Únor 2013

Růžový třešňový květy

19. února 2013 v 20:28 | Kim |  Chaos
Lopatou odhazuji sníh šedočerné barvy.
To není sníh, Gab.
To je popel.
Popel árijských Židů, beznohých žokejů a potracených předškoláků.
Krvácejí mi dásně?
Bezesná noc ruku v ruce, spící na hrudi.
Nejspíš s následky.
Pláču, za chvíli se zas směji a tetelím se. Oblaka jsou zatažena a město je zahaleno v mlze.
Co bude dál?
Vzhlížím k nebi a pociťuji hlad, i když už v sobě mám pizzu, menu z fasfoodu, citron a nějakej ten koláč.
Je to jen sugesce?
Nebo realita?
Maminko...
Jestli jsem někdy udělala nějakej průser...
Tak tohle je ten největší. Protože tady... už jde podle všeho i o třetí osobu.
Ta ubíjející nejistota. Zítřek a druhá čárka ukáže... ty pocity, ty hrůzyplné pocity nejdou popsat. Jen si na to vzpomenu tak se rozklepu a je mi do pláče.
Když to nebude pravda, tak si zhluboka oddychnu a život bude pokračovat dál.
A když jo?
Buď třetí osoba půjde na smrt, s čímž se budu psychicky taky srovnávat těžko... protože...
je to přece život.
Život někoho... kdo ví koho? Někoho kdo by měl blankytně modrý oči a nadprůměrný intelekt...
V takhle dementní situaci jsem nebyla kurva dlouho.
PARANOIA FOR THE WIN

Pokoj č. 901

17. února 2013 v 15:36 | Kim |  Stereotypní zápisy
Po několika dnech se konečně sbírám z postele a pádim na nádraží.
Ve 20:11 ho vidím.
Kupuje časopis kterej mu vnutil nádražní tulák. Rozeběhnu se a skočim mu kolem krku. Nakupujem víno a jídlo z mekáče. Zamykáme dveře od hotelovýho pokoje a vypínáme telefony.
Co víc dodat, k smrti vyděšená matka která neměla nejmenší potuchy kde jsem. Ale to že nám to bylo u prdele, tak moc u prdele už byla věc jiná.
Zhulili jsme se a šli se toulat po městě za účelem někde se pobavit, ale nějak nám nedošlo že ve čtvrtek se fakt nikde nic dít nebude. Tak jsme šli zpátky.
Netřeba vyprávět podrobnosti, snad jen že jsem vyvázla s otlučenou hlavou a spálenými zády. V průběhu večera jsme občas zapli televizi a koukali na náhodné pořady (např. Manéž Bolka Polívky a nějaký britský seriály, to bylo jediný kromě teleshoppingu co v tý posraný bedně běželo), pak když jsme zpozorovali svítání, uznal muž za vhodné že by bylo fajn skočit si pro snídani. Já se mu na to pěkně vysrala, dál se válela a čuměla na bednu a čekala až mi to jídlo milostpán z města donese.
Řekla bych že jo, že to byl kurva boží čtrnáctý únor, ačkoliv jsem proti tomuhle komerčnímu datu fakt razantně proti.
A za ten neskutečnej průser doma to stálo.
Jop, takhle bych byla šťastná.
Dva roky, už jen dva roky
A budu svobodná
Vlastně už rok a půl
To je za chvilenku
Chvilenku
!!!!!!!!!!!!!!
CHCI SVOBODU
CHCI VYPADNOUT
NECHCI ŘEŠIT POSRANOU PSEUDORODINU
CHCI ŘEŠIT JEN SEBE

Pole jahod

10. února 2013 v 21:24 | Kim |  Chaos
Ležim na podlaze, a přitom hledím z okna. Jsou tam hvězdy. Spousta hvězd. Pás Orion tančí, a následně se snaží utéct před smrtícím kouřem z nedalekého komína.
A pak je tam Polárka. Nejjasnější hvězda.
Prosím, nezhasínej. Pojď ke mne blíž.
Zítra. Zítra přece přijedeš a uděláme si hezký večer ve víru metamfetaminů, něžností a bezmoci.
Ale tys nepřijel. Seš zlá hvězda.
Seděla jsem zkouřená dvě hodiny na nadráží, i když už jsem to stejně veděla. Nemohla jsem se zaboha zvednout a ohlížela jsem se za každým, kdo byl oděn v černém kabátě. Bylo to fakt zoufalý a mě se začlo dělat nějak zle, Polárko.
Šla jsem kolem veselého nákupního centra když vtom jsem se rozklepala a začla plakat. Mé kroky vedly domů.
Matka sedí na gauči a sleduje televizní noviny, vedle ní ségra která si hraje. Idylický večer. Když v tom tam vpadnu já, zničeho nic, v osm večer.
Je mi zle, zní moje jediný slova. Dále se sesunu na podlahu a nezadržitelně brečim. Řvu. Halekám a hořce vzlykám. Matka se zvedá z pohovky. Prej co se děje a objímá mě. Nechápu. Brečim. Dostanu ze sebe, že je toho na mě moc a že už to nezvládám. Dál už nemám ani páru.
Můj pokoj už neexistuje. Popsané zdi nakrmené vzpomínkami přemalovali. Natahali tam spoustu hraček a dětskou palandu. Z toho je mi taky celkem do pláče.
Ze všeho je mi do pláče.
Tímto asi zas končí večery prosezené na okně. Proválené na podlaze. Sledování oživlých klobás co jdou na popravu. Věřit těm neskutečným halucinacím... a o dvě místnosti vedle spí babička a nemá páru o tom, že se válim napůl vykloněná z okna a vůbec nechápu co se děje...
Řekla jsem matce, že nemůžu do školy. Že nemůžu vidět lidi...
Myslím že mě pochopila... ne úplně, ale že asi potřebuju pomoct. V pondělí jdeme k psychiatrovi, a asi mě hospitalizují. Poslední možnost jak se dostat z tohodle všeho ven.
Polárko... kdybys přijel, my si dali čáru a parádně si zašukali tak se tohle ani stát nemuselo... teď se to zas zamotalo. Sedím doma. V jinym pokoji. Cejtim čerstvý nátěr. Nademnou střešní okno a hvězdy. Nevstala jsem z postele, furt se vzpamatovávám ze včerejšáho excesu. Netopí tu topení a začíná mi bejt zima. Slyšim cvrčky. V únoru. No chápeš to?!
Nevím, co budu dělat. Kráčim v tekutym písku. S prázdným batohem na zádech a propadlym lístkem na autobus v ruce. Jsem bosa. Každou chvíli mě uštkne zmije, ale koho to sere. Zezadu na mě skočí hyena a zahryzává se mi do krku. Koho to sere.
Já odejdu do těch polí jahod.
Já tam prostě dojdu.
Je mi už jedno, koho budu mít po boku, ať už nejjasnější hvězdu nebo někoho, kdo mě zná líp než já sebe sama. Ať už vedle mě bude kráčet nějakej retardovanej skatepunker s podpr§měrnym intelektem nebo budu já sama... jednou si tam rozložim piknikovou deku a budu koukat na soumrak.
Soumrak a bouřkové mraky nad jahodovým polem
Nad jahodovým polem.

Zabme všechnen sociopatismus

4. února 2013 v 19:13 | Kim |  Chaos
Hromada hnoje v podobě živých zasraných snů.
Měla jsem žízeň, ukrutnou žízeň... ale nikdo mi nechtěl dát napít. Ve všech těch snech jsem byla s rodinou. Běhali jsme po lese a za něčím pospíchali. Hrálo k tomu "Do it clean" od Echo and Bunnymen. Poté jsme byli v nějakém obchodě a já běhala mezi regály a koukala na všechno to úžasný zboží o kterým jsem veděla, že si ho koupit nemůžu. Bylo to divný, nekonečný a kurva živý.
Cejtim se vyflusaně, přemejšlim jen kde splašim další gramáč na víkend a chce se mi nad sebou brečet. Vim že to nevydržim...
Začala jsem si představovat, jak mě jednou najde nějakej muž, podá mi ruku a z těch sraček vytáhne. No oxazepams. No drugs. No problems. Just fuckin happiness.
Bude o mě pečovat a strachovat se, aby mi nikdo už neublížil.
Protože sociopati jsou zmrdi.
Proč ho miluju?
Proč se tohle všechno děje...
Proč mám sedm nedostatečnejch. Proč se cejtim tak poníženě. Proč už se mi vůbec do ničeho nechce. Proč mám obrovskou chuť jen na tu zkurvenou trávu.
Protože já prostě půjdu a koupim si to.
Nenenenenenene!!!
Proč takhle uvažuju
Proč už se mi nechce žít
Proč jsem tak opuštěná
Proč se mi budoucnost jen směje
Proč se mi všichni jen smějí
Proč to nikdo kurva nechápe
Proč už mi kurva nikdo nepomůže
Proč je to tak ztracený
Proč? Ptám se kurva proč?!
Někde se stala kurva chyba. Ráda používám slovo kurva. Jsem úplně mimo. Mimo. Nechápu realitu. Čirá abstrakce. Už jen mě ráno viděj intráci tak slyšim jen "tyvole ty seš dneska ňáká jetá"... ne nejsem jetá, jsem třeba úplně čístá, ale jsem prostě v HAJZLU, a je to vidět, žeru jen sladký a nic jinýho mi nejde pozřít, je mi furt zle a věně se mi motá hlava. Zaspala bych věčnost, jen abych se zas nemusela probouzet do toho zasranýho svinstva.


Jedna FLY fotka.


Make love with yourself

3. února 2013 v 13:35 | Kim |  Stereotypní zápisy
Včera v noci jsem dohulila svoje poslední zásoby.
Měly bejt navždycky poslední.
Ale včerejším stavem mi došlo že to poslední fakt nebude, protože jsem byla kurva vysoko jak se mi nepovedlo snad půl roku.
Skoro dvě hodiny jsem seděla při otevřenym okně na parapetu, koukala na hvězdy a na komíny a byla prostě někde úplně jinde, nedá se ten božskej stav popsat.
Chvílema jsem měla sice schízy že mě někdo sleduje, ale to naštěstí brzo pomíjelo a já zas vejrala z toho okna a do uší si pouštěla písničky který najednou byly úplně vesmírný. Nebyla jsem u babičky, neseděla jsem jak čurák na okenním parapetu, byly jen hvězdy..komíny a já.
Víte co, já na nějaký přestávání bez prominutí seru.
Až budu mít důvod, tak s tím přestanu. Ale teď mi ty důvody nějak unikají. A koneckonců, nijak špatně na tom furt nejsem.
To by bylo asi k mýmu čadění.
Jen tak mimochodem, poprvý v životě jsem byla zcela vážně požádaná o ruku. Svazek manželský (kurva to zní tak vtipně) by mě svým způsobem jakože zplnoletnil, už bych nemusela mít někoho věčně za prdelí, a je to vlastně celý kurva děsně moc šílený.
Vole někdo mě profackujte ať se ujistím že se tahle ptákovina fakt neděje