Brečim

1. dubna 2013 v 1:04 | Kim |  Chaos
Definujte slovo domov.
Rodina.
Vyrůstala jsem vskutku ne-šťastně. Hrála si s dětmi ze sídliště ve stínu osmipatrovýho paneláku. Nikdy me nenapadlo že to může být jinak. Že to hraní si někdy skončí. Že už si nikdy nebudeme stavět bunkry, pohřbívat mrtvá ptáčátka nebo si kopat s míčem. Že když si odřem koleno, hned s brekem utečem domů trucovat. V pátek si naházet hračky do batohu a jet na víkend k tátovi, kde jsme celý dny trávili nekonečnými procházkami po lese. Nebo po ZOO. Večer usínat u televize hned vedle něj. Jenom my dva, nikdo jinej se k nám nevtíral. Tak čistej vztah nemá s otcem žádný dítě.
Chybíš mi, tati.
Chybíš mi, živote.
Je mi strašně.
Nemám chuť žít, nechci žít, nemám na to sílu...
Střed vesmíru se mi ztrácí před očima. Zase ztrácim důvody. Malba života bledne a osychá. Smrdí plísní...
Když jsem byla zavřená v královský léčebně, do puntíku jsem si načrtla novej život. Už jsem se těšila, až ho okusím... jen se dostat ven.
A teď, když už jsem znova tady, je to všechno pryč. Necítím se tak šťastna. Doma se mi nelíbí, jsem tam parazit. Nemůžu se na ně ani dívat a oni ohrnujou nos nade mnou. Nebaví mě lidi... já je asi jo, ale ničí mě to. Jsem veš, oplzlej pavouk se zkroucenejma nohama, jsem hnusák, smrdim, nemám ani vindru a beru drogy. Jsem schopná obrátit veškerýmu příbuzenstvu lékárničku naruby, když jsem chvíli o samotě. Neustojím nic a smysl života dávám osobě, která se mi chtě nechtě vzdaluje, a to bolí. Depersonalizace. Derealizace. Už to nemá cenu, je moc pozdě. Nevyléčim se, nikdy se z toho nevyhrabu, vždycky se budu plácat v nějakym hnusnym blátě. Neřikám to jen tak, ale už to trvá strašně dlouho, řekněme... 5 let? A budu se s tim táhnout celej život. A zhoršuje se to. Moje tělesná schránka zase začíná chátrat. Nedokážu nic pozřít, mám hnusnou pleť plnou boláků a nejradši bych jen spala.
Utýct nebo zemřít. Jediný dvě východiska.
Utýct nebo zemřít?
Já nemám vlastně už co ztratit.
Už se může posrat cokoliv.
Prosím, poslužte si.
Zkopejte mě.
Do mě, vy sráči.
Ukažte mi, jak moc dementní jsem. Na jakou bábovku si hraju. Podupejte mě, vymočte se na mě, zalejte benzínem a škrtněte zapalovačem, protože já nemám co ztratit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Enitas Enitas | Web | 1. dubna 2013 v 18:38 | Reagovat

Chtěla bych se vrátit do období, kdy jsem si jen hrála a stavěla bunkry. Člověk si ničeho pořádně neváží, dokud to neztratí.

2 naivepesimist naivepesimist | Web | 2. dubna 2013 v 17:35 | Reagovat

Nakresli si žebřík a vyšplhej z toho dna.
Člověk přece nemůže bejt pořád dole, ne?

3 andy andy | 2. dubna 2013 v 20:25 | Reagovat

je těžký najít nějaký smysl...

4 ... ... | 2. dubna 2013 v 23:44 | Reagovat

Možná by sis to zasloužila. Slíbilas mi, že to neuděláš. Nepotřebuješ to, nepomůže ti to. Tak proč mi to kurva děláš. Nechtěj po někom, aby mu na tobě záleželo, když tobě na nikom nezáleží.

5 Kim Kim | 3. dubna 2013 v 10:52 | Reagovat

[4]: neudělala jsem nic, o čem bys nevěděla.

6 nell nell | 4. dubna 2013 v 21:58 | Reagovat

Stejně jsi dobrá,nevím jestli bych já zvládla to co ty.Přeju ti,aby už bylo líp...Byla by škoda to vzdát,když už ses dostala tak daleko...Nevzdávej se.

7 Niemand Niemand | Web | 5. dubna 2013 v 13:03 | Reagovat

Bude líp, hůř, pořád jinak. A někdy stojí za to ty fáze vidět.

8 E. E. | 7. dubna 2013 v 16:02 | Reagovat

Pokaždé, když čtu nějaký tvůj článek říkám si, jestli si vůbec zasloužíš lásku těch pár zbylých, kterým na tobě záleží. Sama sis zmrvila život, sama musíš mít vůli se z toho dostat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama