Pole jahod

10. února 2013 v 21:24 | Kim |  Chaos
Ležim na podlaze, a přitom hledím z okna. Jsou tam hvězdy. Spousta hvězd. Pás Orion tančí, a následně se snaží utéct před smrtícím kouřem z nedalekého komína.
A pak je tam Polárka. Nejjasnější hvězda.
Prosím, nezhasínej. Pojď ke mne blíž.
Zítra. Zítra přece přijedeš a uděláme si hezký večer ve víru metamfetaminů, něžností a bezmoci.
Ale tys nepřijel. Seš zlá hvězda.
Seděla jsem zkouřená dvě hodiny na nadráží, i když už jsem to stejně veděla. Nemohla jsem se zaboha zvednout a ohlížela jsem se za každým, kdo byl oděn v černém kabátě. Bylo to fakt zoufalý a mě se začlo dělat nějak zle, Polárko.
Šla jsem kolem veselého nákupního centra když vtom jsem se rozklepala a začla plakat. Mé kroky vedly domů.
Matka sedí na gauči a sleduje televizní noviny, vedle ní ségra která si hraje. Idylický večer. Když v tom tam vpadnu já, zničeho nic, v osm večer.
Je mi zle, zní moje jediný slova. Dále se sesunu na podlahu a nezadržitelně brečim. Řvu. Halekám a hořce vzlykám. Matka se zvedá z pohovky. Prej co se děje a objímá mě. Nechápu. Brečim. Dostanu ze sebe, že je toho na mě moc a že už to nezvládám. Dál už nemám ani páru.
Můj pokoj už neexistuje. Popsané zdi nakrmené vzpomínkami přemalovali. Natahali tam spoustu hraček a dětskou palandu. Z toho je mi taky celkem do pláče.
Ze všeho je mi do pláče.
Tímto asi zas končí večery prosezené na okně. Proválené na podlaze. Sledování oživlých klobás co jdou na popravu. Věřit těm neskutečným halucinacím... a o dvě místnosti vedle spí babička a nemá páru o tom, že se válim napůl vykloněná z okna a vůbec nechápu co se děje...
Řekla jsem matce, že nemůžu do školy. Že nemůžu vidět lidi...
Myslím že mě pochopila... ne úplně, ale že asi potřebuju pomoct. V pondělí jdeme k psychiatrovi, a asi mě hospitalizují. Poslední možnost jak se dostat z tohodle všeho ven.
Polárko... kdybys přijel, my si dali čáru a parádně si zašukali tak se tohle ani stát nemuselo... teď se to zas zamotalo. Sedím doma. V jinym pokoji. Cejtim čerstvý nátěr. Nademnou střešní okno a hvězdy. Nevstala jsem z postele, furt se vzpamatovávám ze včerejšáho excesu. Netopí tu topení a začíná mi bejt zima. Slyšim cvrčky. V únoru. No chápeš to?!
Nevím, co budu dělat. Kráčim v tekutym písku. S prázdným batohem na zádech a propadlym lístkem na autobus v ruce. Jsem bosa. Každou chvíli mě uštkne zmije, ale koho to sere. Zezadu na mě skočí hyena a zahryzává se mi do krku. Koho to sere.
Já odejdu do těch polí jahod.
Já tam prostě dojdu.
Je mi už jedno, koho budu mít po boku, ať už nejjasnější hvězdu nebo někoho, kdo mě zná líp než já sebe sama. Ať už vedle mě bude kráčet nějakej retardovanej skatepunker s podpr§měrnym intelektem nebo budu já sama... jednou si tam rozložim piknikovou deku a budu koukat na soumrak.
Soumrak a bouřkové mraky nad jahodovým polem
Nad jahodovým polem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 naivepesimist naivepesimist | Web | 12. února 2013 v 1:54 | Reagovat

Já nějak nevim, co na to říct. Snad jen.. drž se. (dala bych si jahodu.)

2 stupid stupid | Web | 16. února 2013 v 16:07 | Reagovat

Chapu te, taky mam kazdej vecer uzko nad pristim dnem a opravdu nemusim lidi, obvzlaste ty ve skole.
Potrebuju prasky na stres, ale moje mamka se ridi nazoru, ze je to svinstvo. Aspon ver, ze v tom nejsi sama.
Living is easy with eyes closed...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama