Duben 2013

Držte už kurva hubu

29. dubna 2013 v 20:53 | Kim |  Chaos
Smrděj
stereotypem
nikdy nepoznaným dobrodružstvím.
Závidí, závidí.
Mluví.
Myslí.
Své myšlenky pak díky řeči prostředkujou.
Zemřete.
Do jednoho chcípněte.
Odstraním vás ze svýho života jako nic.
Ani se vám nezasteskne.
Nezaleží mi na tobě, na ní, na nás.
Vy to přežijete.
Já,
já zavírám za sebou dveře.
A nikdy je už neotevřu.
Čau světe venku,
uzavírám se do sebe.
Ne, nikam nejdu.
Nechci vás vidět, nechci vás slyšet.
Pro mě už neexistujete.
Nikdy!!!!


Nadpisy smrdí

18. dubna 2013 v 17:07 | Kim |  Stereotypní zápisy
Včera jsem to strašně přepískla.
Dvě brka nějakýho kurva silnýho modelu... skoro jsem přes zahmouřený oči neviděla, válela se po zemi a večer se zaboha nezvedla z postele..
Utekla jsem z domu. V sobotu.
Prostě jsem si nazula tenisky, vzala prázned batoh a zdrhla k babičce, kde jsem se opět zhroutila. Pak mi známá jestli nejdu s ní a jedním jejím kamarádem ven, že mě chce strašně poznat.
Kamarád byl supr, moc supr, a já naxanaxovaná usínala s přesvědčením že je všechno supr.
Ráno jsem se sotva zvedla, mlela jsem hovna. Jentaktak jsem se dopajdala do autobusu.
Domu jsem si původně jela pro věci na intr, ale spadla jsem vedle postele a zůstala tam ležet. Přišla matka, začla řvát že jsem nějaká divná načež otčím podotkl 'vždyť je zfetovaná'.
Sebrala jsem se ze země a začla uklízet. Pak jsem naházela věci do tašky a zase zdrhla. Nejdřív mi v tom bránili, že pojedu do pasťáku, ale jebat to.
Tak nějak asi umřu

Vakuum

11. dubna 2013 v 18:38 | Kim |  Chaos
Jsem unavená, chybí mi šest korun na cestu domů a vůbec je mi tak nějak blbě.
Když už nemůžu hulit kvůli tomu že nemám peníze, tak stejně jsou lidi tak ochotní že mě zkouřej zadarmo, tudíž se zase všechno veze.
Za prdelí kurátor, sociálka a testy na THC. Nasraná máma a neomluvený hodiny ještě z dob, kdy jsem fakt na tu školu srala.
Panebože, to je to zas všechno opravdu zpátky?
V úterý (?) se stala věc tak vážná, že ani nevím jestli o tom vůbec psát. Totálně mi jeblo v palici a byla jsem rozhodnutá, že se doopravdy zabiju. Je to všechno chemie v mozku která ovlivňuje všechny moje další životní kroky. Serotonin.
Naneštěstěstí jsem u sebe léků neměla dostatek k tomu, aby mě to zabilo. Pořezat jsem se nemohla. A navíc, když mi ta šílenost situace došla, jsem uznala za vhodný o tom někomu co nejrychleji napsat a jedinej kdo se nabízel byla V. Ta se vyděsila a prosila mě, ať to ještě nějak vydržím do pátku kdy se uvidíme a všechno proberem.
Celý ty dny jsem seděla na posteli s kompem na klíně, ale nějak jsem mu pozornost nevěnovala. Přemejšlela jsem.
Tahle škola je na nic.
Tyhle lidi na týhle škole jsou na nic, nebo spíš já jsem na nic a mezi ně nepatřim. Už od začátku tu mám pověst podivína a nikdo se se mnou dvakrát zahazovat nechce, tak jim to oplácim. Jo, neřikám že jsem nikdy s těmi lidmi venku nebyla, ale nerozumím jim, vůbec. Nemám si s nimi co říct. Bavím se tu možná tak s třemi lidmi, z toho to jsou všichni kluci a z toho mě každej z nich stejně tak napůl zatracuje jakožto ztracenej případ, zvláště když jsem měla oplejtačky s tím největším šílencem z intru.
To mě taky už přestává bavit, přestává mě bavit se s lidmi. Smrtelně vážně. Žádná konverzace mě nenaplňuje. Každýho bych nejradši na místě postřelila. Vyhýbám se jim.
Pokud se teda nejdu zkouřit. To jsem najednou s lidmi moc ráda.
Ale hulit už prostě nesmím, jinak mi přišijou kurátora.
Stejně to dělám. Tejden bez toho už neumim vydržet...
Jsem fakt trapná jou jou.
Mám ale plán.
V osmnácti, až dostanu přístup k závratý sumě peněz po tátovi, tak si kupuju jednosměrnou letenku do USA a už se nevracim.
Nikdy.

Brečim

1. dubna 2013 v 1:04 | Kim |  Chaos
Definujte slovo domov.
Rodina.
Vyrůstala jsem vskutku ne-šťastně. Hrála si s dětmi ze sídliště ve stínu osmipatrovýho paneláku. Nikdy me nenapadlo že to může být jinak. Že to hraní si někdy skončí. Že už si nikdy nebudeme stavět bunkry, pohřbívat mrtvá ptáčátka nebo si kopat s míčem. Že když si odřem koleno, hned s brekem utečem domů trucovat. V pátek si naházet hračky do batohu a jet na víkend k tátovi, kde jsme celý dny trávili nekonečnými procházkami po lese. Nebo po ZOO. Večer usínat u televize hned vedle něj. Jenom my dva, nikdo jinej se k nám nevtíral. Tak čistej vztah nemá s otcem žádný dítě.
Chybíš mi, tati.
Chybíš mi, živote.
Je mi strašně.
Nemám chuť žít, nechci žít, nemám na to sílu...
Střed vesmíru se mi ztrácí před očima. Zase ztrácim důvody. Malba života bledne a osychá. Smrdí plísní...
Když jsem byla zavřená v královský léčebně, do puntíku jsem si načrtla novej život. Už jsem se těšila, až ho okusím... jen se dostat ven.
A teď, když už jsem znova tady, je to všechno pryč. Necítím se tak šťastna. Doma se mi nelíbí, jsem tam parazit. Nemůžu se na ně ani dívat a oni ohrnujou nos nade mnou. Nebaví mě lidi... já je asi jo, ale ničí mě to. Jsem veš, oplzlej pavouk se zkroucenejma nohama, jsem hnusák, smrdim, nemám ani vindru a beru drogy. Jsem schopná obrátit veškerýmu příbuzenstvu lékárničku naruby, když jsem chvíli o samotě. Neustojím nic a smysl života dávám osobě, která se mi chtě nechtě vzdaluje, a to bolí. Depersonalizace. Derealizace. Už to nemá cenu, je moc pozdě. Nevyléčim se, nikdy se z toho nevyhrabu, vždycky se budu plácat v nějakym hnusnym blátě. Neřikám to jen tak, ale už to trvá strašně dlouho, řekněme... 5 let? A budu se s tim táhnout celej život. A zhoršuje se to. Moje tělesná schránka zase začíná chátrat. Nedokážu nic pozřít, mám hnusnou pleť plnou boláků a nejradši bych jen spala.
Utýct nebo zemřít. Jediný dvě východiska.
Utýct nebo zemřít?
Já nemám vlastně už co ztratit.
Už se může posrat cokoliv.
Prosím, poslužte si.
Zkopejte mě.
Do mě, vy sráči.
Ukažte mi, jak moc dementní jsem. Na jakou bábovku si hraju. Podupejte mě, vymočte se na mě, zalejte benzínem a škrtněte zapalovačem, protože já nemám co ztratit.