Blíží se bouřka

7. května 2013 v 21:52 | Kim |  Chaos
Byla jsem tam docela nedávno.
Modré papuče, ošoupaný legíny, flanelová košile a rozcuchaný vlasy byly moje uniforma.
Uniforma nás všech.
Přesto jsme všichni vypadali najendou strašně zdravě. S pravidelným stravovacím režimem jsem začínala přibírat na váze a celkově jsem začínala vypadat k světu. Jakoby si to tělo chtělo tu čistotu užít, protože vedělo že bída přijde znovu.
Občas jsem se o poledním klidu koukla z okna. Po zahradě létaly vrány. Svým způsobem mi to přišlo strašně poetické.
Nejlepší čas byl po večeři. Nebo v poledne... bylo to nejlepší vlastně pořád.
Když terapeuti do relaxační místnosti přinesli strašně měkoučký deky a karimatky. Vy jste si jen lehli, zachumlali se, poslouchali hudbu a třeba i usnuli. Nebo prostě všichni jen leželi, koukali do svíčky a povídali si s paní Terapeutkou s velkým T o smyslu života. Tu paní upřímně miluju a občas se mi po ní strašně stýská, chci se s ní rozhodně ještě někdy potkat.
Po večeři se psaly deníky... váhám jestli sem někdy útržky z něho napsat plus odpovědi psycholožky. Časem třeba.
Šli jsme se koukat na televizi, hne do telefonech. Večery pro mě znamenaly takovej chvilkovej návrat do života, světa, dění. Váleli jsme se po kostkách, menší děti u televize občas usnuly. Mohli jsme si tam nosit plyšáky, ale já žádného neměla. To mě mrzelo natolik, že jsem si tam jednoho mohla ušít.
Ten pocit, když mi psychiatrička oznámila že mě propustí. Neskutečný.
Tak mě propustili.





Ani jsem se nenadála a bylo to všechno zase odznova. Čím to? Jak to? Proč?
Byla jsem odhodlaná žít jinak. Byla jsem odhodlaná dodělat školu. Byla jsem odhodlaná bydlet doma. Byla jsem odhodlaná žít.
"Hej nemáš něco?"... věta která to nejspíš všechno posrala. Jakmile se člověk dostane zase mimo realitu, má nechuť se zase vracet. Typický bílení domácí lékárničky, slože, slože, slože.
Ba ne, já se nemůžu prostě pořád sebelitovat, ačkoliv si za většinu svých problémů můžu sama. Že nade mnou zanevřela rodina, že...
Že jsem prostě unavená.
Zaspala bych věčnost, přátelé. Už nikdy nevstala z měkkých peřin, na nichž se cítím jako na oblacích. Protože otevřít oči do nového dne je pro mě děsná bolest. Jak fyzická, tak duševní.
Spánek je dar. A každý večer před spaním se modlím. Opravdu.
Přísun peněz mi byl zastaven, nemohu ani bratrovi koupit nic k narozeninám. Když jsem mu to oznámila, jenom se mi vysmál, že jsem ubohá. Copak za to mohu?...
Copak mohu za to, že jsem špatně.
Že moje existence má cenu prasklý žárovky.
A taky by to chtělo sex.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enitas Enitas | Web | 7. května 2013 v 22:26 | Reagovat

Mohl tam náhodou bejt dobrej řád. Vstávání, večerka a to všecko mezitím. Někdo to nadiktuje a pak se podle toho jednoduše řídit, proč ne. Odhodlání do lepších zítřků je bezva. Dokud zas nezmizí.

2 Creepy cake Creepy cake | Web | 10. května 2013 v 22:26 | Reagovat

milovala sem to prázdno, jak nebylo co dělat, jak jsme se jen tak potloukali po areálu a pili kafe za mizerných 5 korun..
nebo když jsem pravidelně usínala na muzikoterapii a ta ženská, co to vedla se na mě vždycky pěkně usmála

nakreslila sem jí vobrázek

spánek je fajn
moc fajn

bude to dobrý
věta, kterou používám možná až moc

3 Jane Jane | E-mail | Web | 12. května 2013 v 18:51 | Reagovat

Toho posledního se drž.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama