V pondělí to budou tři týdny co jsem hospitalizovaná v psychiatrické léčebně v Bohnicích.
Nyní jsem na zkoušové propustce doma, zpátky v Ústí nad Labem.
Jenom na dva dny.
Proto jsem se rozhodla, že vám o tom o něco více napíšu.
Že jsem si léčbu zvolila dobrovolně, to už asi každej ví a každej si ťukal na čelo.
Tenkrát byla cesta do Prahy nějaká rychlá, ani jsem se nenadála a už jsme parkovali u pavilonu 28, což je dětské oddělení. Šokovalo mě, jak je areál bohnické léčebny přímo obrovský. Působí to spíše jako město ve městě, abych pravdu řekla.
Pět dní jsem se poté na čerstvý vzduch nedostala.
Šli jsme tedy na příjem, a okamžitě jsem byla v šoku z toho, jak nekompromisně se mnou ty sestry jednaly. Sebraly mi kufr a telefon, aniž bych mohla ještě rychle odepsat muži.
Nařídily mi sednout si na postel, a zatímco co mi měřily tlak, vyjeveně jsem zírala na to jak mi po kouskách a v gumovejch rukavících šacujou kufr. Deodoranty, ořezávátka, pinzety, fixy, ústní vody, vatový tyčinky, pásky, šátky, gumičky, sluchátka... všechno pryč.
Samozřejmě jsem si z kufru zapomněla vyndat cigarety, což v sesterně vzbudilo šílené pohoršení nad mojí drzostí tam vůbec tahat něco takového.
A ještě celkem groteskní byla scénka s peněženkou, kterou jsem si taky zapomněla vyndat. Sestra v rukavicích jí předala matce a ta jí následně otevřela. Snesly se na ní OCB papírky a prázdný gramáče co ještě smrděly trávou. No paráda.
Když už konečně matka odešla a mě ukázali pokoj tak mi došlo.. že tohle je kurva vězení.
Plexisklový okna a civilizace v nedohlédnu. A nekonečná nuda. Neskutečně nudná nuda. Polední klid jsem trávila tím, že jsem si hrála s kusem látky nebo si házela papírovou vlaštovkou.
Když už mě zařadili na odpolední terapie tak to bylo o dost lepší, ovšem jsem pořád dost nervózní z toho, že jsem odříznutá od světa. Především jsem myslela na přítele. Pořád, na nic jinýho. Bála jsem se že se na mě vykašle, když jsem z minuty na minutu s ním přesekla kontakt. Plakala jsem, chtěla jsem vymlátit ty okna, utýct, utopit se ve sprše...
To trvalo až do pátku. V pátek jsem konečně dostala režim R2, tudíž jsem večer mohla na půl hodiny vyfasovat mobil. Okamžitě jsem veděla, komu zavolám.
Když se z telefonu ozval ten onen hlas, jak se nevěřícně ptal "Gabiii?" tak jsem se málem rozbrečela štěstím. Následuje půlhodina bezvýznamnýho tlachání a malování si barevný budoucnosti. Bez rodičů, jen my dva s děckem který se díky nehodě ... no to je jedno.
Pak jsem se dostala konečně i ven... "venek" je sice jen dvorek kde se má chodit dokolečka, ovšem jsem se konečně seznámila s pár chlapci a konečně se začlenila do dívčího kolektivu.
Dny začaly utíkat rychleji a rychleji.
Když už jednou v léčebně jste, musíte si uvědomit, proč tam vlastně jste a co všechno pro to musíte a jestli vůbec to chcete udělat.
Já tam šla kvůli depresím a vyhroceným situacím v rodině.
Určila jsem si svojí cestu po který jsem ochotně šla, abych se vyléčila a dostala ven. Ostatní bylo jedno. To byl můj cíl, dostat se ven a zkusit žít nanovo.
První týden jsem byla proti tomuto postupu razantně proti. Všem jsem tam jasně říkala že domů se vrátit NECHCI.
Ale jak plynuly dny, aktivně jsem se účastnila všemožných terapií (artiterapie, jóga, relaxace, autogenní trénink, skupinové sezení, muzikoterapie.. je toho nespočet), mi začalo docházet, že tudy cesta nevede. Že se domů vrátit musím, pokud se chci vyléčit. Pokud bych přišla i o poslední zbyteček rodiny, neměla bych takřka už žádné zázemí a to by znamenalo konec.
Nejspíše i díky změně medikace nevysvitlo slunce nejen venku, ale taky v mojí zablešený palici.
Zápisy v deníku a následné ohlasy psycholožky byly pozitivnější a pozitivnější.
Byla jsem ráda za každou procházku s terapeuty, jestli jsem to tam nevzdala ... tak právě díky terapeutům, protože srdečnější lidi jsem nezažila. Doopravdy. Žijou tak čistej styl života, ke všemu maj zdravou a láskyplnou připomínku a radu, že to je až neskutečný, jak to v tý hlavě maj zdravě srovnaný.
Čas utíkal a já najednou sedim zase doma, a řikám si, jak je to všechno neskutečný. Jak špatně jsem na tom byla.
...
Řekla bych toho spousty a spousty, ale nestíhám se. Je toho mnoho, co bych chtěla dodat či podotknout, nebo naopak o tom úplně vyprávět. Například, že i přes to že jsem hospitalizovaná na psychiatrii tak se našel způsob jak se sjet a realitu si oddálit. Po večerech jsme šňupaly (dívčí rod, protože jsme tam všechny holky) všelijaký léky (třeba na uklidnění nebo spaní), pro který jste si v případě nouze mohli dojít na sesternu a schovat pod jazyk. Nebo jednoho večera, a po tom si připadám fakt strašně uboze že jsem to vůbec udělala... deodorant. Hodí se přes něj ručník, strčíte do držky, zmáčknete a ústy vdechujete co nejvíc. Skácela jsem se pak do postele, brněly mi rty, nemohla jsem mluvit a jen se tupě a hystericky smála.
Dále se tam ještě v dílnách hojně využívalo ředidlo, ale na to už jsem neměla.
Chci s timhle nadobro skončit.
S prášky, hulením a tak dále.
Cejtim, že jsem na dobrý, zdravý a spokojený cestě.
K mému pobytu v překrásném areálu bohnické léčebny už nemám co více dodat, ale nyní bych chtěla vyprávět o lidech, se kterými jsem měla tu možnost se tam poznat a zkoumat jejich zvláštní životy. I to je součástí léčby... totiž, držet pospolu, neposmívat se a zkrátka držet hubu.
naivepesimist | 
K tomu bude těžké něco dodávat, ale povím ti, že tě obdivuji. Znám poměrně dost lidí, co jim osud nepřál a oni v Bohnicích skončili, ale dobrovolná léčba? To je něco, čemu se těžko věří. Upřímně bych se za tebe chtěla pomodlit .
A jedna otázka navíc, znás Janu? Která by zrovna v tomhle čase měla v Bohnicích být.