Květen 2013

Swing low

16. května 2013 v 19:35 | Kim |  Chaos
Toulat se po hvězdách, toulat se po hvězdách.
Ležím schoulená pod dekou, třesu se a hystericky pláču.
Gabrielko moje, proč sakra pláčeš?
Začnu se oblíkat a jdu na balkon zapálit si. Naskýtá se mi pohled na noční Českou Lípu.
Někdo stojí za mnou. Nevím jestli chci poslouchat kecy o tom "že budem už jenom spolu" a tak. Přeci jenom, nevim jestli to fakt vydržim. Láká mě poznat jiné alternativy, jiné chlapce. Ale vím, že je nikdy milovat nebudu.
A tak jsem se vrátila zpátky, oblečená si lehla do postele a zase začla plakat. A. začal pouštět "Šípkovou Růženku" od Jiřího Shelingera a já nevěděla jestli se smát nebo brečet ještě víc. Leželi jsme nehnutě vedle sebe a mě se v hlavě promítal celej víkend. Jak jsme se snažili zprovoznit starej gramofon a pak na něm poslouchali Járu Cimrmana. Nadávali na vřeštící andulku. Žrali excelentní večeři co Antonio uvařil. Křížem krážem procházeli sídliště.
Já jsem nebyla šťastnější... jsem klišé. Moje palice je klišé.
Do smrti bych ležela s ním na gauči a poslouchala praskání starého gramofonu.
Do smrti.

Blíží se bouřka

7. května 2013 v 21:52 | Kim |  Chaos
Byla jsem tam docela nedávno.
Modré papuče, ošoupaný legíny, flanelová košile a rozcuchaný vlasy byly moje uniforma.
Uniforma nás všech.
Přesto jsme všichni vypadali najendou strašně zdravě. S pravidelným stravovacím režimem jsem začínala přibírat na váze a celkově jsem začínala vypadat k světu. Jakoby si to tělo chtělo tu čistotu užít, protože vedělo že bída přijde znovu.
Občas jsem se o poledním klidu koukla z okna. Po zahradě létaly vrány. Svým způsobem mi to přišlo strašně poetické.
Nejlepší čas byl po večeři. Nebo v poledne... bylo to nejlepší vlastně pořád.
Když terapeuti do relaxační místnosti přinesli strašně měkoučký deky a karimatky. Vy jste si jen lehli, zachumlali se, poslouchali hudbu a třeba i usnuli. Nebo prostě všichni jen leželi, koukali do svíčky a povídali si s paní Terapeutkou s velkým T o smyslu života. Tu paní upřímně miluju a občas se mi po ní strašně stýská, chci se s ní rozhodně ještě někdy potkat.
Po večeři se psaly deníky... váhám jestli sem někdy útržky z něho napsat plus odpovědi psycholožky. Časem třeba.
Šli jsme se koukat na televizi, hne do telefonech. Večery pro mě znamenaly takovej chvilkovej návrat do života, světa, dění. Váleli jsme se po kostkách, menší děti u televize občas usnuly. Mohli jsme si tam nosit plyšáky, ale já žádného neměla. To mě mrzelo natolik, že jsem si tam jednoho mohla ušít.
Ten pocit, když mi psychiatrička oznámila že mě propustí. Neskutečný.
Tak mě propustili.





Ani jsem se nenadála a bylo to všechno zase odznova. Čím to? Jak to? Proč?
Byla jsem odhodlaná žít jinak. Byla jsem odhodlaná dodělat školu. Byla jsem odhodlaná bydlet doma. Byla jsem odhodlaná žít.
"Hej nemáš něco?"... věta která to nejspíš všechno posrala. Jakmile se člověk dostane zase mimo realitu, má nechuť se zase vracet. Typický bílení domácí lékárničky, slože, slože, slože.
Ba ne, já se nemůžu prostě pořád sebelitovat, ačkoliv si za většinu svých problémů můžu sama. Že nade mnou zanevřela rodina, že...
Že jsem prostě unavená.
Zaspala bych věčnost, přátelé. Už nikdy nevstala z měkkých peřin, na nichž se cítím jako na oblacích. Protože otevřít oči do nového dne je pro mě děsná bolest. Jak fyzická, tak duševní.
Spánek je dar. A každý večer před spaním se modlím. Opravdu.
Přísun peněz mi byl zastaven, nemohu ani bratrovi koupit nic k narozeninám. Když jsem mu to oznámila, jenom se mi vysmál, že jsem ubohá. Copak za to mohu?...
Copak mohu za to, že jsem špatně.
Že moje existence má cenu prasklý žárovky.
A taky by to chtělo sex.

Shitty shit

4. května 2013 v 14:17 | Kim |  Chaos
Petře, pořídím si kočičku.
Říkal jsem ti, že jsem alergik.
Maj roztomilý tlapičky. A jsou to egocentrický svině.
Radši psa, Gabi. Ridgebacka, toho jsme měli když jsem byl malej.
A proč ne malamuta?
Jsou moc hodní.


Stál tam, na vlakovým nádraží. Oblečen do obleku, s upravenými vlasy a zářivýma očima. Hrdě mi ukazoval smlouvu s firmou kde pracuje. Bylo to ještě neskutečnější než se zdá.
Včera jsem se opila. Týden bez hulení, musela jsem si to nějak vykompenzovat...
Léky udělaly asi taky nejspíš svoje. Šla jsem s kamarádem po městě a nadávali jsme si do čuráků, kriplů, zmrdů, píč a ještě hůře. A u toho se smáli jak malý děti.
Tejden zpátky, BigBang. Xanax asi. A osobáček. Čárka třeba. Dram end bás. Hopsala jsem u ohlušujících beden. Všude diskanti a smažky. Do božího rána jsem pak seděla s jedním chlapcem na schodech a nechutně se oblejzali.
"Mela si za tu dobu s někým něco?... Gabi, mluv!"
Začla jsem plakat a on skoro taky.
Ve středu jsem dostala strašlivou depresi. Málem jsem vykrvácela. Došlo mi, že jsem si zapomněla vzít prášek. A málem mě to dohnalo k sebevraždě. Jděte do píči...
Stejně jde všechno zas do hajzlu... nedožiju se roku 2014.