milovanýmu prostějšku vůbec, na kterého budu tou dobou vzpomínat s úsměvem na tváři. Který už nejspíš bude tou dobou pod zemí. Budu, budeš, budeme. Druhý syn, Michael, protože tak se jmenoval můj nejdelší a nejvěrnější společník v krušných chvílích ve vývojovém stadiu mého života. Na jeho smutný oči nikdy, nikdy nezapomenu. Na naše výlety a pohádky na dobrou noc. Když jsem plakala a zatínala nehty do polštáře a bála se zavřít oči kvůli strašlivým obrazům. Vždycky přišel.
Už nežije.
Nikdy nezapomenu.
A já vím, že vždycky když se podívám malýmu Antoniovi a Michaelovi do očí, vybaví se mi to jak jsem v té době nevěřila. Nevěřila v nic. Ve štěstí, či život jako takový. Budu je učit jak žít, ale zároveň jim nebudu mazat med kolem huby. Musí se bát, a hlavně nesmí být naivní. Ale naučím je projevovat city a emoce. Aby se toho nebáli. Aby se nestyděli za to, jací jsou. Naučím je vyjebat s lidmi, kteří na ně budou zlí. Až začnou jevit známky depresí, budu vědět jak na ně. Ne jak moje máma co se mi akorát smála když jsem se svíjela v pláči a zoufalém smíchu na zemi.
Budu je učit kreativity, pokud tedy sami nějaké známky nadání projeví. Do ničeho je nutit nebudu. Ale vždycky je podpořím. Budu je učit malovat a připomínat jim, ať se nebojí cokoliv na ten papír stvárnit. Ať se nebojí kritiky.
Naučím je nebojácnosti, ale ne přílišné. Nesmí nikomu hned věřit. Nesmí nikdy zaváhat a šlápnout vedle. Spadnout do drog.
Budou mít jistotu v životě a já vám to kurva řikám.
Budu žít kurva šťastnej život plný zasraný lásky.
A až budu na smrtlený posteli, v obklopení Antonia, Michaela a mýho psa, jejich poslední slova co od nich uslyšim bude DĚKUJI ZA VŠECHNO.
A pak...?
Pak už jen se slzami v očích a úsměvem na tváři na kterou mi bude svítit skotskej západ slunce, začnu vzpomínat přesně na tohle období, který teď prožívám.
A znova se usměji.
A zemřu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 WildChild WildChild | Web | 9. ledna 2013 v 21:28 | Reagovat

hezký, krásný
ale chtělo by to s tím žitím začít hned

2 Delorah Delorah | Web | 10. ledna 2013 v 7:25 | Reagovat

^^. taky jsem si to vždycky malovala podobně. Budu mít děti, který budu vědět, jak vychovat, protože JÁ přece budu vědět, jak se asi cítí, když jsem byla taky dítě. Budu jako ta máma z filmů, kdy když je dítě smutný, převlíkne se do legračních kostýmu a tancuje mu s hudbou, dokaď se k ní nepřidá. Jenom aby se mi to povedlo. Pošleš mi pohled?:)

3 Enitas Enitas | Web | 10. ledna 2013 v 20:55 | Reagovat

Jo, všechno bude jednoho dne krásný. Jen si tak říkám, jestli by to nebyla trochu nuda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama